Papa Roach v Lucerně

Papa Roach tohle ve mně evokují pokaždé, když je slyším. Zdá se to jako sto let, co byl nu-metal fajn a zdá se to jako sto let, co nu-metal přestal být fajn. Tehdy mi bylo patnáct a hrál jsem Tony Hawka 2 a Papa Roach měli na soundtracku zastoupení v podobě písně Blood Brothers.

Jsou věci, které z hlavy nevymažete, i když se za ně deset let nonstop stydíte. U mě to jsou Papa Roach. Last Resort a Broken Home, to jsou věci, který mi v mládí hrály v uších. Nebudu tu nikomu nalhávat, že jsem si cestou ze základky pouštěl Vivaldiho Čtvero ročních období. Takže když Papa Roach oznámili, že v Lucerna Music Baru budou pořádat kinder party, říkal jsem si “proč ne”.

Strašně jsem se bál, že tam budu nejstarší. Nebo třeba jedinej bez skateboardu. Nakonec to dopadlo dobře. Složení publika odpovídalo mým předtuchám. Na jedné straně kluci 25 i víc, na druhé straně holky, 19 a míň. Z toho si celkem jasně odvodíte, koho Papa Roach oslovili ve svých začátcích a kam pak zamířili. Neměl jsem na sobě žádný tetování ani žádnej řetízek se sloganem Skate, punk, hate, tak jsem se vydal pro pivo, abych aspoň trochu zapadnul.

Je důležitý zmínit, že ten den bylo venku asi 400 stupňů Celsia a vevnitř ještě o dvě stě stupňů víc. Ani v pekle nebylo nikdy takový dusno. Papa Roach předskakovali Julien-K a Yashin, obě kapely v Česku celkem neznámé. Julien-K jsou pohrobci Orgy a vlastně i kolegové Chestera Benningtona z Death by sunrise, takže o žádných nervózních amatérech nemohla být řeč. Na pódiu to bylo poznat. Kluci ví jak se dělá show, ví, že se musí neustále fuckovat a fuckovat, a že neuškodí jednou za čas skočit do kotle (to byla tedy devíza především skotských Yashin).

Ale stejně byl pořád ve vzduchu ono napětí, který jasně definovalo, kdo je hvězda a na koho se čeká. Getting away with murder, stačila minuta a vědělo se, kdo je tu pánem a kdo bude určovat, jak moc se zapotíte. Sami Papa Roach moc dobře ví, že jejich minulost byla daleko světlejší než jejich přítomnost, takže dobrou třetinu si pro sebe urvaly songy z průlomového Infest. Tu druhou třetinu si zase pro sebe urvala poslední deska Time for annihilation. Zbytek se rozlil mezi všechny alba, ale v podstatě můžete zapomenout, že jste tenhle odstavec četli, protože Papa Roach zní prakticky pořád stejně.

Vím, že se kluci vyvíjí a že nu-metal už není zrovna to slovo, které vás napadne (spíš něco jako heave rock pop-punk metal), ale Jacoby si to zpívání mohl klidně odpustit. Jasně, rapování je cool maximálně tak do vašich 3 let, ale k Papa roach to pasovalo víc. Čistě proto, že Jacoby není zpěvák par excellence. Možná tohle byl hlavní důvod, proč show překvapivě šlapala při starších peckách jako třeba Scars nebo Last resort (už jsem se lekl, že nebude), které se nebojí označení rap metal, zatímco novinky působily jako karikatury nějakých špatných pop-punkových kapel, které umírají na totální absenci nápadů. Ale tohle je ta nejsubjektivnější myšlenka, jaký jsem schopen. A dá se lehce ignorovat, protože zpěv nebyl to nejdůležitější. Byla to energie a exploze a tah na bránu, který byl schovaný právě v oné pop-punkové přímočarosti.

Průser ovšem je, že na nu-metalu se zub času projevuje asi tak silně jako na Tereze Pergnerové. Co bylo včera hezký, dneska je k smíchu. Víte, já si ten koncert nakonec užil. Je to jako jít na Transformers do kina. Když přistoupíte na to, že musíte nechat mozek doma, ono se to změní vlastně na perfektní zábavu. Pakliže ale očekáváte Bergmana, každá další basová linka vás rozpláče.

Ale co, jednou za čas jsme všichni děti ne?