Hardcorový sen jménem Dominator
Tuto sobotu proběhl v holandské rekreační části Eersel již šestý ročník největšího hardcorového outdoorového festivalu pod taktovkou agentur Q-Dance a Art Of Dance. Letos se oba promotérští giganti činili a pro návštěvníky připravili jedinečnou party. Známkou kvality festivalu bylo i jeho historicky první vyprodání.
Dominator v očích partypeople má bezpochyby několik NEJ. Jednoznačně se jedná o největší hardcorový outdoorový festival. Dále je situován v nádherném prostředí a má nejlepší obsazení. Festival Dominator je jedinečný. A to bez diskuze.
Je středa, krátce po čtvrté hodině odpoledne a můj sen se pomalu ale jistě stává skutečností. Vstup je vyřešen, letenky zařízené a ubytování v hotelu je již také potvrzené – co víc si přát. Zbývá přežít poslední pracovní den, který k mému údivu uteče jako voda. Už je tu páteční sraz na letišti, odkud odlétá skupinka cca patnácti partypeople směr Eindhoven. Po příletu probíhá klasický kolotoč událostí – ubytování na hotelu, posezení na zahrádce na náměstí v centru města, procházka po městě za kulturou spojená s návštěvou Midtown shopu, v kterém se dá zakoupit veškerý merchandising, na který si jen vzpomenete. Po dlouhé době jsme opět spokojen, jediné co mě tak trochu trápí, je počasí. V duchu se modlím, aby v sobotu aspoň nepršelo, když už je tak zataženo.
V sobotu vstáváme kolem půl desáté dopoledne, následuje rutinní koloběh příprav na hotelu. Snídaně, sprcha atd. vždyť to všichni dobře znáte :o). Úderem jedenácté hodiny dopoledne akce začíná. My vyrážíme směr vlakové nádraží Eindhoven, odkud odjíždí pendl autobusy na festival. Zde na nás čeká jediné zklamání z celého párty víkendu a to více jak dvacetiminutové čekání na autobus v neustále zvětšující se frontě. Nevím, jestli autobusy začaly jezdit až úderem jedenácté hodiny, ale co mě dost znervózňovalo, bylo to, že neustále přibývali partypeople a autobusy nikde. Když už nějaký přijel, tak proběhl ohromný boj o to, kdo se dostane do autobusu. Naštěstí po oněch dvaceti minutách přijely rázem tři autobusy, do kterých jsme se pohodlně naskládali. Cestou k festivalu nás ještě čekalo skoro půlhodinové zdržení na dálnici díky dopravnímu omezení na sjezdu k festivalu. Hodinu a půl po začátku festivalu jsme se i my dostali k hlavnímu vstupu do areálu. Cestou jsme potkali dost zubožených tváří shánějící lístek na vyprodaný festival. Nabídka 150 € za jednu vstupenku nebyla výjimkou.
Procházím branou festivalu a zábava začíná. Ze všeho nejdřív si zmapuji celé festivalové městečko. Míjím nezbytné a užitečné lockerboxy společně s mobilními buňkami, kde se zakoupí žetony. Ano opět některými zatracovaný, ale dokonalý žetonový systém, který má hned několik výhod. Za prvé nečekáte, až vám obsluha vrátí drobné a za druhé vás obsluha neokrade. Což rozhodně schvaluji.
Jako první mě vítá opravdu dominantní Main Stage pro více jak deset tisíc návštěvníků, na které zrovna hraje dvojice Ophidian vs. D-Passion legendární track Lenny Dee - Forgotten Moments v Ophidianově remixu – naprosto dokonalá klasika. Stage je z levé strany lemovaná tribunou a z pravé strany stojí několik barů s pitím a jeden z merchandising shopů. O tričko, mikinu, nátělník, kšiltovku nebo dokonce potítko s motivem festivalu rozhodně není nouze.
O pár metrů dále je postaven první a zároveň největší stan, který okupovala Hardcore Italia mafia. Prvního jsem zde slyšel hrát The Wishmaster, který sázel na klasiky od Noize Suppressors a Mad Doga. Obrovský stan byl sladěn do italských barev. A aby vše bylo dotaženo do nejmenšího detailu, tak zde hostoval i italský MC Jasta. Ve všech stanech bylo zakázáno kouřit, a světe div se, nenašel jsem jediného hříšníka, který by tento zákaz porušil.
Jdu ještě o něco dál, až k samému konci poloostrova, kde byla umístěna Early Hardcore Stage. Svůj set zde dohrává legenda Bass D, kterého vzápětí střídá Oliver Froning neboli DJ Raw z legendárního seskupení Dune. Nelze nic jiného než se na chvilku zaposlouchat do některé z jeho klasik Hardcore Vibes, Can't Stop Raving či tracku Bodylotion - Always Hardcore. To vše za mohutného povzbuzování MC Ruffiana, který na early hardcore nedá jen tak dopustit.
Vydávám se na další cestu, tentokráte mé kroky směřují na Industrial Stage, kde se v neočekávaném versus setu objevují australští Tymon a N-Vitral. Odborník na slovo vzatý Tymon z labelu Industrial Strength sází na klasiky Tymon feat. Betty Haze - Weapons of War nebo Menace II Society - Chronic Disorder. Stage je příjemně zaplněná, ale není přeplněná. Organizátoři, i když festival vyprodali, se postarali o dostatečný prostor pro návštěvníky. Respekt!
Čas plynul jak voda a tak jsem rychle přeběhl na okamžik k poslednímu, nejmenšímu stanu - Hong Kong Violence Stage, kde hrál Noisekick. Aby byla prohlídka areálu kompletní, zbývalo navštívit druhou menší open air stage Raw Hardstyle, kde právě u mixpultu stáli The R3bels.
K dokončení okružní cesty zbývalo se vrátit do výchozí pozice. Cestou míjím další merchandising tentokráte s motivy Thunderdome a velkou a prostornou jídelnu (DSCF1560) se sedmi stánky s různým občerstvením. Je libo nějaký ten snack, hamburger, hranolky či ovoce? Samozřejmě něco k tomu na zapití v podobě alkoholických i nealkoholických nápojů včetně stánku s kávou. To vše zde bez problémů a sebemenšího čekání dostanete. Výhoda žetonového systému budiž opět pochválena.
Tak a teď už mě čekalo jen přebíhání mezi Main, Early Hardcore a Italian Hardcore Stage. Na Main Stage jsem si odskočil na živé vystoupení Noize Suppressors a Mad Doga. Bohužel po několika skladbách bylo toto vystoupení postihnuto na pár minutu technickou závadou soundsytstému. Závada byla v rámci možností odstraněna a pokračovalo se dál. Na Italian Hardcore Stage jsem se po vystoupení bavil se Stefanem Sopranim alias Dj Dekem, druhou polovinou live-actu Noize Suppressors. Ten mi sdělil, že měli připravenou i speciální projekci na své vystoupení, ale díky technickým problémům ji nemohli promítat (Dne 1. srpna Noize Suppressors na svém facebooku vydali oficiální omluvu za tento incident). Po přesunu na Early Hardcore jsem si poslechl Forze Dj Team ve složení DJ Paul Elstak, DJ Lars a DJ Panic. Vystoupení přišli podpořit i další členové uskupení a to DJ Neophyte a Jarno Butter. V průběhu setu došlo i na skok do publika, aktéry jsou samozřejmě Jarno Butter a Mc ruffian.
Opět sprint na Hardcore Italia Stage, kde se společně utkali Noize Suppressors vs. TommyKnocker, kteří dostali dav do toho správného bodu varu. Znovu návrat na Early Hardcore Stage, kde řádili staří, ale dobří Predator s Ruffneckem. Čas se nedal jen tak zastavit, kvapem se blížila dvaadvacátá hodina. To znamenalo poslední přesun.
Finální zastávkou byla Main Stage, kde zrovna vystoupovali Art of Fighters – měl jsem štěstí a dorazil jsem na jejich druhou polovinu vystoupení. Zaslechl jsem jejich God's Fury, Artwork, Shotgun, hymnu letošního Dominatoru Nirvana of Noise a jejich novinku Oh My Sun. Neuvěřitelné živé vystoupení.
Závěrečná hodina na hlavním podiu patřila „překvapivému“ seskupení Dj´s. Pod názvem Supreme Team se skrývali The Playah, Outblast, Evil Activities a Angerfist. Následovala smršt starých a dobrých klasik Tha Playah vypálil jako první svůj track Walking the Line, Evil Activities navázal trackem Raw to the Floor, Angerfist se nenechal zahambit a spustil jeho Bite Yo Style na to vše Tha Playah kontroval skladbou Why So Serious. Když se ke slovu dostal Outblast, tak uctil norskou tragédi pasáží ze singlu Pride & Pain, při tom běhal opravdu mráz po zádech. Příležitost dostala i klasika Nobody Said It Was Easy od Evil Activities a loňská hymna k Masters of Hardcore The Voice Of Mayhem od Outblasta a Angerfista doprovázená vokály MC Tha Watchera. Festival nemohl být jinak zakončen, než hymnou letošního festivalu Art of Fighters – Nirvana of Noise, při které doprskaly poslední rachejtle s probíhajícího ohňostroje. Kelly van Soest z Evil Activities poděkoval za návštěvu a rozloučil se slovy „ See you next year!“. To byl opravdu fenomenální konec velkolepého festivalu.
Nám zbýval už jen pozvolný odchod z areálu, bezproblémová doprava pendl autobusem do Eindhovenu spojená s krátkou procházkou na hotelový pokoj do postele.
Ačkoliv byl festival vyprodán, tak nikde nevznikala žádná velká fronta natož tlačenice. Na toalety se čekalo minimum času (aspoň na těch pánských). Během festivalu jsem zahlédl několikrát pořádkovou službu, která po bezohledných návštěvnících uklízela. Ve všech stanech bylo zakázáno kouření, což jsem asi nejen já jako nekuřák, uvítal. A jak už jsem řekl, byl jsem opravdu udiven, že to naprostá většina návštěvníku akceptovala. Po hudební stránce jsem byl naprosto spokojen a po té organizační jakbysmet. Takhle nějak jsem si představoval dokonale zvládnutý festival. Příští rok pojedu bez váhání zase!
Pokud patříte mezi příznivce harder styles a chcete zastihnout jména, která vystupovala na tomto festivalu - Crypsis, Angerfist či Mc Tha Watcher, na domácím letním festivalu, kupte si lístek na Pleasure Island. Ten se bude konat 27. srpna na letišti u Roudnice na Labem.
Je středa, krátce po čtvrté hodině odpoledne a můj sen se pomalu ale jistě stává skutečností. Vstup je vyřešen, letenky zařízené a ubytování v hotelu je již také potvrzené – co víc si přát. Zbývá přežít poslední pracovní den, který k mému údivu uteče jako voda. Už je tu páteční sraz na letišti, odkud odlétá skupinka cca patnácti partypeople směr Eindhoven. Po příletu probíhá klasický kolotoč událostí – ubytování na hotelu, posezení na zahrádce na náměstí v centru města, procházka po městě za kulturou spojená s návštěvou Midtown shopu, v kterém se dá zakoupit veškerý merchandising, na který si jen vzpomenete. Po dlouhé době jsme opět spokojen, jediné co mě tak trochu trápí, je počasí. V duchu se modlím, aby v sobotu aspoň nepršelo, když už je tak zataženo.
V sobotu vstáváme kolem půl desáté dopoledne, následuje rutinní koloběh příprav na hotelu. Snídaně, sprcha atd. vždyť to všichni dobře znáte :o). Úderem jedenácté hodiny dopoledne akce začíná. My vyrážíme směr vlakové nádraží Eindhoven, odkud odjíždí pendl autobusy na festival. Zde na nás čeká jediné zklamání z celého párty víkendu a to více jak dvacetiminutové čekání na autobus v neustále zvětšující se frontě. Nevím, jestli autobusy začaly jezdit až úderem jedenácté hodiny, ale co mě dost znervózňovalo, bylo to, že neustále přibývali partypeople a autobusy nikde. Když už nějaký přijel, tak proběhl ohromný boj o to, kdo se dostane do autobusu. Naštěstí po oněch dvaceti minutách přijely rázem tři autobusy, do kterých jsme se pohodlně naskládali. Cestou k festivalu nás ještě čekalo skoro půlhodinové zdržení na dálnici díky dopravnímu omezení na sjezdu k festivalu. Hodinu a půl po začátku festivalu jsme se i my dostali k hlavnímu vstupu do areálu. Cestou jsme potkali dost zubožených tváří shánějící lístek na vyprodaný festival. Nabídka 150 € za jednu vstupenku nebyla výjimkou.
Procházím branou festivalu a zábava začíná. Ze všeho nejdřív si zmapuji celé festivalové městečko. Míjím nezbytné a užitečné lockerboxy společně s mobilními buňkami, kde se zakoupí žetony. Ano opět některými zatracovaný, ale dokonalý žetonový systém, který má hned několik výhod. Za prvé nečekáte, až vám obsluha vrátí drobné a za druhé vás obsluha neokrade. Což rozhodně schvaluji.
Jako první mě vítá opravdu dominantní Main Stage pro více jak deset tisíc návštěvníků, na které zrovna hraje dvojice Ophidian vs. D-Passion legendární track Lenny Dee - Forgotten Moments v Ophidianově remixu – naprosto dokonalá klasika. Stage je z levé strany lemovaná tribunou a z pravé strany stojí několik barů s pitím a jeden z merchandising shopů. O tričko, mikinu, nátělník, kšiltovku nebo dokonce potítko s motivem festivalu rozhodně není nouze.
O pár metrů dále je postaven první a zároveň největší stan, který okupovala Hardcore Italia mafia. Prvního jsem zde slyšel hrát The Wishmaster, který sázel na klasiky od Noize Suppressors a Mad Doga. Obrovský stan byl sladěn do italských barev. A aby vše bylo dotaženo do nejmenšího detailu, tak zde hostoval i italský MC Jasta. Ve všech stanech bylo zakázáno kouřit, a světe div se, nenašel jsem jediného hříšníka, který by tento zákaz porušil.
Jdu ještě o něco dál, až k samému konci poloostrova, kde byla umístěna Early Hardcore Stage. Svůj set zde dohrává legenda Bass D, kterého vzápětí střídá Oliver Froning neboli DJ Raw z legendárního seskupení Dune. Nelze nic jiného než se na chvilku zaposlouchat do některé z jeho klasik Hardcore Vibes, Can't Stop Raving či tracku Bodylotion - Always Hardcore. To vše za mohutného povzbuzování MC Ruffiana, který na early hardcore nedá jen tak dopustit.
K dokončení okružní cesty zbývalo se vrátit do výchozí pozice. Cestou míjím další merchandising tentokráte s motivy Thunderdome a velkou a prostornou jídelnu (DSCF1560) se sedmi stánky s různým občerstvením. Je libo nějaký ten snack, hamburger, hranolky či ovoce? Samozřejmě něco k tomu na zapití v podobě alkoholických i nealkoholických nápojů včetně stánku s kávou. To vše zde bez problémů a sebemenšího čekání dostanete. Výhoda žetonového systému budiž opět pochválena.
Tak a teď už mě čekalo jen přebíhání mezi Main, Early Hardcore a Italian Hardcore Stage. Na Main Stage jsem si odskočil na živé vystoupení Noize Suppressors a Mad Doga. Bohužel po několika skladbách bylo toto vystoupení postihnuto na pár minutu technickou závadou soundsytstému. Závada byla v rámci možností odstraněna a pokračovalo se dál. Na Italian Hardcore Stage jsem se po vystoupení bavil se Stefanem Sopranim alias Dj Dekem, druhou polovinou live-actu Noize Suppressors. Ten mi sdělil, že měli připravenou i speciální projekci na své vystoupení, ale díky technickým problémům ji nemohli promítat (Dne 1. srpna Noize Suppressors na svém facebooku vydali oficiální omluvu za tento incident). Po přesunu na Early Hardcore jsem si poslechl Forze Dj Team ve složení DJ Paul Elstak, DJ Lars a DJ Panic. Vystoupení přišli podpořit i další členové uskupení a to DJ Neophyte a Jarno Butter. V průběhu setu došlo i na skok do publika, aktéry jsou samozřejmě Jarno Butter a Mc ruffian.
Opět sprint na Hardcore Italia Stage, kde se společně utkali Noize Suppressors vs. TommyKnocker, kteří dostali dav do toho správného bodu varu. Znovu návrat na Early Hardcore Stage, kde řádili staří, ale dobří Predator s Ruffneckem. Čas se nedal jen tak zastavit, kvapem se blížila dvaadvacátá hodina. To znamenalo poslední přesun.
Finální zastávkou byla Main Stage, kde zrovna vystoupovali Art of Fighters – měl jsem štěstí a dorazil jsem na jejich druhou polovinu vystoupení. Zaslechl jsem jejich God's Fury, Artwork, Shotgun, hymnu letošního Dominatoru Nirvana of Noise a jejich novinku Oh My Sun. Neuvěřitelné živé vystoupení.
Závěrečná hodina na hlavním podiu patřila „překvapivému“ seskupení Dj´s. Pod názvem Supreme Team se skrývali The Playah, Outblast, Evil Activities a Angerfist. Následovala smršt starých a dobrých klasik Tha Playah vypálil jako první svůj track Walking the Line, Evil Activities navázal trackem Raw to the Floor, Angerfist se nenechal zahambit a spustil jeho Bite Yo Style na to vše Tha Playah kontroval skladbou Why So Serious. Když se ke slovu dostal Outblast, tak uctil norskou tragédi pasáží ze singlu Pride & Pain, při tom běhal opravdu mráz po zádech. Příležitost dostala i klasika Nobody Said It Was Easy od Evil Activities a loňská hymna k Masters of Hardcore The Voice Of Mayhem od Outblasta a Angerfista doprovázená vokály MC Tha Watchera. Festival nemohl být jinak zakončen, než hymnou letošního festivalu Art of Fighters – Nirvana of Noise, při které doprskaly poslední rachejtle s probíhajícího ohňostroje. Kelly van Soest z Evil Activities poděkoval za návštěvu a rozloučil se slovy „ See you next year!“. To byl opravdu fenomenální konec velkolepého festivalu.
Nám zbýval už jen pozvolný odchod z areálu, bezproblémová doprava pendl autobusem do Eindhovenu spojená s krátkou procházkou na hotelový pokoj do postele.
Ačkoliv byl festival vyprodán, tak nikde nevznikala žádná velká fronta natož tlačenice. Na toalety se čekalo minimum času (aspoň na těch pánských). Během festivalu jsem zahlédl několikrát pořádkovou službu, která po bezohledných návštěvnících uklízela. Ve všech stanech bylo zakázáno kouření, což jsem asi nejen já jako nekuřák, uvítal. A jak už jsem řekl, byl jsem opravdu udiven, že to naprostá většina návštěvníku akceptovala. Po hudební stránce jsem byl naprosto spokojen a po té organizační jakbysmet. Takhle nějak jsem si představoval dokonale zvládnutý festival. Příští rok pojedu bez váhání zase!
Pokud patříte mezi příznivce harder styles a chcete zastihnout jména, která vystupovala na tomto festivalu - Crypsis, Angerfist či Mc Tha Watcher, na domácím letním festivalu, kupte si lístek na Pleasure Island. Ten se bude konat 27. srpna na letišti u Roudnice na Labem.
DISKUZE
Jméno:
Nadpis:
Text:
Zadejte číslo 144:
tomu honzinovi: | 03. 08. 2011 | 02:06:42
dobře!dobře!