Johannsson a Gudnadóttir v Akropolis

Protože s poslední deskou Copenhagen Dreams překročil ten svůj stín a stvořil neuvěřitelně jemnou a melodramatickou hodinku filmové hudby, která vás vezme za srdce, pokud nějaké máte, pokud venku sněží a pokud umíte na chvíli zavřít oči. Navíc, letos ani Hildur nezůstala pozadu. Album, které tento rok nahrála společně s Hauschkou je výborné. Dvě meditace můžou vytvořit ednu velkou. Co se může pokazit? Nic.

Sám Jóhann považuji svoji hudbu za „něco jako meditaci, něco jako rituál“, takže nejde jen o můj subjektivní dojem. Ke stejnému tématu mimochodem Jóhann hovořil i ve včerejším rozhovoru pro Rádio Wave. Používal slova jako komplementace, inner landscapes, povídal o konfliktech, které rámují tyle meditativní položky a emocích, které by měly být přítomné pořád.

A ano, takto můžete definovat i jeho včerejší potápění se do hloubky Akropole. Jóhann Johannsson a Hildur Gudnadóttir došli na pódium skromně a skromně taky odešli. Není to show v žádném slova smyslu. Byl to intimní večer, který nezažijete s vaší slečnou nebo nejlepším kamarádem. Daleko víc se blíží podobám inteligence, které ve vás vyvolá art film nebo četba náročné literatury.

Bylo to citelné od prvních tónů, které se pomalu ale jistě zvedali v malé, nezbytné ale důležité vlně, která následně doplnila citlivou hru islandské cellistky. Není divu, že se Jóhann věnuje filmové hudbě, protože přesně tak zněl celý jeho koncert. Jako velká, dlouhá, artová procházka skrz minimalistický francouzský filmový kousek z konce šedesátých let. Tohle rozhodně není urážka. Hudba, která se linula z pódia daleko více než koncert připomínala napjatou filmovou scénu, která se velmi logicky přelévala z úvodu do stati a následně do poklidného závěru, kdy všechno utichne a zůstane jen pocit.

Vrcholy se nabízely dva. A pokaždé v tom byl klavír. Jakmile Jóhann doplnil nebo vyplnil droneové a minimalistické loopy svým klavírem, většinou v tom nejjednodušším rytmu a kompozici, bylo cítit, kterak se dokonale synchronizuje s cellem, které měla na starost Hildur. Bylo to jako souboj jemnosti (Johann) a napětí (Hildur). V tomhle souboji nakonec malinko (snad na body) prohrál Jóhann, především proto, že si Hildur ukradla vlastní pěvecké sólo a taky proto, že její songy (večer se hrály jak společné písně, tak písně ze sólovek obou zůčastněných) vítězili v intenzitě, aniž by ztrácely body v emocích a naléhavosti.



Jediným záporem, který teď ale nevyčítám, je ten, že koncept, který přináší duo Jóhann a Hildur trpí stejným nešvarem, kterým trpí filmová hudba. Mluvím o tom pocitu, momentech, kdy víte, že je vámi poslouchaná hudba opravdu silná, ale nefunguje na sto procent, pakliže ji posloucháte samostatně, bez filmu. Decentní, prakticky nulová projekce, sestávající se pouze z černobílých zpomalených útržků povětšinou neidentifikovatelného rázu sice dobře doplňovala koncert, ale nedokázala vyvolat nic hlubšího. Tyhle výtky ale nejdou směrem k hudebníkům, ale směrem ke mně. Zhruba v polovině koncertu jsem si uvědomil, že Jóhannova hudba (nebo aspoň tedy toto turné a spolupráce s Hildur) je opravdu náročné na posluchače a vyžaduje, pro nejlepší požitek, stoprocentní koncentraci a absolutně prázdnou hlavu. Jóhannova hudba je ambiciózní a pouze pokud to posluchač akceptuje a věnuje se jí, pak mu ty dlouhé minimalistické opusy zježí chlupy na ruce. Stejně jako mě.

A naposled, ale rozhodně nikoliv na okraj. Byl jsem překvapen civilním a hlubokým projevem, který zanechali Irena a Vojtěch Havlovi! To, že jejich produkce zaostávala za hlavní dvojkou večera v experimentech se zvukem a rezignovali na souboj elektronek a klasiky, vynahrazovali poetickým a lyrickým kroucením slov do tónů, což bylo radost poslouchat, protože mezi náma, Irena má kouzlo v hlase! Takže tak. Tečka. A ještě, Hildur má krásný mimino. Snad se naučí hrát na cello. A už končím.