Report z Beatcase Night se Skreamem a Breakagem

Stíhám přijít až na Breakage, u vstupu vítají urostlí chlapíci, člověk by si skoro připadal jak na VIP party někde v LA. Naštěstí se ukážou jako sympaťáci, takže nezbývá než vplout do naplněného klubu a zkoumat novinky, které proběhly po přestavbě. Klub je teď světlounký, čistý a high-level, oprava ve stylu zbourat a znovuzrodit se však nekonala, nebylo proč a ke zvuku snad až později.

Brekage jsem se rozhodla zkoumat z výšin terásky, která žila o schůdek jemnějším tempem než spodní černočerná jáma, která se vlnila v klasických dubstep-dnb rytmech a ztělesňovala tak malé UK peklo. Z pozice ženy taky musím dodat, že publikum mohlo být ve složení cca 80% muži, zbytek ženy(odhad), to je krutá (?) realita.

Breakage bylo to, co mě na Beatcase Night tentokrát táhlo víc než Skream. Skreama jsem koneckonců měla možnost vidět dva roky nazpět taktéž na Beatcase Night v doprovodu dalšího dubstep pioneera Bengy a věděla jsem, že Skream ve své současné poloze a se svým novým albem Outside the Box tohle už nemůže přesáhnout. Pozor, když říkám, že někdo splendidní už pro mě není tak splendidní jako býval, neznamená, že mi to ještě pořád netrhá srdce, jak už uvidíte sami.

Zpět k Breakagovi. Jeho desky jsou jako procházka mozaikou UK stylů. Dnb, dubstep, grime, garage. Kdo slyšel Breakagův Essential mix u Pete Tonga, musel mít před Breakagovým vystoupením podobný adrenalin jako já. Žel z mozaiky se stal (údajně vinou vodky) tak trochu bordel a onen mix všeho nakonec nedovolil, aby jednotlivé složky učinkovaly tak, jak jsme zvyklí. Když jsme začali poskakovat na dnb, začala se všude válet drtivá basa, když se do ní útroby vcítily, celá hříčka se raději utnula, aby začaly opět hopsánky a mezi to všechno ještě řvali grimeoví kruťáci. A vlastně, když už jsme u té basy, zklamalo tady někoho stejně jako mě, že Roxy neposkytlo onen fyzický prožitek? Vibrace v žaludku, rozehřáté bubínky v uších, vlající vlasy? I tohle je jeden z důvodů, proč jezdím za dubstepem klidně stovky kilometrů.

Breakage měl po boku rádce, mladého kluka k čírem, triko Skanky. Aha, Skream. Stejně jako tenkrát s Bengou se od sebe tihle dva celou party nehnuli a nepokrytě pařili, někdy to bylo téměř na škodu, obzvláště v době Skreamova vystoupení, ale o tom níže. Breakage rozvařil publikum, jdu se přidat k mase „tam“ dolů. Někteří partypeople přišli skákat i na pódium a vychutnávají blízkost těch dvou pařmenů-géniů. Neskutečné, i přes tu atmosféru se tam dole dá dýchat! Jestlipak Fleda po přestavbě přinese podobně příjemný upgrade?

Skream. Kdyby si někdo té náhlé výměny za pultíkem nevšiml, masivní vizualizace pod taktovkou VJ Quarka okamžitě narušuje nepozornost. Vytřeštěné obličeje s probleskem „Skream“ nikoho nenechají pochybovat. Skanky Skream překvapuje, drtí a vybírá to nejlepší. Zazní CMYK od Jamese Blakea. Kdo tuhle jemnou podzemní krásu miluje, dostává útok zezadu, Skream vmíchává zabíjecí basu Mad od Magnetic Man. Bez ostychu, rychle, přesně, až mě naštval. Nové album Magnetic Man, které je výsledkem spolupráce Bengy, Skreama a Artworka přijde na přetřes ještě několikrát. Samozřejmě pokračuje v tomhle duchu. Mad nabourá, pak to jede celé znovu, publikum máchá rukama a řve a já přemýšlím, jak dokonalé dílo by tohle bylo, kdybych to všechno cítila v žaludku a v hrudníku, opravdu to tam chybí. Několikrát za noc zazní Miss Dynamite. Jakoby mi svým neustálým „What you talking about?“ chtěla tyhle osobní nespokojenosti vymést z hlavy.

Ženských vokálů diktujících do striktních dustepových rytmů bylo celkově dost. Breakage rozbil svým remixem od Clare Maguire - Ain't Nobody a na řadu samozřejmě přišly i vokálové taháky z Magnetic Mana- I Need Air s Angelou Hunte nebo Perfect Stranger s vokálem Katy B a tuším že zněla i pecka Fire s Ms. Dynamite (pamatuje si tady ještě někdo tu jemnou něžnou Ms. Dy.na.mi.tee?) Kromě všech těch Magnetic Manů se logicky pouští i aktuální Skreamovo album, hudebně geniální skoro jako to předešlé. Perferated, I Love the Way (osobně pokládám za hudební skvost) nebo jedna z mála mužských vokálovek Where You Should Be se Samem Frankem. Ke konci, mám pocit, zahrála i moje favoritka z garáže How Real, ale tady si nejsem jistá, jestli jsem si ji jen nepřičarovala vlastním chtěním.

Jednou věcí se Skreamův set v Roxy vyznačoval prakticky po celou dobu jeho trvání. Když si dav konečně začíná užívat a navyká na Skreamovo šílené mixování, často přijde rewind. Ze začátku je to fajn vtípeček, pak už tahle sranda, která nejspíš pocházela z rukou Breakage, začala trochu narušovat mood. Není rewind jako rewind. Je to skvělá věc, když se paří jako o život, když už je atmosféra hustá a neúnosná, když dj chce připomenout, že celá ta sranda přichází od něj. Je ale na škodu to s rewindy přehánět a to obzvlášť, když publikum téhle nálady ani nestačí dosáhnout. Rewindy a zvuk je nejspíš to, co mi celou party trochu pokazilo, jinak jsem bez výhrad. Zakončení ve Skreamových rukách bylo jemňoučké příjemné a trochu přehnaná děkovačka obou byla vtipnou tečkou.

Jen hluchý by si nevšiml, že Skreamova tvorba i selekce prošla od posledního vystoupení citelnou změnou. Dubstep v útrobách sobotního Roxy nebyl zadumaný, temný a složitý. Probíhala euforie, jasná melodika, nadšení. Na komplikace a přemýšlení nezbyl čas. Skream i Benga s Artworkem v projektu Magnetic Man naznačili nový směr, kterým se jedna z větví dubstepu může ubírat. Je jen na každém z publika, jestli tuhle větev zavrhne z pozérských důvodů, uklidí se neslyšně na menší party nebo to prostě bude sledovat a bavit se dál.