Křest Floexovy Zoryi s Musettí výpomocí

Musetta, to je zpěvačka Marinella Mastrosimone a hudebník Matteo Curcio – duo z Milána na živo doprovázené ještě bicími a kontrabasem. Marinella hned od začátku házela úsměvy do publika a po výborné skladbě „We Will Fade Out“, kterou otevřela večer, jsme zase my házeli vděčné úsměvy na ni. Ten nádherně barevný hlas jako by ji z hrdla vycházel sám, přirozeně a bez jakékoliv snahy, jakoby právě k tomu a k ničemu jinému byla stvořena.

Hudba přímo vybízela k tomu zavřít oči a jenom si to užívat, to ale nešlo. Celou dobu se totiž bylo na co koukat. Každou píseň doplňoval přímo na míru šitý videoklip nebo například sestřihy z animovaného filmu Persepolis a z Marinelly dokázal spustit oči jen málokdo. Pohupovali jsme se střídavě na vlnách downtempa („Red Star“), ale občas i jazzu, jako například při nádherné „Ophelia’s song“ nebo filmové „Another Glimpse of Sun“.

Po téměř desítce písní nadešel Floexův čas. Jen krátká pauza na přestavbu pódia a naše doplnění tekutin a už nás vítal Tomáš Dvořák. Atmosféru odlehčil svým dost rozpačitým projevem. Zároveň s ním na podiu vystupovali různí hosté, jmenovitě trumpetista Oskar Török (zazářil hlavně v písni „Forget-Me-Not“) a umělkyně Veronika Vlková, která se o vizuální stránku koncertu starala přímo z podia. Veroniky se také přímo týká písnička „Veronika’s dream“, jedna z nejpovedenější. Celý Floexův koncert působil velmi intimním a těžce uchopitelným dojmem.



Nad podiem visel velký kruh a přímo na podiu byly postaveny zvláštní tvary – vše namappované. Potenciál projekcí byl tudíž obrovský. Myslím, že se dal využít i zajímavěji, ale Floex v tomhle vsadil na minimalismus. I další drobné detaily výzdoby pódia doplňovaly celkovou snovou atmosféru.

Pro skladbu „Precious Creature“ se na pódium vrátili Marinella i Matteo a hned po ní začal očekávaný křest. Kmotrem Zoryi se stal Matouš Godík, pokřtil ji horkým čajem, kterým si pak i s Floexem spolu s pár fanoušky z publika připili. Křest zakončili kouskem nejpovolanějším a nejočekávanějším, jejich společnou „Nel Blu“. Večer uběhl překvapivě rychle a v deset už jsme se divili, že už je deset. Nedalo se nic dělat, než pustit si do uší „Nicotine“ a vydat se domů s myslí zastřenou.