Rozhovor s Milanem Caisem z Tata Bojs

Rozhovor s Milanem Caisem z Tata Bojs

10. 12. 2013  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Tata Bojs chystají Vánoční koncert v pražské Roxy, zvolili pro něj snadno zapamatovatelné datum 11. 12. 13, čili už ve středu. Při této příležitosti odpovídal na otázky obsáhlého rozhovoru zpěvák kapely Milan Cais.
Setkání s Milanem Caisem nemohlo proběhnout na lepším místě: V Praze 6 Dejvicích se nachází hospoda, ve které je Milan zavedené jméno. Ne že by tam vysedával každý den na pivu, ale podle veselých očí číšnice, která mě uváděla ke stolu, jsem poznal, že ho tam velmi dobře znají. Než jsem se nadál, uběhly skoro dvě hodiny a na světě byl osmistránkový rozhovor.

Tento rok jste oslavili 25 let existence. Je možné říct, který z těch 10 narozeninových koncertů se povedl nejlíp?
Je těžké to takhle kategorizovat, ale dva v hlavě mám. Zaprvé, Žluté lázně – měl jsem tam pocit strašně příjemné, domácké atmosféry – energie, která tam z lidí šla, byla taková vstřícná a pohodová. Špatně se to popisuje, prostě koncert, ze kterýho máš pak dobrej pocit.

Milan Cais Tata Bojs

Musím říct, že na Vašich fanoušcích jde vidět, že vás mají rádí. Přičítám to vaší hudbě, která v lidech hraje na takovou tu jejich dobrou strunu a rozeznívá ji. Měli jste vůbec někdy negativní zážitek z koncertu?
Ani ne. Možná že v tom davu někdy je někdo, kdo si říká „jděte s tím do háje“. Ale špatný zážitek jsem neměl. Lidi, co přijdou na koncert, si vlastně celý ten zážitek vytvářejí sami, akorát si to možná tolik neuvědomují. My čtyři na podiu jsme vlastně jen zeď, která odráží energii z publika. Osobně to vnímám hodně: pokud to celé takříkajíc „nezaklapne“, tak se musím moc snažit, abych to zvládl, odehrál koncert dobře a nebylo to na mě vidět.

To mi připomíná Bona v jednom rozhovoru, kde tvrdil, že stačí jeden otrávený fanoušek, který odejde uprostřed písničky pryč a on se musí ovládat, aby mu to úplně nezkazilo nadšení.
Přesně. Jsou koncerty, na kterých je před tebou úplně nadšených třeba 100 lidí v prvních řadách, ale pak tam máš jednoho, kterého to nebaví. A já jsem přesně ten typ, kterého tyto věci rozhazují. A pak bojuju, abych to zvládl a třeba nepřenesl na kluky.

Na ten druhý koncert si vzpomeneš?
Jo, naštěstí to máme natočené. Byla to akce v Olomouci v rámci dnů evropského kulturního dědictví, takže to bylo zadarmo. Z toho důvodu tam bylo úplně plné náměstí – a to je na jednu stranu skvělý a na druhou dost ošemetný: nemusí tam být vždycky skalní fanoušci, spíš to bývají kolemjdoucí. Jenže v Olomouci to bylo naopak a byl to fakt skvělý zážitek.

Milan Cais

A jak to vypadalo jinde?
Celý turné jsme si užili skvěle. Třeba na Colours of Ostrava to byl mimořádnej zážitek. Kamarádi, kteří tam byli, mi pak říkali, že to byl asi náš největší a nejlepší koncert. Ale třeba můj vnitřní pocit byl trochu jinej. To je normální. Takže pokud říkám, že nějaké dva koncerty byly ty nejlepší, tak je to potřeba brát relativně.

Před narozeninovým turné jste pustili do světa kampaň mířenou na fanoušky na serveru HitHit. Nakonec to ale nevyšlo, ty peníze se nevybraly. Jak se na to díváte zpětně?
Je pravda, že jsme zkoušeli sehnat peníze na speciální scénu, kterou jsem si tam vymyslel, a nevyšlo to. Rozebírat proč, se mi už po dvácátý nechce a navíc by to bylo na dlouhý rozhovor. Museli jsme to vyřešit jinak. V podstatě nakonec scéna zůstala tak, jak jsem si vysnil, akorát jsme prostředky sehnali z jiných zdrojů. Prostě to nebylo tak, že by si fanoušci udělali turné pro sebe. Zase jsme jim ho připravili sami (smích).

Co momentálně vlastně Milan Cais poslouchá?
No, teď pořád dokola Papírovku (rozhovor probíhal uprostřed dokončování klipu k této písni, pozn. red.). V poslední době mě už dlouho baví třeba Alt-J. Je to svěží.

Máš taky čas si zajít třeba na nějaký koncert?
Naposledy to byl Nick Cave (odkaz na reportáž, pozn. redakce) – a moc se mi ten koncert líbil. Na svoje charizma celkem v pohodě utáhl celou sportovní halu. Dost mě bavil i jeho parťák s vizáží nájemnýho vraha Warren Elis. Jediné, co mi pořád trochu rozhazovalo, byl bubeník – přišlo mi, že tu kapelu tak nějak podivně brzdil. Ale jinak opravdu krásnej zážitek.

V téhle souvislosti mě napadá: má Milan Cais nějaké vzory? Ovlivnil tě hudebně nebo chováním na podiu někdo tak, že z něj třeba po letech čerpáš?
Hudebních vzorů má asi každý vícero. Samozřejmě sleduju a pozoruju, jak se ti lidi na podiu chovají a do jisté míry ti je hned jasné, jestli to je póza nebo to jde přímo z něj. Postupně ale zjistíš, že pokud to má být přesvědčivý, nedají se tyhle věci naučit, že stejně nejpřesvědčivější je to tvoje já, kterému necháš volný průchod. Když jsem vepředu, snažím se zaměřit na zpěv a dělat to co nejlíp a k tomu jakoby nechat tělo dělat co chce. Myslím, že stejně nejdůležitější je to, aby ti to lidi věřili. Můžeš se kroutit jako žížala a pokud ti to lidi věří, tak je to v pohodě. Vem si třeba Iggy Popa – na podiu vypadá jako by měl opakovaně epileptický záchvat, ale pořád to je velká síla. Totéž u Cavea. Ten sice po podiu tolik nelítá, ale jde z něj zvláštní dekadentní nálada. Věříš mu to, protože on vypadá jako nějaký vyvrhel. Chvilkama připomínal Jacka Nicholsona ve filmu Shining převlečenýho za Klause Kinskiho.

Milan Cais

Jak je to vlastně s Tata Bojs a s českou scénou? Jak vnímáte vztahy mezi českýma kapelama? Funguje ta komunita jako celek? Účastníte se toho života nebo jste spíš vně?
Nevím moc jak ti na tohle mám odpovědět. Jakási řevnivost asi existuje v jakékoli zemi. V každým oboru najdeš víc kohoutů na jednom smetišti, což je samozřejmě zdravý. Spíš mám obavu, že tady vzniká spousta hudby, která postrádá původnost, nebo aspoň snahu o ní. Kapely vidí své vzory a snaží se hrát přesně jako oni. Oni se to vlastně naučí úplně dokonale a jsou perfektní kopie, mají super přízvuk, takže nepoznáš, jestli to je kapela z Londýna nebo z Prahy. Ale i přesto se tu občas vynoří něco zajímavýho. Bohužel, tahle země a její mediální svět není nastaven na ten typ hudby, o kterém teď hovořím. To se projevuje na dalších věcech: z normální kultury se stává subkultura, a pokud nějaká taková kapela přijede do „dolní horní“, tak na ně přijde 30 lidí, kteří navíc třeba i navíc přijedou z dálky.

Z toho pak možná vyplývá, že kapely volí angličtinu, aby byly zajímavější a prorazily.
To má podle mě spíš souvislost s tím, že zpívat anglicky je formálně jednodušší. Některé ty blbosti tam tak výrazně blbě nezní (smích). S tím prorážením do zahraničí to je taky složitější. Řekni mi, kdo je v Anglii zvědavý na nějakou českou kapelu? Nebo naopak: řekni mi, koho tady v ČR zajímají třeba nějací Lotyši, že? (smích) My zpíváme česky, protože se v češtině umíme nejlíp vyjádřit. Je to jednoduchý. A ani mě nikdy nenapadlo, že bych chtěl nějak atakovat cizí trhy.

Apriori nebyl zájem se proslavit a někam to dotáhnout?
Zní to jako klišé, ale u nás byla na začátku taková ta dětská touha se trošku odlišit od spolužáků. No a pak, když už je nahozený háček, tak tě to chytne a ani nevíš jak a už to jede. Uběhne 25 let a to taky ani nevíš jak. Je to až drogoidní zážitek. Všechny ty starosti okolo, to tahání nástrojů, zkoušení a obětování se hudbě jde nějak samo. Pak nad tím nepřemýšlíš, že jsi s touhle písní strávil celý den a nedostal za to nic, ale přesto jsi přesvědčený, že ten čas byl strávený tím nejlepším způsobem.

I přesto, nebo právě proto, jsou Tata Bojs v Čechách pojem. Je možné říct, že nad vámi stála nějaká taková hodná sudička? I přes všechny neúspěchy jste toho vlastně dokázali hodně. Existuje nějaký moment, úspěch, který vás výrazně posunul?
Furt se nám něco nevede. Je to „kontinuální FAIL“…a občas nějaký úspěch. (smích) Ta série neúspěchů, která předchází každému úspěchu, je kontinuální a má jednu zásadní úlohu: udržovat tě v přítomnosti. Je možné, že tím pomyslným přelomem bylo album FUTURETRO, které nás dostalo do širšího povědomí. My to ale stejně vnímáme víceméně kontinuálně, nikam jsme nikdy raketově nevystoupali a myslím, že to je dobře. Pro kapely jako jsme my, co jsou spolu dlouho, je lepší, když je cesta mírný stoupáček a máš pocit, že se to pořád posouvá.

Důležitá byla určitě ta svoboda,kterou jste dostali od Warner.
Tam jsou skvělí lidi. Dodneška s nimi spolupracujeme, protože Warner se přerodil v Supraphone. Iva Milerová, která šéfovala Warnerům, přešla do Supraphonu a vzala si s sebou většinu lidí. Ty my máme rádi, známe se už dlouho. Oni už ví, co tak zhruba můžou od nás očekávat a že to s námi nemaj lehký, ale zatím nijak neprotestují. Myslím, že naše úsilí dokážou ocenit. A to je vždycky pro umělce strašně důležité, když má oporu. Takže nemáme důvod někam odcházet.

Skvělá situace.
To jo. Na desky ale dostáváme čím dál míň peněz (smích).

Jiná doba.
Jasně. Chvilku jsme mohli lamentovat, ale teď už by byl člověk směšný, kdyby si stěžoval. Nic s tím nenaděláme.

Tata Bojs

Jak to mají Tata Bojs s lidmi, kterými se obklopují? Od začátku jsi to prakticky jen ty a Mardoša.
Jasně. Nejdéle z kluků je s náma Dušan (Dušan Neuwerth, pozn. red). S tím jsme točili Futuretro, ale dost jsme se tehdy ještě oťukávali. On byl v nováček v Sonu (nahrávací studio, pozn. redakce). Trochu nás tenkrát naštvalo, když namísto spolupráce odjeli na vodu a poslali nám tohohle chlapíka. Říkali jsme si, ježišmarjá, co to bude zač. Z dnešního pohledu jedno z klíčových setkání. Po Futuretru odešel Marek Doubrava a nahradil ho Vladimír Bár, který je s námi do dnes. Na Nanoalbu jsme navrstvili strašně moc kytar a kláves a nebyli jsme na živo ty písničky schopní přehrát tak, aby zněly dobře. Tak jsme přizvali Jiřího Hradila, který se stal hostem. A nějak s námi už zůstal. Kamarádství zafungovalo – to je vždycky nejdůležitější. Ten lidský rozměr, když zaklapne, tak ten člověk třeba ani nemusí umět perfektně hrát. Musíš se obklopit lidma, se kterýma ti bude dobře, o kterých víš, že tě někam můžou posunout lidsky. Pak můžeš začít něco dělat.

Mluvil jsi o tom, že nejlepší je spolehnout se na „pravé já“ . Co je vlastně Milan Cais za člověka? Navenek totiž působíš hodně pohodově. Pomohlo ti hraní víc poznat sama sebe?
Moc zajímavá otázka. (smích) Lépe by na ni asi odpověděla ale moje žena. Podium dělá z lidí něco jiného, než ve skutečnosti jsou. Anebo naopak odkrývá něco, co tam vždycky bylo, ale je to dobrý místo kde se to dá ventilovat. Někdo to řeší sportem, někdo jízdou na koni. Já mám v sobě takový silný přetlak energie, který ovšem nemusí být vždycky úplně pozitivní. A vlastně se mnohdy vyventiluje přes koncert. Popíšu to na příkladu, aby to bylo lépe pochopitelné. Na jednom koncertě se to ve mně nastřádalo, bylo toho víc a najednou to puklo: já jsem to neustál a uprostřed koncertu jsem rozkopal bubny. Bylo to uprostřed písničky Toreadorská otázka, která je naštěstí dlouhá, takže to kluci dohráli. Něco se nám v ní nepovedlo. Jednoduše jsem vykypěl, rozkopal to na cucky a pak jsem tam stál, bylo mi trochu líp, ale říkal jsem si – tak teď jsi zkazil celej koncert kámo. Technici mi začali okamžitě stavět zpátky, kluci hráli dál a ty bubny se vrátily zpět. Takže jsme nakonec tu písničku dohráli, což byl strašně důležitý okamžik. Byla to nakonec taková performance uvnitř skladby, což způsobilo nečekaný zvrat. Proběhla tam nějaká katarze a celé to pak byl skvělý koncert. I pro fanoušky to bylo něco, co se normálně nevidí, a myslím, že to paradoxně ocenili. Samozřejmě jsem o tom přemýšlel a myslím, že podruhé bych to raději neopakoval.

Má tě za to manželka ráda?
No jasně (smích).

Jak velká rodina vlastně jste?
Tři holky, manželka a křeček.

Ještě bys chtěl kluka?
Ne, ne, už to stačí.

To věřím. Asi to je náročné, že?
Žena to zvládá parádně. Kdyby nebyla tak dobrá máma, jaká je, tak by to nešlo.

Kolik času vlastně zvládneš dětem věnovat?
Musí existovat určitá rovnováha – když to je na bedrech jednoho z rodičů, tak to nemůže fungovat. Moje žena je osmý rok na mateřské, takže o finanční chod naší domácnosti se starám já. Jinak se snažím pomáhat aspoň ráno tak, že rozvedu děti do školky a do školy. Opravdu vstávám každý den v půl 7. Každý den, ať se děje, co se děje. Koncert nekoncert.

Milan Cais

Děti jsou zatěžkávací zkouška.
Vztahu (smích).

Ještě zpět k češtině. Kde a v kom se bere ta úžasná schopnost jít v textech po smyslu slov a vytvářet konstrukce, které se jen tak nevidí? Kdo to ze sebe ždímá?
My texty píšeme oba, každý píše svoje. Jsou i vyjímky, že dáme hlavy dohromady a napíšeme text dohromady, ale většinou odděleně. Často to není koncept, ale náhoda. Mardoša má úryvky, které rozvádí. On přišel třeba s hláškou „Je život přímka nebo úsečka, člověk se odpovědi nikdy nedočká“. Já jsem měl zrovna rozepsaný text k Opakování („běžíme dopředu anebo nazpátek, je tohle konec nebo jen začátek ?“). Protože nám to přišlo tématicky podobný, tak jsme si řekli, že to spojíme. Mardoša asi víc pracuje z češtinou a já píšu víc pocitově, nevím...

Jak si vlastně sami sebe pamatujete jako kámoše na základce?
My se známe od školky – vlastně už skoro 37 let. Takže jsme spolu kamarádili celá léta a z toho vzešla kapela. Už na základce psal Mardoša svoje fejetony. Já jsem spíš kreslil. Někdy ale tu touhu vyjádřit se slovem mám taky – a díky vysoké laťce, kterou nastavuje Mardoša, mě to motivuje nepustit každou blbost. Prochází to spoustou sít. Nápadů mám víc, ale vždycky je pro mě důležitý jestli to funguje i druhej den. To to pak nechám pro jistotu ještě chvíli ležet a dopisuju ten text až později, když mám úplnou jistotu, že mě to pořád nějak baví.

Dá se něco už říct o další připravované desce?
No, zjistili jsme, že ji nestihneme vydat příští rok. Máme něco rozdělaného, většinou hudební motivy, ale ty texty, na ty jsme se ještě moc nepodívali.

Jak to vlastně je u vás? První je hudba a pak texty?
Vždycky je důležitý se nejprve ponořit do tvůrčího procesu – většinou se to odstartuje tou hudbou. Kapela se sejde na nějakém soustředění, tam se vymýšlí nápady a je ponořená v tvůrčím procesu a to je dost důležitý okamžik. Cílem je udělat toho co nejvíc právě v těchhle chvílích. Pak se vrátíš do normálního života a ta kreativita je jakoby zastřená mlhou všedních povinností. Takže ten tvůrčí stav je hrozně důležitý – s tím souvisí taky tvorba textů. S Mardošou máme notýsky, do kterých si zapisujeme nápady a pak je konzultujeme. Je to jako puzzle a často se stává, že máš nějaký nápad, který máš pojmenovaný jako pracovní, ale v momentě, kdy se k tomu přilepí text tak to je takový svatý okamžik. Najednou je z toho písnička.

Existuje v dílně Tata Bojs něco jako „hřbitov nedokončených písní“? Ty půlky, které zmiňuješ, jen odděleně?
Jasně. S každou deskou máme pár písní, na které se nedostane. Před každou novou deskou se těma věcma probíráme a je zajímavé, jak po letech rezonují věci, které kdysi moc nefungovaly a naopak. Důležitý taky je mít tu ideu, musíš slyšet ten nápad jakoby hotovej. Aspoň já to tak mám. Pokud neinspiruje, nevím co bych si s ním počal. To se pak nechává ležet a možná to ještě někdy přijde. A třeba taky ne – to pak je ten hřbitov.

Vedle muziky pro Tata Bojs máš ještě čas pracovat na jiných projektech – moc mě zaujala tvoje práce na hudbě k divadelnímu ztvárnění Čapkova Krakatitu. Jak to nakonec dopadlo?
Byl jsem zatím jen na premiéře, ale chci na to zajít ještě jednou. Myslím, že to je pozoruhodná hra. Mám pocit, že to je poprvé, co je Krakatit divadelně ztvárněn…pokud se nemýlím. Čapek byl sice divadelně zpracovaný mnohokrát, ale Krakatit ještě ne. Takže svým způsobem je to unikátní záležitost. Je to těžký a neveselý téma. Ale aktuální. Furt. Až je to zarážející. A věděl jsem, že to nebude žádná legrace, ani činohra ani ta hudba. Ta nabídka byla pro mě výzva. Čapka mám moc rád. Dokázal jsem si představit, že by to šlo. Měl jsem vizi jak k tomu přistoupit. Režisér Dan Hrbek za mnou přišel z celkem jasnou vizí. Hodně jsme si o tom povídali. Udělal jsem si týden prázdniny a věnoval se jen skládání. Zvládl jsem za ten týden udělat 85 % hudby. Pak jsem to poslal Danovi, aby zjistil jak to funguje v rámci zkoušení. Byl spokojený a pak už se mi to dodělávalo fakt dobře.

Jsem na to moc zvědavý.
Čapek je geniální.

Sleduješ i jinak historii? Díváš se třeba teď na seriál Česká historie v neděli večer?
Nestíhám to, bohužel. Ale dost mě to zajímá. Poslední díl byl zrovna v době, kdy jsme uspávali děti, takže z toho nebylo nic.

Když jsme u dětí - promítá se třeba do tvé tvorby dětský pohled? Hudba Tata Bojs je pro mě zčásti taková radostná poťouchlost a hračičkářství, což mě baví a myslím, že ostatní taky. Zapůsobily v tomhle v poslední době třeba děti?
Člověk se musí naučit jim trošku naslouchat – oni ti vlastně furt něco říkají. A rozeznat uprostřed těch všech informací, které na tebe házejí, ty důležité, potřebuje velkou dávku soustředění. Děti jsou skvělým obrazem nás samotných – až někdy trošku krutým.

Můžeme v nich vidět sami sebe.
Ano. Děti jsou jako houby – nacucnou se a pak ti to při první příležitosti pěkně ukážou. A buď to vidíš, nebo nevidíš a jedeš pořád stejně jako buldozer. V tomhle ohledu je to na světě dobře vymyšlené: dospělí by se měli naučit „číst“ děti a odnášet si z toho víc.

V čem vidíš největší výhody a nevýhody života umělce?
Klíčová slova, bych řekl, jsou jistota a nejistota. Když jsi na volné noze, nevíš vůbec nic (smích). Ale žiješ v přítomnosti, což je zase zdravý stav, s takovým občasným nutným pohledem do budoucnosti, který nikdy neškodí. Když se třeba staneš šéfem firmy, která prosperuje, tak jedeš. Máš to nalinkovaný. Když jsi ale zaměstnancem, tak řešíš, že teď je pondělí a v pátek bude hezčí den, protože to končí týden. Na konci měsíce máš svoje jistý a pracuješ s tím, co máš. V umění to je trochu jinak. Na druhou stranu, ta svoboda, kterou ti to dává a možnost dělat jen věci, které tě naplňují je obohacující, že se to vyrovnává. Neměnil bych.

A tys někdy vůbec pracoval klasicky?
Nepracoval. Po tom, co jsem vyšel školu, jsem byl chvilku nezaměstnaný. Byl jsem nějakou dobu na podpoře a chodil na úřad práce. Chodil jsem tam za jednou paní, která si mě pamatovala a která vždycky říkala: „Pane Cais, zas tu pro vás nic nemám, budete muset přijít za měsíc“. Ale jednou řekla: „Počkejte, mám tu jedno místo. Náhrobky. Vy jste ten sochař, tak byste mohl tesat náhrobky“. Takže to byla moje nejzajímavější nabídka práce (smích).

Když už jsme v dávné minulosti, ještě by mě zajímalo, jak jste přistupovali v raných, dřevních dobách ke koncertování, propagaci a tak.
My jsme v podstatě jen blbli a dělali si radost. Dostali jsme tenkrát možnost hrát každý měsíc na Deltě (již neexistující klub na sídlišti Dědina v Praze, pozn. redakce) Na ty jsme se vždycky hodně chystali a vymýšleli novou scénu a tak podobně. Tenkrát na nás chodili hlavně naši vrstevníci, studenti. Pro nás byl koncert pokaždé velká událost – pak jsme z toho dlouho žili.

Určítě velký rozdíl oproti dnešku, kdy jste dost populární. Jak se ti vlastně žije s popularitou?
Nejsem tak populární, aby mě to nějak omezovalo. Někdy se stane, že mě někdo pozná, nebo se chce se mnou vyfotit. A protože Tata Bojs jsou hodní kluci, kteří se s fanouškama mají rádi, tak se s nima fotíme i třeba po koncertech. (smích) Furt se ale můžu pohybovat pohodlně po městě, aniž by mě někdo neustále zastavoval.

Myslím, že jste v té správné rovnováze – jste oblíbení, ale nepropírá vás bulvár.
My pro ten náš bulvár nejsme atraktivní. Máme rodiny a děti. Nuda. Ale když jsem se kdysi vymajznul na motorce a z vydavatelství odešla zpráva, že jsem se vyboural a že rušíme všechny letní koncerty, tak to byla smršť. Cais se vyboural na motorce a najednou to jelo: všichni chtěli vědět, co se stalo, v které nemocnici ležím a tak.
INFORMACE K HUDEBNÍ AKCI

TATA BOJS - VÁNOČNÍ KONCERT

Středa 11. 12. 2013
Vstup: 250 Kč + poplatky předprodeje, 350 Kč na místě
Vystupují:
Tata Bojs - hity / city / live
Další informace
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno: Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
SOUVISEJÍCÍ OBSAH
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2019   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika