Dejve, a co děti, mají si kde hrát?

Placené prázdniny s děckama
Grohlova parta – tedy kytaristi Pat Smear a Chris Shiflett, baskytarista Nate Mandel a bubeník Taylor Hawkins, doplnění Rami Jaffem za klávesami, předvedla ve středu jedinečný koncert. Pódiu kraloval bezprostřední a uvolněný frontman, ale díky přítomnosti dětského koutku, kde se krčili mladí Foos, měl koncert ještě o něco srdečnější atmosféru. Kdo by taky nechal děcka trčet ve Státech, když se mají možnost podívat do nejkrásnějšího města na světě, že jo? Grohl v minulosti několikrát dokázal (naposledy v dokumentu Back and Forth), že nemá s vyjadřováním svých pocitů žádné problémy – vedle skvělé hudby to byla právě srdečná komunikace s publikem, která z koncertu Foos v Praze udělala událost léta.



Zpátky ke kořenům
Celá show přitom proběhla až podezřele neokázale – když jsem poprvé za šíleným Hawkinsem viděl obrovský, ale jednoduchý nápis Foo Fighters, čekal jsem, že to je teprve začátek. Žádná nabubřelá světelná show se ovšem nekonala. Kapela záměrně zredukovala svou dlouho očekávanou pražskou premiéru (koncert na Brumlovce, na který se podle vlastních slov Grohl ani nepamatuje se prostě nemůže vydávat za premiéru) na pár základních elementů a neopomněla si ani kopnout do moderní posedlosti mašinkama. Smearovy grunge riffy, melodické linky Shifletta, zběsilé bicí Hawkinse a mnohovrstevnatý projev Grohla si bez problémů poradily s obrovskou halou, ale i jedenácti tisíci fanoušky.

Jako předskokan se v Praze představil Bob Mould, legendární rocková postava a také velká Grohlova inspirace – v už zmiňovaném dokumentu Back and Forth se o Mouldovi, který je spojován hlavně s kapelou Hüsker Dü, vyjadřuje jako o svém „hrdinovi“. Úvodní koncert Mouldovy kapely nijak nepřesvědčil, ovšem očekávaný duet Grohl-Mould ve skladbě Dear Rosemary se vydařil na jedničku. Zmiňovaná skladba také ukázala, v čem Foo Fighters vynikají: daří se jim totiž neobyčejně zručně kombinovat chytlavý, až popový základ, a hard-rockové riffy. Prostě sypou jednu hitovku za druhou a tváří se, že jim je úplně jedno, kdo na ně chodí. Tahle třaskavá kombinace, ve své nejlepší formě demonstrovaná na jejich poslední desce, se v plné síle ukázala i v Praze. Skladby jako Arlandia, Rope nebo zmiňovaná Dear Rosemary mají všechno, co přímočaré rockové hity potřebují a přitom na ně chodí vedle slečen v podpatcích taky vousatí rockeři.



Navíc, Grohlův talent s věkem zraje jak víno – Hawkins ho při představování členů kapely označil přímo za nejlepšího muzikanta současnosti. Těžko soudit, ale není pochyb o tom, že houpačka, na kterou s sebou Grohl svoje fanoušky bere, nemá chybu. V legendární The Pretender, která zazněla jako čtvrtá v pořadí, neváhal všech několik tisíc rozsekaných fandů úplně ztišit, aby pak nechal znovu celé pódium explodovat. Totéž, jen s jinou kulisou se opakovalo v dalších případech: třeba legendární My Hero nechal Grohl skoro celou odzpívat publikum, v písničce Time Like These zase celou první půlku exceloval na pódiu úplně sám.

Tak zase za 17 let?
Foos jeli v Praze na plný plyn. Doufejme, že nebude trvat dalších 17 let, než se k nám, třeba i s celou širokou famílií, podívají znovu.