Owen Pallett: One man orchestra

Buke & Gase. Vypadá to, že dnes se v Meetku sešli jen fotografové a pár solitérních redaktorů. Aron a Arone se pouští do hraní. Buke – jakože barytonové ukulele, na které hraje ta Arone, Gase – kombinace guitare a bass, jež ovládá ten Aron. Zní to trochu z vesmíru a trochu jako z podzemí. Arone hlas je prohnaný kdoví kolika efekty a modifikátory a v každé písni je trochu jiný. I ona používá smyčky, rozhodně ale v o dost skromnější míře než později Owen. Nikdo nezní jako Buke & Gase. Je to čistý experiment, hrátky se zvuky, vymykající se jakýmkoliv žánrovým škatulkám. Jsem fascinovaná rychlostí a přesností, se kterou Arone klade prsty na své ukulele. Je to hudba náročná a vyžaduje soustředění, tudíž není úplně pro každého. A v sále soustředěných posluchačů moc není.

Chvíli po desáté hodině už na podium skromně přichází Owen. Potutelně se usmívá. Lidí už přibylo a teď je nás tu odhadem něco málo přes stovku. Přesně takhle komorní publikum Owen potřebuje, aby s námi mohl splynout, a daří se mu to bezezbytku. Co mě ale nepřestává fascinovat, jsou jeho housle. Na začátku stojí jednoduchý rytmus. V druhém kole se přidávají zajímavé a ozvláštňující detaily, ve třetím plochy a do čtvrtého už Owen zpívá a dál hraje. Je celý zacyklený. Po chvíli se ale na hudbu přestávám soustředit a nechávám jí sebou pronikat.
 
Když zavřu oči, vidím podium zaplněné orchestrem, nebo aspoň smyčcovým kvartetem. V životě by mě nenapadlo, že za tím stojí jen jeden člověk. Nějakou posilu si k sobě ale nakonec přece jen vezme. Je to bubeník Rob Gordon a kytarista Matt Smith a s jejich příchodem na podium se začíná hrát s avizované desky In Conflict, která by měla vyjít v září. Nic z toho neznám, u Owenových vyhrávek to ale vůbec nevadí. Jsem pohlcena tak jako tak.

Owen je velmi soustředěný, občas ale hodí do publika milý úsměv z mlhy. V Kristových letech, přesto ale vypadá jako nevinný mladíček. Mlha houstne, teplota se zvedá, vaříme se ve vlastním potu a moc tomu nepomáhá ani otevření bočních východů. Pot, to by člověk ještě přežil, ale dýchat se moc nedá. Je to zážitek trošku na hraně. Při geniálních přídavkových „The Great Elsewhere“ a „Lewis Takes Off His Shirt“ už si musím jít sednout, protože bych to neustála. Je to kombinace dvou extrémů – výjimečný hudební zážitek a na druhé straně nedostatek vzduchu se vzájemně vyrušili natolik, že zbyl jen takový neurčitý pocit a chuť si Owena poslechnout ještě jednou někde jinde.