Ovace vestoje: akustické Luno

Za 3 roky existence projektu kolem Emy Brabcové se ukazuje, co bývalé zpěvačce svědčí nejvíc – být vidět a hlavně slyšet. Naplno, bez výraznějších kompromisů a taky, možná, bez zásadnějšího tvůrčího střetu. A právě v kapele Luno, alespoň pro běžného pozorovatele, má v tomhle ohledu ideální podmínky. Někdy to z desek nemusí být hned jasné, ale v okamžiku, kdy vyrazíte na koncert, vám musí dojít, na čem Luno stojí a padá: v hlavní roli Emin hlas.


Ne že by ostatní přísady Luno nebyly důležité: Honza Janečka na bicí, Martyn Starý na kytaru a Šmity na basu jsou neodmyslitelní. Připadá mi, že výrazně čistší eponymní debut dával všem nástrojům víc vyniknout, ale zdánlivě méně prostoru/kontrastu na posledních deskách neznamená, že by to cokoliv měnilo na absolutní nepostradatelnosti všech členů. Ostatně způsob, jakým všem Martynovi, Honzovi a Šmitymu Ema na konci koncertu v Akropoli několikrát děkovala, svědčí o tom, že v případě Luno došlo k tomu správnému mixu energií a chemie.
 
Akustické koncerty – v jakékoli podobě - jsou vedle šance ukázat kvality, taky vlastně malé pasti, do kterých se dá proklatě rychle spadnout…blbým přízvukem, přehmaty, nevyhraností, nervozitou atd. Nic z toho se Luno nestalo – a je potřeba napsat, že i předskokani Calm Season se tomuhle nastraženému oku úspěšně vyhnuli. Sice s přivřeným okem (nervozita a možná zbytečně moc slov), ale vyhnuli.V případě Luno to byl kompletní zážitek: celých 14 písní si vykračovalo po podiu s odzbrojujícím šarmem a vedle všech známých devíz Luno k nim přibyla ještě jedna: spolupráce s  muzikanty a instrumentální a koncepční výstřelky. Místo basy kontrabas, za Emou sestry Katzerovy z kapely 20 Minutes, na klavír neuvěřitelný Franko Dudinka. K tomu všemu taky Tuzex a Boris Carloff, který vedle houslí kouzlil taky na těremin. Doplňte saka, fraky a košile a je to kompletní.



Vedle starších věcí z debutu (úvodní Chanteys, Lobann, Here To Be Not There a jako přídavek Close to Violence) zazněly taky úplně nové nahrávky z posledního EP. Bohatě byla zastoupená poslední Zeroth, zazněly ale také třeba Litato, Target Fish a Ankle Deep in a Swamp of Lies. Největší dopad měly balady Luno v okamžiku, kdy se zpívalo vícehlasně – moje nadšení se dá vysvětlit iracionální slabostí pro tenhle druh zpěvu, ale v případě souhry Emy a sester Katzerových šlo o obzvlášť silný zážitek (Human Centipede). Moji oblíbenou Lobann zase skvěle doprovodila na cello Terezie Kovalová a Boris Carloff, který v závěru posunul vyprávění o bolesti a naději zvukem těreminu ještě o dva stupně výš.
 
Jak už to u Luno bývá – a v případě akustického koncertu to platí dvojnásob – vystoupení bylo plné emocí. Není vůbec nutné, aby se v každé písničce zpěvačka dojímala až k slzám (This Is the Fake doprovázená skvělou kytarou), téměř každá ze skladeb je totiž plná silného vnitřního prožitku, který podle mě nejlépe vyniká v usebrané, skoro klášterní atmosféře. Je jasné, že to nesedí úplně každému, ale téměř teatrální „děkovačka“ na závěr koncertu dala tušit, že v Akropoli převážili ti, kterým Luno přirostlo k srdci. Akustika jim prostě sluší.