Tipy na alba - nesnesitelně naléhavé léto

Tipy na alba - nesnesitelně naléhavé léto

21. 06. 2011  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Namísto přehledu květnových desek přichází seznam srdcových ambientních záležitostí. Biosphere, Tetsu Inoue, O Yuki Conjugate, Robert Henke, Koen Holtkamp a Oneida aneb tisíc tváří ambientu. Pár tipů pro letní chvilky podle hesla neopouštěj staré známé pro nové.
Biosphere – Substratabiosphere

Je možné, že za to dostanu přes nos, ale myslím, že Substrata je to nejlepší, co kdy z dílny Geira Jenssena vyšlo. O tom, že se Jenssenovi tenhle kousek povedl jako skoro nic jiného, svědčí i to, že až ji budou poslouchat moji pravnuci v roce 2120, bude pořád znít stejně aktuálně jako v roce svého vzniku. Spousta věcí bude vypadat a znít jinak, ale dětský smích bude prostě pořád dětský smích - jako v úvodní, čistě field-recordingové skladbě As the Sun Kissed The Horizon. Substrata není žádné new-age mazlení, i přesto, že obsahuje něco jako zvuky deště (v Jenssenově podání spíš zvuky tučných, velkých kapek dopadajících na asfaltovou cestu). Déšť a vůbec všechny nalezené zvuky, které Biosphere používá (viz také „Cho Oyu 8201m – Field Recordings From Tibet“, nahrávky Jenssenova výstupu na horu Cho Oyu), jsou totiž zabalené do hutného, i když ne ještě kakofonického elektronického pláště. I po téměř 15 letech pořád aktuální – o to aktuálnější, že na labelu Touch/Konkurrent právě vychází poslední Jenssenovo album N-Plants.



Tetsu Inoue – Ambiant Otakuambiant

První deska japonského vizionáře Tetsu Inoue na proslulém labelu Fax. Nová ambientní škola – ne že by se nečerpalo z praotce Ena – a jména, se kterými se japonský rodák a pozdější hrdý světoběžec (NYC, San Francisko, Berlín, Frankfurt) paktoval: Pete Namlok (label Fax) a Atom Heart (vl. jménem Uwe Schmidt). Ambiant Otaku není tak zemité jako Substrata – na některých místech zapáchá trošku new-age, ale highlight celé desky, desetiminutová Ambiant Otaku, už na začátku jasně naznačí, o co dál půjde. Tetsu na nejlepším tracku alba nijak nezapírá, že se kdysi věnoval o něco rázovitějším věcem a ukazuje, že kombinace minimalistických beatů a dlouhých držených tónů je něco, co mu jde od ruky nejlíp. Holy Dance, vsuvka okořeněná dubem, může připomínat třeba rané Future Sound Of London říznuté notnou dávkou ambientu. Celkově toho má Tetsu na kontě samozřejmě daleko víc – náročnější elektroniku lze najít na jeho zatím posledním albu (prvním pro label DiN) s názvem Yolo, která je kakofonií utkanou z tisíců elektronických vláken – ale Ambiant Otaku je ideální vstupní branou do světa tohoto japonského hudebního samuraje.



O Yuki Conjugate – OYC25oyc25

O Yuki Conjugate (OYC) se rozhodli v roce 2007 oslavit svůj první koncert. Odehrál se tehdy v jedné hospodě v Nottinghamu a přihlíželo mu 6 lidí a jeden pes – bohužel, nebo bohudík, OYC byli podobnou karmou stíháni celou svou velice nepravidelnou existenci. Jejich raná alba se vyznačují atmosférickou mystičností hraničící s world nebo etno music – řady fanoušků proto musely být zákonitě zklamány, když dorazilo album The Euphoria Of Disobedience v roce 2006 (po delší pauze) a navrch pak re-unite koncert ze západního Londýna, jehož záznam dostal jednoduchý název: OYC25. A že to je nějaký záznam! Všech pět tracků, úplně triviálně pojmenovaných podle pořadí (OYC1-5) v sobě obsahuje všechno, co OYC stihli za dvacet let svojí nepravidelné existence vstřebat. Hned na začátku jedničky se nedá přeslechnout vliv raných, znovuzrozenou psychedelií nasáknutých 90. let minulého století. Jemný ambientní vír s prvky dubu, minimalu a jazzu, který se klikatí přes téměř 60 minut času, nejde vstřebat ani na desátý poslech a znamená docela zásadní příklon k experimentální elektronice, která zní i po téměř 30 letech existence tohoto volného uskupení hudebníků navýsost aktuálně.



Robert Henke – Signal To Noisehenke

R. Henke je daleko známější jako půlka minimal-techno projektu Monolake, spoluvynálezce software Ableton Live a profesor hudebního designu a kompozice na Berlínské Univerzitě umění – osobně se jednoznačně kloním k jeho experimentálnější sólové tvorbě, na jejímž vrcholu jasně, pohodlně a bez konkurentů sedí psychedelicko-whitenoisová trilogie Signal To Noise. Už při prvním návalu zvukových vln, tvořených Henkeho oblíbenou Yamaha SY77, vám mysl začne freneticky produkovat obrazce – jeden z nich bude určitě fotka, kterou Henke tento na výsost experimentální počin doprovodil: obrázek zmrzlého národního parku Joshua Tree těsně před bouří, která Henkemu zůstala v hlavě úplně osamocená: až do doby, kdy nahrál Signal To Noise. A je potřeba dodat, že je to také věc, o které lze bez silně emocionálně zabarvených metafor psát jen zatraceně těžko. První track je prakticky ve své úplnosti „jen“ hluková bouře řízená osciáltorem a hnaná dopředu zběsilým tempem (Signal To Noise I). Musím upozornit, že jsou chvíle, kdy jsou vyšší polohy jen těžko snesitelné, a pokud si nějak představuji soundtrack k tripu na ketaminu nebo DMT, pak jedině jako Signal To Noise. Na druhou stranu se ještě stále, i po x-tém poslechu, podivuji nad tím, že téměř hodinové sonické běsnění dává smysl. Soundtrack k vašemu nejsmysluplnějšímu okamžiku života.



Robert Rich – Below Zerorich

Podobně jako Henke je na tom i Robert Rich, který dnes platí za klasika ambientní / new-age hudby na Novém kontinentě. Rich je sice zástupcem poněkud ulepeného proudu ambientní hudby, která obsahuje nesčetně odkazů na nejrůznější formy „mystična“, ale v jeho velice rozsáhlé sbírce se dá najít také jeden výjimečně chladný klenot. Jedním z odrazových můstků jeho celoživotní záliby v elektronické hudbě bylo studium na Stanfordské univerzitě, kde se pracovně angažoval v „Centre for Computer Research in Music and Acoustics“ a pokud by bylo možno označit některou z desek jako dítě tohoto výzkumu, pak bych neváhal a přilepil tu nálepku na Below Zero. Richův záběr a expertíza mu také umožnil spolupráci mimo hranice new-age/ambientu: v roce 1995 se dal dohromady s Brianem Williamsem (Lustmord). Below Zero, jak už název napovídá, je tedy převážně o pobytu v prostředí, kde vám jen těžko vystačí obyčejný rtuťový teploměr. Rozsáhlé droneové plochy se na prvních dvou skladbách ještě drží podložní struktury, která jejich naléhavost a hloubku částečně zakrývá, ale poslední tři tracky (Termite Epiphany, Liquid Air, Requiem) jsou už čistou sonickou extází/utrpením. Při opakovaném poslechu se stírá rozdíl mezi pocitem slastného rozpuštění se ve vygainovaných zvucích kosmických sfér a strachem z propadu do neznáma a následné kompletní anihilace.



Koen Holtkamp – Field Ritualskoen

Předposledním přírustkem do mojí soukromé hudební knihovny proti světobolu je první sólová deska Koena Holtkampa, jinak poloviny Mountains, kteří nedávno hráli v Praze. Jestli jsou předchozí desky vhodné spíš pro katalýzu těch těžších chvil, Field Rituals jsou naopak určené hlavně pro zvýšení intenzity obzvlášť extatických okamžiků – nejlíp se sluchátkama v uších. Holtkamp, jak už bylo napsáno, je půlka Mountains, kde obstarává elektronický podkres pro akustické výlety kolegy Brendona Anderegga. Skladby Mountains působí ve srovnání se sólovou tvorbou Koena, který nedávno vydal nahrávku interiéru včelího úlu doplněnou o elektronické plochy (Loosely Based On Bees), spoře a jednoduše. Koen si proto na své první sólové desce odskočil pustit prsty na špacír a stvořil životem pulzující album, které zaujme hlavně (a jak jinak) nahrávkami nalezených zvuků zacyklených do nekonečných smyček. Záznam dětského pokřikování a smíchu ze zaplněného hřiště má v podání Holtkampa neuvěřitelně osvěžující, ale zároveň pohlcující, efekt. Na místě je přirovnání ke švédskému mágovi Johanu Berthlingovi aka Tape, kterému byl poskytnut prostor také na tomto Koenově debutu, a také k těm nejlepším zážitkům z dětství, které máte. Pokud jste k nim celý život marně hledali soundtrack, vaše trápení právě skončilo.



Oneida – Absolute IIoneida

Poslední z řady ambientně/ill-bientně laděných projektů by tu v zásadě neměl co pohledávat. Je pravda, že sveřepí experimentátoři nikdy neměli daleko k psychedelii 70. let, ale jejich alba mají spíš punc ujetého noise rocku než ambientních ploch. Absolute II, jak vyvrcholení trilogie „Thank Your Parents“ (první 2 díly tvoří Rated 0 a Preteen Weaponry), ale opravdu zabíhá na ten nejzazší konec možností noise-rockové kapely. Bez bicích, jen s náznaky vokálů (navíc zkreslených do hrozivé podoby) a tu silnějšími, tu slabšími kytarovými riffy, zadělali Oneida na vpravdě minimalistický kousek, který se má tendenci nezvykle rychle zažírat do mozku. Nekonečné opakování jednoho precizně propracovaného motivu dodává Absolute II naléhavosti, kterou ostatní, prvoplánově ambientní alba, postrádají.

0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno:
Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
MP3 DOWNLOAD
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2024   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika