Report z Nada Surf v Lucerně

Že na Nada Surf Praha čekala dost dlouho bylo znát na všech culících se tvářích kolem pódia. Jestli nevíte, jak vypada Matthew (stejně jako jsem to nevěděl já), tak vězte, že to je veskrze příjemný týpek s veskrze příjemným hlasem, trošku suchým smyslem pro humor a totálně nemožným basákem. O tom ale později. No a jestli nevíte, co hrajou Nada Surf, tak to není jenom vaše chyba. Nada Surf jsou totiž takovou tou malou hvězdičkou hudebního nebe, co má to neštěstí, že zazáří jednou a pak už jenom slabě blikotá vedle svých jasnějších kámošek. Nada Surf blikli nejjasněji se svým devadesátkovým hitem „Popular“, ale pak je skoro na kolena dostala právní rvačka s vydavatelstvím Elektra, které Nada Surf odmítlo jejich album Proximity Effect vydat ve Státech. Deska nakonec vyšla v Evropě a následovaly další: Let Go (2002), The Weight Is A Gift (2005), Lucky (2008).

Tento rok je venku jejich poslední album, plné cover verzí. No a co teda hrajou? Kdybyste si vypnuli zvuk (blbý pokus o popis hudby, já vím), tak byste podle vzezření dredatého basáka s cigárem věčně přilepeným v koutku huby a baskytarou mega nízko pod pasem, řekli, že to bude asi nějaký punk. Zmýlit by vás mohly kudrliny zpěváka, ale jinak by to šlo. No ale pak byste stiskli tlačítko ON a zjistili byste, že jste se pořádně sekli. Ono se to totiž jmenuje nerd rock a je to vlastně takové trošku uzoufané přemítání o lásce, odvrácené straně měsíce, životě a tak. To všechno z úst citlivého muže (hrozný výraz) s hlasem, který sice není nijak zajímavý, ale dokáže rozhýbat všechno to emoční bahýnko kdesi hluboko ve vás. Kdyby měl Mácha kapelu, hrál by nerd rock.



Nada Surf si s tím vším v neděli od desíti večer docela pěkně pohrávali. Ještě předtím, než přišel první velký průser, jsem zaznamenal pár neblahých znamení. Do vzduchu v pravidelných intervalech a pod úhlem 45 stupňů dloubaly vztyčené ukazováčky (tančíííííím) a sem tam se těsně pod frontmana navalila čtveřice uječených puberťaček, které chtěly jeho kravatu. No a pak to přišlo. Cover verze Enjoy The Silence od Depešáků poslala celý koncert pěkně do kytek, i s navoněným basákem a naopak excelentním bubeníkem. Když se kluci pokládali do svých vlastních, bezesporu chytlavých a dobře stavěných, semi-balad, a přidali k tomu nějaké povedené kytarové sólo nebo dvě, zněli přesně tak, jak má college band znít. Žádné hlubokomyslné rozjímání, love you, kiss you, meet you again a je to (Happy Kid, Killian´s Red, Fruit Fly). Ale když se pustili na půdu prověřených a nutno podoktnout tisíckrát znetvořených pecek, utekl jim kůň i s bryčkou (jak by to určitě vyjádřil Matt). Po takovém záseku jsem se už jen těžko dostával do tempa prvních několika skladeb a škarohlídsky šťoural do všech následujících.

Útěchou mi byla komorní atmoška v Lucerně – jako když se nejlepší kámoši potkají po deseti letech a zjistí, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Příjemným a ničím neponičeným překvapením byl navíc pečlivě zabalený rakouský balíček s názvem Echophonic. V čele s basistkou v úboru pro zlobivé rakouské školačky si kvartet z Vídně postupně vymodeloval publikum k obrazu svému. V něčem by se od svých předskokanů mohli Nada Surf učit.