Tipy na alba a kompilace v březnu

Black Devil Disco Club: Circus

Tito znovuzrození diskaři, kteří se proslavili v roce 1978 albem Disco Club (v roce 2004 ho na svém labelu v reedici vydal Aphex Twin) a poté si dali 28 let pauzu, jsou projektem francouzského muzikanta Bernarda Fevre. Tedy říká se to. Nedostatek informací samozřejmě neznamená, že si jeho nejnovější album, na kterém spolupracují zástupy velkých jmen (anpř. Nancy Sinatra, Afrika Bambaataa nebo Jon Spencer), nezamilujete. Špinavá elektronika se zastřenými vokály místy připomíná Ladytron nebo ulítlejší projekty The Residents (viz bláznivý hlas Nancy Fortune v Pavement Opposite). Všudypřítomné odkazy na období snivého futuristického diska působí téměř psychedelicky, ale zároveň si dokážu představit bizarní diskošku, kde se hraje jen BDDC. Musica obscura!

---

Raphael Saadiq: Stone Rollin

Raphael Saadiq natočil své páté sólové album. Vynikající muzikant, zpěvák, producent a hlavně člověk plný optimismu (Saadiq pocházel ze 14 dětí, z nichž mnoho zemřelo buď násilnou smrtí, předávkováním nebo sebevraždou), Saadiq se hudbě věnoval od útlého dětství. Nejprve šňůra s Princem, pak veleúspěšný projekt Tony, Toni, Toné! a nakonec hvězdná sólová dráha, kterou zdobí alba „The Way I See It“ z roku 2008 a o nic slabší aktuální deska Stone Rollin´. Je těžké přesně vystihnout, v čem spočívá kouzlo této placky, ale je to nejspíš způsob, jakým Saadiq kombinuje šedesátkový soulový feeling s moderními indie a elektro vlivy.

---

Blues Brother Castro: Out On The Beach

O těchto punk-rockových Holanďanech jsem se toho zatím moc nedozvěděl, ale i tak tu nemůžou chybět, protože do toho řežou jako na posledním tažení. Blues Brother Castro jsou Leon, Tjeerd, Mila a Hajo a Out On The Beach je jejich v pořadí třetí deska od roku 2005, kdy vznikli. Pichlavé riffy a pronikavý hlas frontmana vytvářejí výbušnou směs, která se rychle dostane pod kůži. Holandská odpověď na všechny britské kytarovky.

---

Yuck: Yuck

Debut londýnské čtveřice Yuck vás během několika sekund teleportuje do minulosti. Daniel Blumberg, Max Bloom, Johny Rogoff a Mariko Doi na svém debutu (první dva pozůstatek nadějných Cajun Dance Party) vytesali emotivní pomník soundu devadesátých let. Úvodní kytarové sólo v jedničce Get Away a zpěv v Shook Down jakoby vypadly z dílny Stephena Malkmuse z The Pavement, ale ani u ostatních skladeb podobné odkazy nechybí. Stejně jako jim nechybí pořádný drive a hlavně silný, někdy až popový základ. Yuck it.

---

Does It Offend You, Yeah?: Don´t Say We Didn´t Warn You

Tihle Angláni na to jdou pěkně zostra – jejich dvě desky jsou plné dravých beatů, výkřiků a samplovaných vokálů, ale nejsou úplně stejné. Debut sice nadchl početné zástupy extáze chtivých fandů, mně se ale prvoplánový copy & paste přístup poněkud příčí. Bez invence a oživení zůstává první deska daleko za rozmanitější dvojkou, která jako hlavní zbraň používá žánrový přesah. Hlavní ingredience – agresivní elektronika – tvoří i nadále základ výraziva DIOYY, ale je spíš nástrojem než cílem sama o sobě. Album vedou We Are Dead, John Hurt a Wresler, zbytek jim ale dost zblízka funí na záda.