Fellini na ČT 2

Fellini na ČT 2

29. 04. 2006  |  Autor: Pierre  |  Komentáře (0)
Od pondělí 1.5. budete mít možnost v rámci filmového klubu na ČT 2 shlédnou 6 filmů od italské režisérské legendy Federica Felliniho.
Federico Fellini (1920- 1993)

Nar. 20. 1. 1920, Rimini, jako syn lázeňského hoteliéra. 1937 odešel do Florencie a odtud pak do Říma, kde se živil jako kreslíř vtipů pro populární časopisy. Od 1940 měl možnost pracovat jako gagman i ve filmu, nejprve u veseloher komika Macaria, natáčených režisérem Mariem Mattolim, pak jako spoluscenárista filmů s Aldo Fabrizim, s jehož souborem jezdil jako konferenciér a textař i na zájezdy na venkov. Spolupracoval dále i s redakcemi humoristických časopisů. Od r. 1944 pracoval s Robertem Rossellinim jako scenárista a asistent režie při realizaci filmů "Řím otevřené městó`, "Paisa", "Zázrak", "František z Assisi" a naposledy "Evropa 51". Scenáristicky se podílel i na filmech Alberta Lattuady "Zločin Giovanniho Episcopa", "Bez soucitu" a "Mlýn na Pádu". Od roku 1948 byl asistentem režiséra Pietra Germiho u filmů "Jménem zákoná", "Cesta naděje", "Město se brání" a "Zbojník z Tacca del Lupo". 1950 mu Lattuada svěřil spolurežii filmu Luci del varieta (Světla varieté) ze zákulisí provinčních operetnich scén. 1952 vytvořil svůj první samostatně režírovaný film Bílý šejk (Lo sceicco bianco), satiru na falešnou romantiku, šířenou populárními ženskými týdeníky, s Albertem Sordim. 1953 natočil pro povídkový film Cesara Zavattiniho Láska ve městě (Amore in citta) epizodu "Sňatková kancelář", hranou jako všechny ostatní neprofesionálními herci. V témže roce vytvořil film I Vitelloni (Darmošlapové), v němž, jak sám prohlásil, zobrazil kus vlastního mládí, prožitého ve společnosti synů zámožných místních občanů v posezónních měsících lázeňského městečka. 1954 Silnice (La strada), příběh dvojice potulných artistů, líčený s poetickou melancholií jejich bezvýhledného, bídou a strádáním poznamenaného života, s americkým hercem Anthonym Quinnem a Felliniho ženou Giuliettou Masinovou; film byl oceněn Hlavní cenou na festivalu v Benátkách. 1955 se zahleděl se satirickým přídechem na lehkovážný život drobných podvodníků, těžících z důvěřivosti prostých lidí k reprezentantům církve, ve filmu Podvodník (II bidone), v němž hlavní roli sehrál jiný výrazný americký herec Broderick Crawford. 1956 osudy římské prostitutky Cabiriiny noci (Le notti di Cabiria), s dalším velkým výkonem Masinové. 1957 pro ni napsal scénář k filmu režiséra Eduarda De Filippa "Fortunella". 1960 Sladký život (La dolce vita), široce pojatá freska zahálčivého a bezcílného života římských boháčů, s Marcellem Mastroiannim v roli novináře a s Anouk Aiméeovou, Anitou Ekbergovou a Nadiou Grayovou v úlohách reprezentantek světa buržoazie; film získal Velkou cenu na festivalu v Cannes. 1961 natočil pro povídkový film Boccaccio 70 epizodu "Pokušeni doktora Antonia" s Peppinem De Filippem a Ekbergovou. 1962 se vyrovnal jako filmař se světem, jehož se stal sám svým způsobem představitelem i obětí, v poetické komedii 8 1/2 (Otto e mezzo) s Mastroiannim v roli filmového režiséra, žijícího na rozhraní snových představ i střízlivé reality; film získal Velkou cenu na festivalu v Moskvě. 1965 realizoval další filozofickou úvahu o smyslu života, promítnutou do osudů ženy, usilující marně o probuzení ochabufících citů svého muže Giulieta a duchové (Giulietta degli spiriti) s titulní rolí napsanou opět pro Masinovou a se Sandrou Milovou, Sylvou Koscinovou a Valentinou Cortesovou v dalších rolích. 1966 připravoval kriminální vědeckofantastickou komedii Il viaggio di G. Mastorna (Cesta G. Mastorna) s Mastroiannim, jejíž natáčení odložil. Koncem 1967 natočil poslední ze tří epizod (první dvě Louis Malle a Roger Vadim) filmu Trois histoires extraordinaires - Tre passi nell delirio (Tři podivuhodné příběhy) podle povídek Edgara A. Poa, nazvanou "Tobby Dammit" s Terencem Stampem. 1969 vytvořil na motivy Petroniova Satyriconu velmi osobitě pojatou antickou paralelu k svému "Sladkému životů`. O filmování "Satyriconu" natočil americký novinář Gideon Bachman televizní dokument, nazvaný "Ciao, Federico!" (Buď zdráv, Federico!). 1970 ho přivedla jeho stará láska k cirkusům a artistům k melancholickému zamyšlení nad soumrakem cirkusů a klaunského umění ve filmu Klauni (I Clowns), natočeném v produkci italské televize RAJ, distribuovaném však i v kinech, 1972 evokoval s velkou dávkou fantazie a poezie historii i současnost italského hlavního města Roma, a 1974 vytvořil protějšek tohoto díla ve filmu Amarcord, kde s hořkou ironií zaznamenává vzpomínky z vlastního mládí, prožitého na menším italském městě za fašismu. 1975-76 se vrátil k tématu o životě klasické postavy milovníka Casanova, s Donaldem Sutherlandem.

Sladký život (1960)

Jeden z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce posledních let. Není sevřeným filmovým dramatem, ale v podstatě řadou volně spojených příběhů a epizod, s nezvyklou otevřeností popisujících mravní rozklad vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie. Jeho ústřední postavou je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal sladký život vyšší společnosti a podlehl mu. Stává se hrdinou erotických skandálů, divokých večírků ve vilách a zámcích, zvrhajících se v pitky a orgie, prohýřených nocí, po nichž přichází kalné ráno, odhalující rub tohoto života. Dva lidé by mu mohli pomoci v jeho současné duševní krizi: filozofující spisovatel Steiner a mladičká dívenka Paola. První však končí těžko pochopitelnou sebevraždou a Paolin hlas, volající Marcella k lepšímu životu, je příliš slabý a zaniká ve všeobecné vřavě. Pro Marcella již není cesty zpátky. Film byl vyznamenán Velkou cenou na MFF v Cannes 1960 a mnoha dalšími mezinárodními cenami a uznáními. Na XIII. FFP 1962 získal jednu ze tří hlavních cen.

Tímto dílem vtrhla do historie moderního filmu revoluce, nejen v Itálii, kde Sladký život vyvolal nevídaný skandál, především prudkou reakcí katolické církve, která mu udělila verdikt zapovězeného filmu, nepřístupného všem. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou a stal se kasovně nejúspěšnějším Felliniho snímkem. Fellini provedl otevřený průřez italskou společností bez ohledu na všechna dosavadní tabu ve sféře morální, náboženské a erotické. Hlavní hrdina, bulvární novinář Marcello Rubini, kterého ztělesnil Marcello Mastroianni, je moderním Candidem procházejícím mravně rozpadlým světem a zároveň sám prožívá svůj soukromý a profesní debakl, neschopen provést zásadní krok pro svou záchranu. Film je strhující výpovědí v kaleidoskopu mistrně natočených scén, které nahlíženy v jejich reálnosti i metaforičnosti patří dnes už do klasiky moderní kinematografie: jmenujme aspoň Marcellovo noční extempore ve fontáně di Trevi s americkou sexbombou Sylvií (v podání živelné superženy Anity Ekberg) nebo luxusní party dekadentní římské aristokracie a vedle ní večírek snobských intelektuálů a pseudoumělců či závěrečné orgie znuděných bohatců ve Fregene. Ve všech Fellini jako bystrý, citlivý pozorovatel, aniž by ulpěl na vnějškové atraktivitě, pronikal k zastírané podstatě úpadku jedince i společnosti na sklonku 50. let. Tímto filmem zakrojil hluboko ostří svého tvůrčího vhledu do zkonvenčnělého umění a dodnes upoutává jako svrchovaně otevřený dialog talentovaného tvůrce se svou dobou.

Darmošlapové (1953)

Je "neorealistická" tragikomedie o pětici nezaměstnaných provinčních povalečích s uměleckými sklony. Všichni sní o ženách, penězích i o slávě, nikdo ale není schopen ničeho jiného než se znuděně poflakovat po plážích, popíjet po barech, svádět naivky a slabošsky plakat na matčiných ramenou. Pouze jediný z nich má odvahu změnit svoji nicotnou existenci. Stejně, jak to v sedmnácti letech učinil Fellini, když opustil ospalé rodné městečko Rimini, aby začal dýchat skutečný život.

Satyrikon (1969)

foto


Dílo bývá označováno za vizuálně nejpodivuhodnější snímek Federica Felliniho. Vznikl na motivy Petroniovy starověké předlohy, vypráví ovšem moderní příběh, v němž se prolíná Eros a Thanatos, sex a smrt, chlípnost a rozklad, radost z podívané i trpká introspekce. Z Petroniova Satyriconu se zachovaly jen zlomky nejpověstnějším segmentem je Hostina u Trimalchiona, která posléze také tvoří součást Felliniho filmu, avšak vůbec ne jedinou. Hrdinou je bezstarostný mladík Encolpio, potloukající se po světě spolu s přáteli Asciltoem a Gitonem. Petronius prolíná satirický přístup s líčením vážných i komických situací. Fellini uvažoval už v roce 1939 o tom, že by s přáteli natočil podle Satyriconu muzikál jako satiru na fašismus, nikdy mu však nešlo o žádné analogie mezi dneškem a starým Římem. To je velmi vulgární postup. V Satyriconu vypráví tvůrce se zřetelným potěšením o konci jedné prohnilé společnosti o rozkladu ideologií a ustrnulých životních konvencí. Fellini vzpomíná, že znal Petroniovu předlohu už z mládí v téměř pornografickém vydání. Víte, v Itálii existuje asi 200 samostatných verzí Satyriconu každý sexuálně posedlý člověk po celé Itálii obohatil Petronia o své osobní výmysly!... Neilustroval jsem knihu, ta byla pro mne jen záminkou... V Satyriconu jsem chtěl zapomenout na dva tisíce let křesťanství, které tíží život nás všech, které nám poskytly klíče pro posuzování a pro moralizování... Chtěl jsem ukázat neznámý svět, o němž máme jen nejasné představy, pramenící většinou z idealizovaného neoklasicismu. Pokoušel jsem se na to vše zapomenout a vytvořit vědecko-fantastický snímek... Je to objevení neznámé planety, kde formy jsou zneklidňující... Nenatáčel jsem však film o homosexualitě, jak ji vidí chlípný katolík. Snažil jsem se, aby vše působilo jako freska... Fellini prý dokonce připustil, že protestní bouře ze sklonku šedesátých let mohly ovlivnit zaměření snímku a že hrdinové se svými skutky i postoji mohou podobat hippies.

Roma (1972)

Film můžeme vnímat v určitém dějovém propojení s Amarcordem(1973), na nějž Roma jako by volně navazovala. Fellini v holdu „věčnému městu“, jímž putuje po stopách vlastního života, přiznává i fyzickou přítomností před kamerou, že skrze portrétovanou metropoli sestupuje do sebe. Obrazy svého vyznání skládá jako pestrou mozaiku z minulosti i současnosti, rozehrává inscenované děje s autentickým koloritem, jako třeba ve scéně hromadného stolování v lidové restauraci na periferním náměstíčku, kde při gastronomických hodech v ohlušujícím pokřiku, hašteření i zpěvu se rozpoutává bujará lidová zábava.V neméně ryčném mnohohlasu zaznívá vox populi v sekvenci z kabaretu, kde víc než vystoupení na pódiu zaujme nenucený projev zpovykaného lidového publika. Eroticky dráždivé výjevy z nevěstinců vystřídá v ostrém kontrastu církevní módní přehlídka ve šlechtickém paláci, při níž žasneme nad exhibicí tohoto absurdního výplodu fantazie a zároveň se bavíme při pohledu na defilující ctihodný klér v apartních mešních róbách. Fellini se štábem sestoupil i do podzemí velkoměsta, do tunelů razících dráhu metra, kde se zjevují starořímské fresky, jež vzápětí pod náporem vzduchu mizí jak prchavý opar. V Římu, viděném i dokumentárně v současnosti, v jeho přelidněnosti a hektickém provozu, narůstá chaos, před nímž Fellini varuje a zároveň je jím fascinován. V apokalypticky úchvatné závěrečné vizi, neurvalé noční jízdě motorkářů prorážejících burácivě opuštěné ulice, se skví duch města v celé své kráse a věčnosti.

Amacord (1973)

Záhadný název filmu pochází z romaňského nářečí v režisérově rodném kraji. Slovo amarcord, které Fellinimu znělo jako „zvonkohra, fonetický kotrmelec, kabalistický zvuk, značka aperitivu“ znamená česky „vzpomínám si“. K natočení autobiograficky laděného, vpravdě vzpomínkového filmu vedla režiséra „nutnost rozloučit se s něčím, co ti náleželo, v čem ses narodil a žil, co tě ovlivnilo, poznamenalo, pohmoždilo, kde je všechno nebezpečně citově promícháno, minulost, která nás nesmí otrávit, a proto je třeba zbavit ji stínů, zmatků, dosud fungujících pout, minulost, kterou je třeba uchovat jako nejčistší vědomí o sobě samých, o naší historii, kterou je třeba asimilovat, abychom uvědoměleji prožívali přítomnost“. Rodné Rimini nechal Fellini vystavět v ateliérech římského studia Cinecittŕ, kam znovu přivedl své staré známé, partu rošťáckých kluků s jejich erotickými eskapádami, kteří se jako odrostlí mladíci objevili v jeho dřívějším filmu Darmošlapové (1953). Italské maloměsto ve 30. letech, kdy v zemi začala bujet fašizace, je ukázáno jako pitoreskní pospolitost se všemi běžnými příznaky i podivnostmi. Fellini, jak bylo jeho zvykem, vzpomíná na prožité mládí s něžnou nostalgií i potměšilým výsměchem vůči provinciální omezenosti. Kolorit města dotváří nesčetná plejáda nezapomenutelných figurek: v centru příběhu svérázná rodinka se vzteklým otcem, hysterickou matkou a senilním dědečkem, doplněná pomateným strýcem z blázince, bizarnímu felliniovskému panoptiku vévodí svůdná místní krasavice Štěstíčko (Gradisca), nesmazatelně se vepsaly okrajové typy jako trafikantka s nadměrným poprsím, fešácký majitel kina, patetický slepý harmonikář ad.

Město žen (1979)

Ve Městě žen navázal Fellini na spolupráci s Marcellem Mastroiannim, s nímž naposledy natáčel před sedmnácti lety, kdy stáli u vzniku jednoho z vrcholů jejich kariéry, u filmu 8 1/2 (1962). Spojitost mezi oběma díly nebyla jen vnější. Město žen začíná tam, kde 8 1/2 mělo původně končit, ve vlaku (Guido sedí s manželkou v jednom kupé a během jízdy tunelem se mu vyjevují všechny důležité postavy jeho života). Jak známo, Fellini nakonec zvolil jinou variantu, ale původní návrh nevymazal z paměti; snad tušil, že by se mu mohl někdy hodit. Vjezd do tunelu stojí na samém počátku Města žen jako hranice do prostoru, který ze všeho nejvíc připomíná bizarní sen. Jeho protagonistou je profesor Snaporaz, jenž putuje světem plným žen, které nejenže v životě někdy potkal, ale které patří i k jeho erotickým fantaziím. Příjemná představa většiny mužů vezme rychle za své, když se sebejistý svůdce mění ve štvance a musí odolávat útokům nekompromisních představitelek ženského pohlaví, odhodlaných ho odsoudit za nevšímavost, sobeckost a pokrytectví. Doslova se ocitá na hranici života a smrti, ale ani tento okamžik mu nezabrání v tom, aby přestal toužit po ideální ženě. Na rozdíl od Giulietty a duchů (1965), kde zpracovával ženské nitro až příliš poplatně výkladům freudovské a jungovské symboliky, ve Městě žen si s nimi spíše pohrává. Uvolňuje uzdu své obrazotvornosti a do vyprávění začleňuje kuriózní postavy (epochální milovník s všeříkajícím jménem dr. Sanctus Grossfallus) či scény (pouťový tobogán jako cesta do temných hlubin podvědomí). Zejména ale nabízí nejbohatší a nejúplnější galerii ženských typů i archetypů, přičemž se vysmívá nejen jim, ale i sám sobě a celému mužskému pokolení.

foto
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno: Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
NOVÉ SOUTĚŽE
JE ČAS VYRAZIT NA
MP3 DOWNLOAD
Mastermix #620 (Mixcloud.com)
14. 08. 2019 (123 MB)
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2019   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika