Blackbox Red: Myslíme jako jedna bytost

Nejznámější hudební dvojice, třeba Crystal Castles, mají v rukávu vždycky nějakou zajímavou historku o tom, jak se dali dohromady. Jak to je s vámi?
No, u nás nic takového nečekej. Je to vlastně docela obyčejný a trošku nudný příběh: začínali jsme před šesti lety jako školní band. Bylo nás deset a dělali jsme to vlastně jenom kvůli tomu, abychom si šplhli. Hráli jsme fakt hrozné covery. Pak jsme se ale zredukovali na pět členů a začali psát svoje vlastní věci. No a z nějakého důvodu, a fakt si to nedokážu vysvětlit, jsme nakonec zůstali v kapele sami, se Stefanem. Prostě to vyplynulo z přirozeného běhu věcí - pohromadě nás drží stejný hudební vkus, podobné zájmy, ale hlavně obzvláštní „telepatie“, kterou podle mě nemá každá hudební dvojka. Jak bych to jen řekla. Myslíme prostě jako jedna bytost.

Jedna bytost?
No, těžko se to vysvětluje. Jsou to malé náhody, které se nám opakují. Chci zavolat Stefanovi, on ale volá ve stejnou chvíli mně. A totéž se nám děje v hudbě. Jeden den něco napíšeme a když si nad tím pak druhý den sedneme, zjistíme, že máme úplně stejné nápady. Prostě se nám spolu moc dobře pracuje.

Váš skvělý debut přetéká energií – moc mi to ale nejde dohromady s ideálem francouzského venkova, kde jste jej natáčeli.
Většinu skladeb jsme taky psali před našim výletem do Francie. Energie naší desky je zrcadlový obraz našich koncertů – hrajeme co nejhlasitěji a dáváme do toho všechnu energii, kterou v sobě máme. No a k tomu všemu ještě vstřebáváme energii z publika. Takže ideální konstelace. Trošku nám dělalo problém atmosféru přenést na nahrávku, ale naštěstí jsme našli člověka, který nám s tím pomohl: Chris Hamilton. No a tady začíná náš francouzský příběh. Chrise jsme totiž potkali před rokem, když hrál s kapelou v našem rodném měste Leeuwarden. Byli jsme z něj paf a od té doby jsme udržovali kontakt. No a letos v květnu jsme s Chrisem vyrazili na turné a během pár hodin s ním nahráli jednu skladbu z naší desky (The Electric Circus). To, co vzniklo bylo přesně to, co jsme od naší nahrávky očekávali. Slovo dalo slovo a plán na EP byl na světě – a jelikož Chris miluje zvláštní místa, pronajal si středověký francouzský dům kdesi na venkově uprostřed Francie a pozval nás tam. Samozřejmě jsme z toho byli vedle – nahrávat ve starém opuštěném baráku, mít úplnou svobodu a nahrávat kdykoliv a cokoliv se nám zamane. Na druhou stranu to byl pro nás taky dost tenký led: nahrávalo se v kuchyni, na záchodě, ale třeba i na zahradě, za využití akustiky toho domu. Ukázalo se, že to byl ten nejlepší nápad – deska zní syrově, má v sobě něco z té staré budovy. Je syrová, čistá a dost silná.

Na desce je 6 našlapaných kousků. Museli jste vybírat z více skladeb?
Jasně, je jich o dost víc, ale dost opatrně jsme vybírali. Těch 6 písní to prostě vyhrálo. Navíc jsme chtěli desku udělat taky koncepčně: všech šest skladeb je tematicky zaměřeno na vztah žen a zbraní. A hlavně: máme rádi věci pěkně syrové. Bez úprav, bez šminek, bez pozlátka. Žádná masivní produkce, chceme tam slyšet praskání kostí a cítit z toho realitu.

Na mě tedy nejvíc působí „She Pulls Her Gun“ – asi nejbrutálnější a nejsilnější skladba desky – obzvlášť těch pár sekund na konci vyplněných zběsilým zvukem kytary. Jak ten song vznikal?
Hele, tak to je zrovna hrozně těžké vysvětlit, protože zrovna tenhle song jsme upravovali tak tisíckrát. Co si pamatuju, tak začínal přesně tím riffem, který na finální verzi uvozuje refrén, a snahou, udělat skladbu v dropped-D (transponované ladění). Logicky jsme tu skladbu dost měnili a verzi, která je na desce, jsme dokončili těsně před nahráváním. Každopádně tahle věc je dost divoká taky proto, že má v základu dost divoké téma: westernový duel dvou kovbojek. Asi si dokážeš představit, kde skončíš, když to začneš vizualizovat.

Jasně. Celá deska má tenhle syrový, násilnický nádech. Musím říct, že to je poměrně strhující.



To jsme rádi. Máme takovou malou úchylku. Prostě nás hrozně berou holky – bojovnice. Nejlepší jsou co největší bouchačky, prostě trošku špinavé, ale pořád krásné, násilnice. Žerem prostě Underworld, Resident Evil nebo Tomb Raider.

Oproti tomu, jméno desky „Battle the Sparrows“ zní skoro jako parodie na všechno, co uvnitř té desky je.
To jméno pochází, jak jinak, z Francie. Bohužel se tam stala taková malá smutná příhoda s vrabcem, který naletěl přímo do jedné ze zdí domu, kde jsme nahrávali. I s mladým vrabčetem. Na místě mrtvý, samozřejmě. No a protože všechny naše písně jsou o bitvách a válkách, nemohli jsme desku věnovat nikomu jinému než právě těm dvěma vrabčákům. R.I.P.

Takže o inspiraci vaším rodným městem nemůže být řeč?
Přesně tak. Pocházíme z hlavního města jedné oblasti na severu Holandska a momentálně tam i žijeme. Leeuwarden není ale žádný zázrak. Prostě obyčejné město, takže jsme v něm asi žádnou inspiraci ani nehledali. Na druhou stranu, jeden nikdy neví – podvědomě nás možná ovlivnilo víc než si myslíme. Každopádně inspiraci bereme hlavně z filmů, hudby a příběhů, které nás obklopují.

Jak to vypadá v Holandsku s hudební scénou. Hledáte i mezi domácími kapelami?
Holandsko nás moc neoslovuje. Moc se toho u nás neděje, což je samozřejmě smutné. Takže se díváme za hranice – Anglie to asi vede, ale Berlín zaujímá se svou silnou street-art kulturou jedno z prvních míst na našem DIY žebříčku. Jednou za čas tam zavítáme a je to hodně inspirující.

Jak hodně vás muzika pohltila? Uživíte se tím?
Hudba je celý náš život, samozřejmě. Ale na chleba si vyděláváme jinak. Stefan je pekař, já pracuji v baru. Organizujeme ale také koncerty a snažíme se založit si vlastní produkci. Vcelku jsme dost vytížení a baví nás to. To je to hlavní.

Jak moc vám na hudební cestě pomohla cena, kterou jste dostali v r. 2010? Jak se díváte na „oficiální“ establishment – ať už hudební nebo politický?
Byla to velká šance a příležitost a určitě nám to trošku v cestě za větším publikem a většími koncerty pomohlo. Ale jinak z toho vlastně nic velkého nevzešlo a ani nást to vlastně moc nezasáhlo. Na druhou stranu, festival Eurosonic v lednu 2011 nás strhl daleko víc. Navázali jsme tam spoustu kontaktů, které nás pak dovedly na různá pódia – klubová i festivalová. Politikou se zabýváme, jasně. Nesledujeme ji úplně do detailu, ale když přijde na kulturu, tak nás to zajímá mnohem víc. Momentálně je například na pořadu dne snižování podpory pro kulturní akce, což má, pochopitelně, dopad i na nás a umělce, kteří se chtějí svou tvorbou živit.

Ztíží to nějak vaše plány?
Myslím, že ne. Hned zpočátku roku 2012 plánujeme napsat pár nových skladeb a docela hodně koncertujeme. Hlavně v Holandsku, ale v květnu se vracíme do Anglie. Plánujeme samozřejmě kupu letních festivalů doma, ale třeba taky v Německu a kdoví, kde ještě jinde. Koncertování je pro nás samozřejmě největší zážitek a zároveň odměna, takže doufejme, že toho bude čím dál víc.

www.blackboxred.nl
www.soundcloud.com/blackboxred