Erlend fakt nevypadá na pětatřicet a navíc mi hodně připomínal Jarvise Cockera. Kdyby neměl na očích ty popelníky po dědečkovi a měl sako a červenou kravatu, klidně byste si ho s Jarvisem mohli splést. Jsou to typy, které vás okamžitě odzbrojí svou dětinskou bezprostředností a hravostí. Hrozně rádi komunikujou. Když se jim zrovna chce, seskočí z pódia, jdou si zatancovat mezi lidi a ještě řvou na basáka, aby se k nim přidal. Snaží se vás z nějakého neznámého důvodu přesvědčit o tom, že venku prší a je zima a vystřihují jednu grimasu za druhou. Kdyby se vytvořila skupina pošahanců, co je Bůh obdařil talentem, který se jen tak nevidí, Erlend by jim ve svých prošoupaných manšestrákách dělal generála. Samozřejmě, že každý na takový nášup expresivity a podivínství reagoval jinak. Kámoši se smíchy plácali do kolen, ale erlendovci s podobnýma popelníkama a vůbec všichni příznivci indie měli v Akropoli výraznou převahu. Převahu, která se po několika počátečních minutách zlomila v dost strhující taneční pařbu v rytmu Erlendovy kytary a pokračovala ve stejném gardu až do konce.
Na druhou stranu musím přiznat, že jsem v poslední době začal být na indie tsunami, která na chvilku zaplavila i Akropoli, dost alergický. Poprvé jsem v sobě ten šoufl pocit z ukňouraných popěvků objevil, když jsem slyšel písničku Horchata z desky Contra od Vampire Weekend. Od té doby jsem začal pěkně systematicky ignorovat všechno indie, co na světě existuje. Teda až na kapely, které jsem poslouchal předtím, než jsem začal být na indie alergický. Chápeme se? No a mezi ně samozřejmě patří také Erlendův druhý ansámbl The Whitest Boy Alive. Vyniká samozřejmě Erlendovou výjimečností, která způsobila, že prakticky jen malá část tracků ze dvou doposud vydaných desek postrádá nějaký geniální nápad. Debutové Dreams (2006) a ještě lepší Rules (2009) jsou placky, kterým se říká v angličtině „grower“. Poprvé si je poslechnete a i přes počáteční lehkou nevolnost z vysoce posazeného, jemného Erlendova hlasu, za chvíli skáčete jak Oujé píská. Prostě parazit.
A je potřeba k tomu dodat, že na živo vám zážitek pěkně stylově upgraduje origoš synťák ze 70. let, bicí Sebastiana Maschata, který drží hůlky pěkně jazzově ze spodu a kouzelník z basové země Marcin Öz. A pokud se na The Whitest Boy Alive přijdete podívat do Akropole, kde už jednou před 2 roky vystupovali, zjistíte, že to bylo to nejlepší, co jste v pondělí čtrnáctého června mohli udělat. Pohled na zpívajícího Woodyho Allena (hláška nepochází ode mě), který evidentně zastává filozofii, že hraní na kytaru je ta nejlepší činnost na světě, prostě musel dostat úplně každého. Šlo to fakt ráz naráz. Výrazná basová linka prvního songu Keep A Secret a synth odzemek High On The Heels nakoply set úvodních šesti skladeb z posledního alba Rules, třetí Gravity to celé trošku zpomalila, Intentions procítila a Time Bomb zase rozjela. Následovala šňůra z debutového alba Dreams, ze které si toho moc nepamatuju, protože jsem se přidal k těm, kteří nemohli vydržet v klidu. Pak došlo na představování, ještě později se Erlend vydal zatrsat do hlediště a představil všechny svoje spoluhráče.
Nejzručnější soudruh na pódiu byl určitě klávesák Daniel Nentwig, který to, co kytaristi dělají s kytarama, dělal se svojim synťákem. Obracel ho, zvedal nad hlavu, hrál ve stoje a přitom se stihl pod svým němckým knírem řehnit do publika. Před koncem proběhla ještě improvizace na téma svoboda, kterou Erlend nezapomněl dostatečně představit. Nic hlubokomyslného, prostě jednoduché pravdy z Norska: svoboda je, když si můžes zahrát s kámošema. To, že k ní patří radost a takový skoro hmatatelný pocit sounáležitosti, ví Erlend moc dobře. Stejně jako to, že se svou kytarou, hlasem a specifickým druhem norského ňoumovství dokáže za dvě minuty rozpařit sál plný lidí.