Depeche Mode nejsou v Praze žádnými nováčky. Do ČR zajíždějí pravidelně. Funguje tu totiž chemie, která se datuje minimálně do 80. let. Uvolněná ruka režimu už nestíhala drtit alternativní formy disentu a Depeche Mode si prostě a jednoduše v Československu zjednali zástupy fanoušků. Nemusím dodávat, že se jich do pražského Edenu sjelo z celé republiky víc než požehnaně a že výrazným způsobem udávali atmosféru koncertu.
Depeche Mode přijeli do Prahy s CHVRCHES, skotskou elektropopovou kapelou, které by, stejně jako headlinerům, prospěla už zpočátku troška tmy nebo temný klub. Každopádně je Lauren potřeba pochválit za jedno: bez ztráty květinky odzpívala všechny písně z debutu The Bones of What You Believe a vis á vis několikatisícovému davu byla neuvěřitelně cool. DM zaručeně ví, kam sáhnout pro mladé talenty.
Charisma jako dobré, silné víno
Pochyby o smyslu řadit do setlistu 30 let staré věci, které zazněly v jednom
skvělém rozhovoru s Dave Gahanem, se na Prahu nevztahují. Je pravda, že zahrát desítky let starou písničku někdy působí jako „nasadit si třicet let staré trenky“, ale hardcore fanoušky tohle opravdu nezajímá. DM nakonec po všech „porodních bolestech“ setlistu pro Tour 2013 zvolili vyvážený kompromis a namíchali pro všechny přijatelný koktejl. Hrálo se jak z nejnovější, výrazně elektronické desky Delta Machine, tak ze starých zaručených jistot. A hrálo se ve velkém stylu. Člověk musí opravdu na koncert s docela důkladnou "voyer" kamerou, aby docenil, co je vlastně Gahan zač – v Praze místy připomínal ďábla. Černé oční linky, náznak knírku kopírujícího horní ret, tetování a tělo hada. Stejně štíhlé, stejně pružné, stejně fascinující…k tomu totální ponor do intenzivně prožívaných písní a textů. Charisma zrající v glampopových sudech, charisma jako dobré, silné víno.
Úvod patřil Delta Machine – první skladba desky
Welcome to My World zahájila postupně gradovaným zvukem syntezátoru celý koncert. Z původně klidného úvodu se obzvláště v refrénu rozvíjí fascinující skladba, která právem spolu s následující
Angel opanovala začátek. Depeche Mode vsadili na poslední desce víc na temné syntezátorové plochy a vůbec se vychýlili k experimentu, který jim podle mě hrozně sluší. Nic na tom nemůže změnit ani postupně uvadající zpětná vazba českého publika, které, přiznejme si to, přijelo na časem ošlehané a důvěrně známě kousky. Přitom všechny nové věci, ať už to byla klidnější a procítěná
Heaven, kytarou vyšperkovaná
Secret to the End nebo společně s Martinem zpívaná
Should Be Higher, nechaly možná nejvíc vyniknout úchvatnému Gahanovi a jeho navýsost osobnímu a místy strach nahánějícímu projevu.
Temný kouř
Zatímco z Delta Machine vycházel temný, těžký kouř, starší věci působily jako oddychovky, při kterých nechával Gahan často zpívat kontaktu chtivé publikum. A bylo to dojemné a krásné, obzvlášť v těch málo chvílích, kdy bylo dojetí vidět i na frontmanovi. Ostatně, jeho přátelský polibek parťákovi Goreovi potom, co mu popřála skrze vzkazy na papírech půlka publika, byl highlightem koncertu těchhle padesátníků. Hudební vrchol pak samozřejmě nemohl přijít jindy než při skladbách
Enjoy the Silence a
Personal Jesus. Dave konečně odhodil vestu, Eden bouraly ovace vestoje, přicházející jak z bezprostředního hlediště, tak ochozů, kde se téměř od samého začátku koncertu stálo a tancovalo. Výrazné zklidnění a ponoření zpět do větších hloubek Gahanovy duše znamenala příznačně nazvaná
Goodbye podpořená černobílým klipem. Usebraná kytarová linka je naroubovaná na silný text o shledávání a loučení nemohla být lepším závěrem pro skvělý koncert. Před úplným koncem pak ještě zaznělo encore v podobě sázky na jistotu –
Home,
Halo a hlavně
Never Let Me Down Again…toho, že by se něčeho podobného dopustili Depeche Mode zatím nepřipadá v úvahu.
Díky a zase příště.