Základy metafyziky mravů - Immanuel Kant

O autorovi

Immanuel Kant (22.4. 1724 – 12.2. 1804) byl hlavním představitelem prvního období německé klasické filozofie a zároveň vrcholným reprezentantem německého osvícenství.
Celý svůj život Kant prožil v rodném Královci. V šestnácti letech začal studovat na místní univerzitě, studium ukončil o šest let později a začal pracovat jako domácí učitel, postupně si vybudoval pověst velmi dobrého kantora a v jeho čtyřiceti letech mu bylo nabídnuto profesorské místo na již zmiňované univerzitě. Logiku a metafyziku tam přednášel do roku 1979. Jako lektor zůstal aktivní až do roku 1796. Kant byl deformovaného těla a zastáncem tvrdé pruské disciplíny. Jako přednášející privátní docent a profesor byl velmi vyhledávaným. Nikdy se neoženil. Stal se velmi populárním nejen v Královci mezi studenty a obyvateli, ale i u pruského vladaře, se kterým si dokonce i neosobně dopisoval. Kant měl rád návštěvy, ale vždy jen ve vymezený čas pro ně jím určený, jako společník byl prý velice zábavný a bystrý. Vypracoval si velmi striktní denní režim, který s minutovou přesností dodržoval. Dodnes existuje takzvaná Filosofova cesta – cesta po níž se Kant pravidelně procházel. Jako nesmlouvavý perfekcionista a filosof se stal v Královci „atrakcí“, na kterou byli obyvatelé velice hrdi i po jeho smrti (Královec se Kantem značně proslavil). Kantův konec byl velmi smutný, neboť ke konci svého života má tato velká postava problémy sestrojit i jednoduchou větu. Immanuel Kant bývá s Aristotelem a Hegelem jistými kruhy řazen k největším filosofům dějin.

Úvod k dílu

Immanuel Kant, stejně jako francouzští osvícenci, věřil v sílu „osvíceného“ rozumu, ale navíc se ještě snažil co nejdůsledněji prozkoumat jeho podstatu, strukturu a předpoklady fungování spolu se studiem podmínek možností jakékoliv lidské zkušenosti vůbec. Kant proslul především svými systematickými výklady ve třech svých „kritikách“ - Kritika čistého rozumu (1781, spis zabývající se poznáním), Kritika praktického rozumu (1788, spis věnovaný etice), Kritika soudnosti (1790, spis zabývající se estetikou).
Základy metafyziky mravů, vydané v roce 1785, předcházely spisu Kritika praktického rozumu a měly posloužit jako jakési předběžné osvětlení etických problémů. Možným důvodem je snaha vyhnout se kritice, kterou Kant zažil po vydání Kritiky čistého rozumu. Nejostřejší kritika pocházela z pera Ch. Graveho. Když tento myslitel vydal v roce 1783 své dílo Filozofické poznámky a pojednání o Ciceronových knihách o povinnostech, začal Kant, který se v té době etickými otázkami podrobně zabýval, pracovat na kritice k tomto dílu. Kantův zájem na vlastním výkladu etických problémů však zvítězil, od psaní kritiky ustoupil a v Základech metafyziky mravů není sebemenší zmínka na Graveho ani na Cicerona. Uvedené okolnosti vzniku díla však zřejmě nebyly bez významu, snad je to jejich vlivem, že tento spis dává vystoupit Kantově osobnosti více než kterékoliv dílo jeho kritického období, vyniká svěžestí jazyka, množstvím čistých dedukcí, což z něj činí velmi čitelné dílo. Nová filozofická stanoviska v oblasti etiky jsou zde vyslovena v působivé formě a rovnou ve velmi působivém podání. Existují ale i důvody proti tvrzení, že Základy metafyziky mravů měly sloužit jako populárnější úvod Kritiky praktického rozumu, v tom případě by v té době měl ideu Kritiky praktického rozumu již hotovou. V úvahách o etice, stejně jako v úvahách o poznání, Kanta velmi inspiroval anglický filosof David Hume. Velmi těží z jeho kritiky kauzality a empirismu. I v popisu svých univerzitních přednášek výslovně zdůrazňuje, že využívá metodu mravního zkoumání, kterou zdůvodnil Hume. Tuto metodu označuje za „krásný objev naší doby“. Narozdíl od Huma byl Kant empiristou jen do té míry, že rozsah rozumového poznání omezoval na zkušenost. Odvození rozumových pojmů ze zkušenosti (Humovo vysvětlení pojmu kauzality z časové následnosti empirických jevů), mu bylo vždy cizí. Další filosof, který výrazně ovlivnil Kantovy úvahy o mravní autonomii, byl Rousseau. Kant sám uvádí, že to byl Rousseau, kdo jej přivedl „na správnou cestu“ a naučil ho ctít člověka. Vypráví se anekdota, že po přečtení Rousseauova díla Emil aneb o výchově, hned po jeho vydání v roce 1762, byl Kant tak zaujat tímto dílem, že vynechal svou pravidelnou odpolední procházku (viz. výše zmíněná tzv. Filosofova cesta). Pod Rousseauovým vlivem se lidská přirozenost a svoboda stala ústředním tématem Kantovy etiky a mravnost ve své podstatě doménou etiky. Kanta před psaním tohoto díla rovněž velmi ovlivnil Leibniz a jeho Nové eseje o lidské soudnosti. Liebniz rozlišuje 2 druhy pravdy – faktorové (empirické danosti) a rozumové (odůvodněná tvrzení o nějaké existenci získaná analýzou pojmů). To Kanta jen utvrdilo, že nemůže hledat empirický původ u etických pojmů jako svoboda, mravní hodnota a dalších (jak činil anglický empirismus a David Hume). Na vzniku zkušenosti se podle Kanta podílejí rozum a empirický vjem. Místo metafyziky, která objektivní řád světa nekriticky postulovala, nastupuje tedy nová kritická transcendentální filozofie, která má objektivnost takového řádu teprve prozkoumat na půdě univerzálního rozumu.


Základy metafyziky mravů


Četl jsem překlad od PhDr. Ladislava Menzela, vydaný nakladatelstvím Svoboda v roce 1990. Tomuto překladu předchází velmi zajímavá úvodní studie, kterou napsal PhDr. ing. Milan Znoj, CSc.
Již v úvodu Kant zdůrazňuje, že se jedná pouze o základy s úmyslem, že poději vyloží celou metafyziku mravů. Definuje zde základní kategorie filozofického zkoumání. Věda o zákonech přírody se nazývá fyzika, věda o zákonech svobody etika (mravouka). Filozofii, která spočívá na zkušenostních základech lze nazvat empirickou, tu která je vykládána výlučně z principů a priori, čistou. Apriorní je podle Kanta rozumová forma či forma nazírání, která u člověka existuje již hotově před každou jednotlivou zkušeností jako dispozice organizující lidské jednání a počínání. Pouze formální čistá filozofie se nazývá logikou, jeli vymezena o určité předměty nazývá se metafyzikou. Kantovým záměrem je vybudovat konečnou čistou morální filozofii, která bude očištěna od všeho, co je pouze empirické a patří do antropologie. Její zákony, platící morálně, mají být spojeny s absolutní nutností a platit pro všechny myslící bytosti, nemají vycházet z lidské přirozenosti ani ze specifických okolností. Tyto mravní zákony se tedy musí hledat ve filozofii čisté a stanovit nejvyšší princip čisté morality. Kant toto dílo rozdělil, tak aby o odpovídalo jeho analytickému postupu od prostého k nejvyššímu principu a zase obráceně syntetickým postupem, do třech částí. První nazval Přechod od prostého rozumového poznání k poznání filozofickému, druhou Přechod od populární morální filozofie k metafyzice mravů a třetí Poslední krok od metafyziky mravů kritice čistého praktického rozumu.
Jaký zdroj našeho jednání můžeme považovat bez omezení za absolutně dobrý? Podle Kanta je to pouze dobrá vůle, vše ostatní lze zneužít ke špatným cílům. Dobrá vůle spočívá ve chtění uskutečnit předem vytyčený cíl, nesnižuje jí ani to když se nakonec špatnou souhrou okolností onen cíl nezdaří. Užitečnost či neplodnost ji nijak nesnižuje. Čím více má lidský rozum v úmyslu požitky ze života a blaženost, tím více se člověk vzdaluje pravé spokojenosti. U těch, kteří jsou dostatečně upřímní, aby to doznali, vzniká jistý druh misologie. Shledávají, že z jejich blaženosti jim nakonec vyplynulo daleko více svízelů a spíše závidí, než aby pohrdali lidmi prostšího ražení. Další pojem, který obsahuje pojem dobré vůle s jistým subjektivním ražením, je povinnost. Povinnost je nutnost jednání z úcty k zákonu. Jednání z povinnosti nemá svou morální hodnotu v účelu, ale v maximě, podle níž se o něm rozhoduje. Protože tedy z vůle vyloučil všechny podněty, které by mohly vzniknout z plnění nějakého zákona, vyvozuje Kant obecnou zákonnost jednání vůbec: „Nemám postupovat nikdy jinak než tak, abych mohl současně chtít, aby se má maxima stala obecným zákonem.“. Dokazuje to na příkladu - smím něco slíbit s úmyslem, že to nedodržím? Člověk sice může chtít lež, ale nemůže chtít aby platil obecný zákon LHÁT, protože podle takového zákona by jakýkoliv slib postrádal smysl. Jestliže se tedy maxima nemohou stát obecně platným zákonem, jsou zavrženíhodná.
Kant se tedy snaží dát úmyslu obecnou formu, musí platit pro všechny rozumné bytosti vůbec, nejen pro člověka a nejen za specifických podmínek. Takovéto normy jednání musí rozum formulovat v podobě příkazu (imperativu) pro naší vůli a ta pak bude onou dobrou vůlí. Tyto principy navíc musí rozum formulovat zcela a priori, bez zatížení čímkoliv empirickým.
Imperativy přikazují buď hypoteticky (praktická činnost je prostředkem k něčemu jinému, čehož chceme dosáhnout), nebo kategoricky (jednání objektivně nutné bez vztahu k jinému účelu). Kategorický imperativ se tedy netýká obsahu jednání, ani toho čeho chceme jednáním dosáhnout. Týká se pouze formy a principu jednání, proto právě tento imperativ Kant nazývá imperativem mravnosti. Pouze kategorický imperativ tedy souvisí s etikou. Imperativy hypotetické lze dále rozdělit na pravidla zručnosti (technické potupy s různými cíly) a rady chytrosti (jejich cílem je blaženost, štěstí, jsou pragmatické a tento cíl je u všech lidí skutečný).



Jak tedy zní formulace kategorického imperativu? Kant jeho znění hledá zcela a priori, jeho skutečnost podle něj nemůže být dána ze zkušenosti. Kategorický imperativ je jediný, a to tento: „Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“. Toto dokazuje na několika praktických příkladech. Zároveň zřetelně odlišuje tento univerzální kategorický imperativ od triviality quod tibi non visfieri , ta je odvozena ze zkušenosti a leckdo by se jí mohl hájit, například zločinci by tím zcela určitě argumentovali proti soudcům a nelze to tedy brát jako všeobecně platný zákon. Pomocí myšlenky kategorického imperativu se Kant rovněž pokouší logicky založit tzv. autonomii svobodné vůle. Ta je opakem heteronomní vůle a plně sebe samu určuje, je sama sobě zákonem. Jen takováto vůle je svobodná a může platit všeobecně vždy, nezávisle na vnějších okolnostech. Vyvozuje, že člověk se svobodnou vůlí by měl jednat tak, aby stejným způsobem mohli jednat všichni ostatní. Toto jednání by zároveň nemělo nikomu způsobit nesnáze, popř. nějakou újmu, nebo jiné zlo a je jádrem mravního jednání. Charakterizuje člověka jako „člověka nové kvality“, opak toho člověka, jež se od zvířat lišil pouze kvantitativní mírou složitosti. „Pozvedá-li se podle Kanta člověk nad přírodní realitu a nad smyslovou závislost autonomií své rozumné vůle, liší se od přírody právě tím, že je mravní bytostí, která si sama určuje zákony. t.j. obecně platné principy pro své jednání.“ S pojmem rozumné autonomní bytosti spojuje Kant další zajímavý pojem – říše účelů. Říší má na mysli systematické spojení různých rozumných bytostí prostřednictvím objektivních pospolných zákonů. Rozumná bytost se v této říši vždy musí považovat za zákonodárnou, musí do ní patřit jako hlava říše, poslouchajíce jen ty zákony, které si sama dává a podle nichž mohou její maximy patřit k obecnému zákonodárství, kterému se sama podřizuje. Autonomie je tedy základem důstojnosti každé rozumné bytosti. Do nádherné a ideální říše účelů můžeme patřit jen tehdy, budeme-li důsledně jednat podle své svobodné maximy, tak jako by šlo o přírodní zákony. Kant zároveň připouští určitou nepochopitelnost ono kategorického imperativu a to, že ideu svobody nemůžeme nijak prokázat, musíme ji v sobě předpokládat. Vysvětlení všech výše uvedených pojmů, jakkoliv jsou nepochopitelné, můžeme podle Kanta spravedlivě žádat od filosofie, která se ve svých principech vzpíná až k hranici lidského rozumu.
K základním přínosům tohoto díla patří bezesporu pokus o založení obecně platných etických norem, novou dimenzi lidské autonomie, svobody a zejména kategorický imperativ, který lze skutečně často úspěšně použít jako obecného návodu k jednání (především objeví-li se vnitřní rozpor v úmyslu). Prohloubil tak základní východisko novověké filozofie dané Descartem.Toto stěžejní dílo se stalo inspirací pro mnoho následujících myslitelů. Například se jí velmi inspiroval Karl Marx, který onen obrat k „činné stránce“ dále domýšlí. Toto dílo, jako ostatně všechna autorova díla, bylo rovněž hned po svém vzniku podrobeno řadě kritik. Například významný německý filosof Arthur Schopenhauer tvrdí, že Kantovy etické spisy jsou ve znamení úpadku jeho duchovních sil. Kategorický imperativ a zejména slovo „chtít“ v něm kritizoval už Hegel, tvrdil že definice je moc abstraktní. Kritizoval zejména tvrzení, že dobrá vůle spočívá v tom, že chce dobro, což samo osobě je abstraktní pojem a každý si ho může vyložit subjektivně. Dalším závažný nedostatkem celé teorie Kantovy etiky je antropocentrismus, klasická slabost humanizmu. Člověk je nadřazenou bytostí právě a jen pro svůj rozum, nerozumné bytosti (ostatní živočichové a vůbec celá příroda) jsou pojímány jako prostředky pro jakékoliv lidské cíle. To je pro současnou ekologickou etiku naprosto nepřijatelné.