Tipy na desky 9/2011

Steve Reich – WTC 9/11

Minimalista Steve Reich, který nedávno oslavil pětasedmdesátiny, se pustil do zpracování zásadního, a stále kontroverznějšího tématu, teroristických útoků na Světové obchodní centrum z 9. 11. 2001. Jeho spolupráce se členy uskupení Kronos Quartet sahá do minulosti, kdy Reich zpracovával podobně citlivé téma na album Different Trains. Album WTC 9/11 je proloženo autentickými nahrávkami hlasů hasičů, posádek kontrolních věží, ale i přátel Reicha, který v době útoků bydlel 4 bloky od Ground Zero a byl celé tragédii na dosah ruky. Reich používá repetitivní zvuky klavíru, marimby nebo xylofonu k navozování zenové atmosféry – koán, který Reich na WTC 9/11 vytváří totiž nelze odbýt pouhým tlesknutím jedné ruky. Tak lehké to není…

---

dEUS– Keep You Close

Božským Belgičanům dEUS vychází v řadě už šesté album s názvem Keep You Close. Je možné, že ti, kteří si s sebou jako kříž nosí minulá alba těchto eklektiků, budou novou placku vnímat jako další kámen do neuvěřitelně rozmanité mozaiky dEUS. To každopádně nemění nic na tom, že nezasvěceným může připadat tento devítitrackový kousek jako mana spadlá rovnou z nebe. Otvírák Keep You Close, uvařený na skvělém houslovém podkladě, zahajuje ve velkém stylu, následující Dark Sets In nebo Twice už jen dodělají, na co bylo zaděláno na začátku. Tom Barman a spol. předvádějí, že i přes cejch Belgičanů s divným přízvukem, pořád dokážou strčit do kapsy leckterou navoněnou, nebo pikantní mršinu.

---

Girls – Father, Son, Holy Ghost

Už od debutu s názvem Album těchto extrémně ulítlých cápků ze San Franciska jsem netrpělivě očekával další placku kapely, které velí Christopher Owens, mozek a srdce kapely a taky tisíckrát zlomený Don Juan, kterému ze všech románků světa zbyl jen hlas pro pláč. Jenže jestli debut a následující EP byla stylově víceméně vyvážená přehlídka hudebních vlivů z posledního půlstoletí, pak je FSHG trošku jiná káva. Odkazy k Beach Boys (Honey Bunny) se míchají s s black-sabathovskými riffy (Die) a pro jistotu jsou ještě šmrcnuté noisovou sprškou singlu Vomit, nejlepšího tracku alba. Anebo, ksakru, co má znamenat to sedmdesátkové kytarové sólo ve skladbě My Ma, které potom vystřídá gospel jak od Rihanny? Nevím, ale doporučuju všema deseti.

---

Roll The Dice – In Dust

Z úplně jiného soudku jsou další dvě novinky. Ta první pochází od skandinávského analogového dua Peder Mannerfelt (známý také jako Subliminal Kid a činný jako producent Fever Ray) – Malcolm Pardon. Po eponymním debutu přichází tihle elektroničtí experimentátoři s poklonou vyseknutou sedmdesátkovému kosmickému krautrocku 70. let. Nejsou jediní (naposledy se do práce s analogy, ne moc úspěšně, pustil Benjamin B. Power polovina noisového ansámblu Fuck Buttons, kapela Solar Bears se svým She Was Coloured In nebo Oneohtrix Point Never, který nedávno vystoupil v Roxy), ale výrazně přesahují nastavenou laťku. Jejich nová deska balancuje na hraně experimentální elektroniky, ambientu a kosmického krautrocku, ale s grácií, která podobným retrophilům chybí – vrcholy jsou Calling All Workers, zacyklený zvuk zvonu proložený zvukem klavíru a hutnou basovou linkou, a Cause and Effect, futuristický hymnus o návratu k vlastním kořenům. Syntezátorový grounding pro nesmyslné 21. století.

---

Amon Tobin - ISAM

Už po prvních sekundách prvního tracku nové Tobinovy desky s názvem Journeyman, musí všem dojít, že toto nebude nudný copy-paste výlet. Tobin sice manipuluje s vlastním hlasem, takže není poznat, jestli místo něj nezpívá nějaký egyptský eunuch, ale to nemění vůbec nic na tom, že album ISAM obstojí samo o sobě jako zásadní zářez v kariéře syna notoricky známého labelu Ninja Tunes. Ideální album pro milovníky elektronické schizofrenie v podání Flying Lotuse: nečekejte zvuky odrážejících se pingpongových míčků, připravte se na něco daleko horšího. Tobin na vrcholu imaginace a hrátek s mašinkami. Fuj. Fuj. Fuj.

---

Beirut – The Rip Tide

Tohle album se do srpnového výběru nevešlo, ale místo by si zasloužilo i ve výběru nejlepších alb roku 2038. Jednoduchost totiž z módy nevyjde nikdy a pokud je v tom namočený Zach Condon, milovník všeho od ukulele až po balkánskou harmoniku, pak to nemůže dopadnou jinak než extatickým vyseknutím poklony zástupům všech podomních šumařů na světě. Desce vévodí The Rip Tide a na paty mu šlape Vagabond. Zach na vydání The Rip Tide čekal dva roky, ale všechny lesní rohy ví, že se čekání vyplatilo. Více než jindy. Balzám na všechny harmoniky světa. Rip it!

---

The War on Drugs - The Slave Ambient

Také celý život toužíte po tom, vypadnout ze svého života a začít úplně znova, tak nějak líp a radostněji? Je to mučení, snít o lepších zítřcích, ale když si na pomoc vezmete hlas Adama Granduciela, tak se všechno zdá hned lepší: což neznamená, že vás to nenutí lkát nad tím, co jste měli udělat a nikdy nestihli. Poděkovat ségře za to, že vás nikdy nevyklopila z kočárku, matce za to, že to s vámi vydržela a kamarádům za nesčetně opic, které na vás ještě čekají. Slova to někdy nesvedou, ale taková Come To The City to odbude levou zadní. Válka s drogama nebyla nikdy lepší.



Další desky:
Ladytron: Gravity The Seducer / Kasabian: Velociraptor! / Red Hot Chilli Peppers: I´m With You/ Peter Wolf Crier: Garden of Arms / The Kooks: Junk Of The Heart / Sun Araw: Ancient Romans / Male Bonding: Endless Now / Toro y Moi: Freaking Out / Cymbals Eat Guitars: Lenses Alien / Gui Boratto: III