Kapela aktuálně seznamuje svět s novinkou „Everybody knows“ (2010). Před Prahou se Švýcaři stačili ještě ukázat v Brně a Trutnově - Praha spolu se dvěma vyprodanými koncerty (18. a 19.2.2011) tedy nebyla první. Nebyla ale ani poslední – vynikající hudební zážitek se nedávno dostal fanouškům z Ústí a za několik dní si na své přijde i Jablonec n/Nisou.
V rámci projektu Rachot production - Other Music se na sobotním koncertu - stejně jako před rokem -sešli hlavně fanoušci středních let, věrně oddaní této legendární hudební formaci, která, jako jedna z prvních vůbec, začala někdy před pětadvaceti lety experimentovat s elektronickým zvukem syntezátorů a u toho de facto zůstala dodnes.
Dokládá to jejich nejnovější album "Everybody knows", jehož název svým způsobem vystihuje výše řečené - každý ví … Každý ví, že The Young Gods ještě neumřeli a mají stále co říct, jedno jestli v oblasti akustických kytarových hrátek či drsnějších hudebních výpovědí, kterých jsme byli svědky při sobotním „božském“ klání.
V čem byli letos „jang“ gods jiní a v čem stejní?
Knock on Wood versus Everybody knows
Hlavní rozdíl bezpochyby spočívá v samotné desce a jejím nastavení - „Everybody knows“ je mnohem více živá, energická, jsou to ti klasičtí rebelští bohové, v jejichž podání se akropolský sál od první minuty rozvibroval na maximum. Ne že by tomu bylo loni jinak – i tehdejší Archa byla zaplněná do posledního místa. Poměrně klidnější repertoár postavený na úpravě dřívějších hitů do akusticko-kytarové podoby však nemohl halu rozburácet tak jako se tomu stalo nyní.
Kouzlo každé desky spočívá v něčem jiném – „Knock on Wood“ v jakési naivní hravosti libující si v akustickém ztvárnění starých hitů podpořených sem tam drsnějšími elektronickými příspěvky syntetizéru, „Everbody knows“ v pravidelném kombinování a propojování elektroniky s akustikou, vytvářející tak nekončící zvukovou smršť valící se na publikum s nepřetržitou naléhavostí.
The Young Gods Praze předvedli téměř dvouhodinový nepřetržitý set sestávající z nových i starých hitů
Ofiko start ohlášený na 19.30 se klasicky posunul, Akropolis se rozehrála až těsně po osmé večerní ...Přestávková půlhodina ale nebyla zas tak na škodu - v sále to totiž nejprve vypadalo, že dorazí jen zbytek posluchačů, na které už se v pátek nedostalo ...První minuty úvodního hitu „Blooming“ však rychle zaplnily sál do posledního místa.
Ti rychlejší (jako třeba já) si to vychutnávali v klidu z prvního balkónku, ze kterého byl báječný pohled jak na muzikanty zahalené do tmavomodrého šera, tak publikum, které se s každým songem dostávalo do stále většího transu. Dokladem toho byly hlavně první řady lidí, kteří pod pódiem dováděli "na entou". Ani já jsem nebyla pozadu: přistihla jsem se, že nejsem jediným fanouškem, co pravidelně pokyvuje hlavou do našlapaného rytmu - ještě dodnes cítím zátylek ...
Dá se říct, že „Blooming“ leckoho pěkně překvapil - příjemně zvučné spodní beaty a jejich pravidelně pulzující tep evokovaly jistou démoničnost, která se však postupně přetvářela v akustický kytarový refrén obohacený Treichlerovým zpěvem. Tyto dvě principově naprosto odlišné plochy se střídaly s dokonalou přirozeností a geniálností.
V podobném duchu se k posluchačům linulo i několik dalších novinek jako třeba „Tenter Le Grillage" či rychlá, našlapaná a nezkrotná „No Land's Man". Mezi novinkami zazněly i starší songy z alb „Second Nature" (2000) - Supersonic, či „Super Ready/Fragmenté" (2007) - Ewerywhere. Během těchto singlů se frontman kapely na pódiu několikrát originálně "po indicku" roztančil a vtipně si posvítil i na jednotlivé řady posluchačů, když svůj zespoda osvětlený mikrofon využil jako lampu detektiva ...
První a pomalu jediný song, který Franz Treichler uvedl slovy, byla na ufo a robotí efekty bohatá "Mister Sunshine", která dosavadní nezkrotné koncertní tempo na nějaký čas zklidnila. Po ní se sálem rozezněla ještě jemná "Miles Away" - to už se Franz chopil kytary, kterou do konce koncertu až na výjimky nepustil z ruky. Dá se říct, že šlo o zlom večera - sladění s publikem během této písně proběhlo na dvě stě procent -jako hymnická výpověď se sálem linula směs sborových hlasů podpořená našlapanými smyčkami syntetizéru s neutuchajícím nadupaným rytmem. Nevěřila jsem, čeho všeho je takzvaný Al Comet schopen!
Kapela dávala jeden kus za druhým tak nepozorovaně, že registrovat jednotlivé tracky bylo i pro nejzaujatějšího fanouška značně nelehké, už jen pro celkový rychlý spád samotného koncertního večera. Kapela odehrála skoro dvě desítky písní, z toho se z poloviny jednalo o přídavky, které zněly v kuse již od deváté večerní. Téměř dvouhodinový set utekl stejně jako loňský koncert, že jste se ani nestačili divit. Publikum ochromené především zvukovými a vizuálním efekty kapelu třikrát vytáhlo zpět do sálu – výrazy tváří jednotlivých členů skupiny však nejevily žádné známky překvapení, možná jen jistou únavu, která je pro jejich sobotní výkon pochopitelná.
Do přídavků The Young Gods zařadili zaručené hitovky, které nechybí skoro na žádném koncertě: „Skinflowers“, „Gaseline Man“ či „Freeze“. Stejně tak si neodpustili ani francouzskou „C’est Quoi C’est Ca“ s výrazným „aha“ a tamburínou v Treichlerově podání či hit „Kissing the Sun“ z roku 1995. Kromě „Introducing“ zazněla v úplném závěru večera také dojemná „Once Again“, která nové album celkově uzavírá. Mělo její koncertní vyznění coby závěrečné skladby vypovídat i o něčem dalším? Jisté je, že „mladí bohové“ přijeli opět a slovy „once again“ všem nejspíš vzkazují, že to není naposledy. Tedy doufejme!