Tipy na alba a kompilace v únoru

Gil Scott-Heron / Jamie Smith - We´re New Here

Gil Scott-Heron, který minulý rok vydal po 16 letech desku I´m New Here, strhující výpověď bývalého bezdomovce - feťáka, se vrací zpátky. Respektive „je vracen zpátky“. Na paškál si jeho potemnělou hudební zpověď vzal dvaadvacetiletý Jamie Smith z neméně úspěšných XX, navíc producent, Dj a dubstep ikona v jedné osobě. Pod jeho rukama se původní album, postavené na Heronově pronikavém hlasu a silných příbězích o životě „pod lavicí“, změnilo v koláž tvořenou samply starších Heronových věcí, náhodných hudební útržků a silných beatů. Ze zadumaného rozjímání podbarveného šedou se rázem stal multižánrový mix, který působí jako dílo někoho z generace Dj Shadowa, zn. cut and copy. Tím chci říct, že se jedná o enormně výživný generační střet.

---

Disappears -  Guider

Disappears mají hodně energie a velkou výdrž. Jejich druhá studiovka s názvem Guider posunula tuto partu z Chicaga víc směrem k repetitivní hypnotické lo-fi kytarovce. Album vyšlo na labelu Kranky, který pod svými křídly schovává ambientně-dronového Tima Heckera, sférické Stars of The Lid nebo Deerhunter Bradforda Coxe. A výstižná je taky charakteristika kapely na Kranky stránkách: „Disappears si zakládají na zbožném přístupu k reverbu, zkreslení a repetici a hrají minimalistický rock ovlivněný vším od Kraut rocku až po americký gospel.“ Je pravda, že výsledek působí, slušně řečeno, neučesaně, ale zároveň má špinavost, s jakou se Disappears prezentují, v sobě něco chytlavého. První skladba Superstition působí sice jako perfektní repelent, který má za úkol odrážet útoky nezasvěcených, ale pak se to jenom zlepšuje a celé to vrcholí v patnáctiminutovém hypnotickém vytržení s názvem Revisiting. Když už pro nic jiného, tak pro toto stojí Disappears za to.

---

Koen Holtkamp - Gravity/bees

Koen Holtkamp, jeden ze dvou článků formace Mountains, přichází po 3 letech s druhou deskou. Po Field Rituals z roku 2008, jemně poskládaném elektronicko-akustickém leporelu, se vrací se specificky skandinávským projektem. Album tvoří pouze dva dlouhé tracky s dlouhými názvy („In the Absence of Gravity Please Note the Position of Sun“ a „Loosely Based on Bees“) a každý, kdo miluje experimentální elektroniku, bude zřejmě v sedmém nebi, protože Koen na svojí nové desce dost vyvádí. První track není ničím jiným než mnohovrstevnatým záznamem koncertu Koena z roku 2008 v Brightonu. No a ten druhý (ano, přichází vrchol) je záznam toho, jak to zní v úlu – Koen přes zvuky poletujících včel a trubců položil vrstvičku drones a vyšperkoval to útržky ze svého novoročního koncertu.

---

Solar Bears - She Was Coloured In

Irský retrofuturistický projekt Solar Bears natočil debutovku a zdá se, že udeřil hřebíček na jeho malou sci-fi hlavičku, ze které kdysi vznik vesmír. Nebudu rozpitvávat název kapely (a la Tarkovsky), ale musím se zmínit o tom, že tihle vykutálení Irové (John Kowalski a Rian Trench) jako inspiraci zmiňují také francouzsko-český film Divoká planeta z roku 1973 a před nějakým časem vydali fantastické EP Inner Sunshine. A jak ten patnáctitrackový výlet za hranice sluneční soustavy zní? No jako OST k vašemu soukromému výletu do vesmíru: dost záleží, kudy zrovna prolétáváte. Jsou chvíle, kdy vás nečeká nic jiného než dny beztíže a sledování okolních hvězd (Twin Stars), někdy se musíte vyhýbat shluku kosmického odpadu (Division) a přijde čas i na kosmický dupák (Crystalline – Be Again). Osobně si myslím, že Trans Waterfall ze zmiňovaného EP zůstává nepřekonán, ale i tak stojí Solar Bears za maximální pozornost.

---

The Skull Defects - Peer Amid

Švédští rockoví experimentátoři The Skull Defekts vydali v pořadí třetí album od roku 2005, kdy vznikli, a tentokrát jim jako zpěvák hostuje Daniel Higgs z post-hardcore kapely Lungfish. Skull Defekts ale pokračují v tom, co umí nejlíp: hrát hodně hlasitě na kytary a do toho hypnoticky zpívat, mluvit nebo prostě jen řvát. Poslední album je někde mezi Swans, Sonic Youth a Black Heart Procession. Úvodní osmiminutová Peer Amid se narovnává s Higgsovým recitálem, aby se pak mohla propadnout ve zvukové bouři s ještě větší razancí pět kilometrů pod zem. Podobně je na tom taky Fragrant Nimbus – to, že nové desce švédských experimentátorů musíte dát čas a prostor, dokazuje taky šestiminutová průměrná délka jednotlivých skladeb. Většina investované energie se vám vrátí, v případě předposlední What Knives, What Birds ji ale zpátky nedostanete. Ani heverem.