Snoví Telefon Tel Aviv v Roxy

Stačí si pustit poslední album Immolate Yourself, neboli příčinu jejímž důsledkem bylo pražské vystoupení, zaposlouchat se do úvodní The Birds a člověk je hned zpět. V tom zvláštním světě, který vytvořili společně Joshua Eustis a Charles Cooper a za nímž se vlivem té smutné události nezavřely dveře. Naopak! Joshua Eustis pokračuje dál. V té jednoduché větě je řečeno vše. Pokračuj dál. Vzpřímený, tichý, s pohledem zabořeným kdesi na obzoru, za nímž se možná, a já věřím, že jistě rýsují další úchvatné skladby. Jinak řečeno koncert bez zbytečných slov, postavený na skladbách z poslední desky a v minimalistickém podání.

Zvláštní je, že v jejich případě jsem ani nepochyboval o naplnění Roxy. Přišlo mi to zcela přirozené, poněvadž TTA mají na scéně výjimečné postavení. Balkon však zůstal uzavřen a spolu s ním i možnost shlédnout celé dění z výšky, což by krásně korespondovalo s atmosférou dění dole. Plný sál si však na vyvolené musel počkat, a to až téměř do deváté hodiny. Takto pozdní start sliboval přímý set bez improvizací s jediným cílem – předvést svá dílka v co nejčistší formě, s co největší dávkou autenticity. A tak tomu opravdu bylo.



Pódium zelo tak trochu prázdnotou, pouze střed okupoval stůl se spoustou mašinek, prostor nad ním plátno a líně do toho svítilo pár světel. Jindy možná zdroj pesimistických myšlenek, ten večer příslib souznění s křehkými skladbami bez zbytečné show. K onomu souznění však nepřispívalo to nejdůležitější, čili zvuk. Alfa a Omega živáků. Pilíř, který stojí často šikmo jako ta věž v Pise. Pár kroků dále od pódia a co nejvíce ve středu, však umožnilo jakýsi kompromis a především definitivně se zaposlouchat do zvuků linoucích se z pod rukou Joshui a Alfreda Nogueiry, který vystřídal za klávesami Charlese Coopera a nutno říci velmi brilantně.

Koncert mi svou náladou připomněl nedávné vystoupení Jona Hopkinse či především již před delší dobou na prknech Roxy odehraný koncert Future Loop Foundation. Oba měly společnou snovou atmosféru, oba byly typem koncertů, kdy není potřeba zvedat ruce nad hlavu, skákat ke stropu ani sledovat pečlivě dění na scéně. Stačilo po očku mrknout na decentní projekci a pak zavřít oči a nechat se unášet svým směrem, dle svého vnímání, po té mrknout na Joshuu jak doslova visí na mikrofonu a skvělým vokálem zpívá text, k jehož dokonalému vyznění bránil již zmíněný zkreslený zvuk, a ujistit se, že tohle je ta dávka, kterou jsem ten večer potřeboval. Ta správná dávka emocí, která pohladí a zároveň rozechvěje. Na rozdíl od FLF, kteří odkazovali spíše k nostalgii, viz. použité zvuky a hlášky z dětství Marka Barrotta na albu Memories From A Fading Room, se celý večer v režii TTA nesl v tak trochu hořkém duchu, kdy si prostě nešlo neuvědomit, že Charles Cooper vedle Joshui jednoduše chybí. Jejich skladby dostaly další rozměr, kdy vlivem jakési hořké pachuti lednového tragického dění ona melancholie, která ze skladeb čiší byla přímo mrazivá.

Objektivně vzato se ale většina přítomných bavila a nenechávala se příliš unášet úvahami s TTA spojenými, nýbrž jejich samotnými skladbami. A když už tady míchám objektivitu, navážu na ni dvěma pohledy, kterými lze na čtvrteční koncert nahlížet. Ten první je patrný z výše uvedeného – tuším, že pro většinu včetně mé maličkosti, to byl zážitek v plné polní. Takovou dávku emocí v krystalicky čisté formě jsem již dlouho nezažil a po všech těch hutných beatech a řízných kytarách z poslední doby, to byla příjemná změna. A pak, dvakrát ohlášený koncert zvednul míru těšení se na hodnoty větší než velké. Nelze se tedy divit, že většina byla opravdu spokojena. A bylo proč.



Teď ale pohled druhý. Člověk profesionál či nadšenec s hlavou věčně ponořenou ve všemožných i nemožných albech, setech, kompilacích a rozšířených obzorech mohl odcházet zklamán. Proč? Protože zvuk. Protože velká část koncertu zněla jako puštěné CD a náročnému posluchači tak mohly chybět nějaké ty okrasy, které by tolik známé a notně naposlouchané skladby posunuly někam výš, někam kde je náročný posluchač chtěl mít. Jenže všechny ty The Birds, Your Mouth, M, nádherné a lehce vybočující Made A Tree On The Wold, mnou vytoužené You Are The Worst Thing In The World zněly tak úžasně, že člověk všechny pomyslné mínusy hodil za hlavu a jen poslouchal.

Někdo v sedě, někdo v čele a podupáváním si, jiný ztuhle, jakoby jej jednotlivé tóny přikovaly, jiný takticky od baru opírajíc se o sklenku, aby pod tíhou všech těch emocí neupadl. Jisté je, že z tohoto koncertu nikdo neodešel jen tak. Tenhle zvláštní mix atmosférické elektroniky a melodií tu méně tu více srozumitelných nemohl nikoho nechat chladným. I přesto že koncert trval chabých 60 minut, a to jim kapku přidávám, zřejmě jako poděkování za zařazení velmi zvláštně pojaté skladby od Bruce Springsteena I´m On Fire na samém závěru. .