Pamatuju si, jak jsem ve vlaku objevil nálepku s logem Svojšic. Měla zelenou, trochu jedovatou barvu asi jako pasta Fluora a kulaté logo s jednoduchým panáčkem. Opatrně jsem ji slepil a měl ji pak hrdě doma. Svět taneční hudby byl v ČR na vrcholu, já jej začal objevovat a Svojšice byly už tehdy pojem. Je to už více než 10 let, tuším, že nálepka byla k roku 2001, možná dva, čert to vem, dávno se už rozpadla, logo i grafická podoba se změnila, spolu s nimi i tisíce lidí, co Svojšicemi prošli a ze spousty prokalených nocí jsou jen vzpomínky. Co zůstalo po celou éru Svojšic stejné, je místo, které festivalu dávalo ducha a přístup, který jej zhmotňoval.

Svatojánská noc a přírodní amfiteátr tvořily až pohádkovou kulisu, kdy chyběly už jen tradiční velké ohně, co by symbol slunce na vrcholu svých sil a atmosféra by dosahovala mystických výšin. Magická ale atmosféra byla i tak. Zatímco se dvacátý červen lámal do jednadvacátého, dějiny taneční hudby v Čechách dopisovaly jednu ze svých podstatných kapitol věnovanou Svojšicím a ty tak, jako každý rok, skutečně otevřely letní festivalovou sezónu. Sezónu plnou bezejmenných festivalů, co nestojí za řeč a prostou ryze tanečních open airů. Je to marný, Svojšice budou chybět a mít nezastupitelné místo a možná i pro to anebo právě proto, dorazilo letos opravdu hodně lidí. Příjemné překvapení hned po bezproblémovém vstupu, těsně před šlápnutím na pověstné schody, před nimiž se každý správný návštěvník Svojšic musí zastavit a nejprve se rozhlédnout na nádheru pod sebou.

A pak se do ní vrhnout a nechat se unášet. Hudbou, atmosférou, pohledy na lidi okolo, do korun stromů na okrajích, do nebe nad námi, co se chvíli co chvíli schovávalo za mraky a tu tam Svojšice pokropilo deštěm, který jakoby nebyl tím deštěm, co otravuje, ale životabudičem, když už vám nohy nechtěly unavené tancem sloužit. Tohle je jedna z těch pověstných krás Svojšic, vše se přijímá s úsměvem na rtech, klidem a radostí, prostou radostí z toho, že jsme po roce opět tady. Techno je všechno a techno jsou Svojšice.

Jedna ze zajímavostí Svojšic je fakt, že ač pevně daný areál s pevným středobodem, hlavní stagí, vypadají každé Svojšice malinko jinak. Letos byl areál komornější, o dvou open air a jedné indoor scénách. Zaparkovaný bus, totiž Red Bull Tour bus, co křižuje mnohé letní festivaly a například loni na RfP na něm nouzově vystupoval Steven Seagal se svým bluesovým projektem, plnil na Svojškách úlohu DnB stage. Během mého prvotního seznámení s areálem na něm „řídila“ djane Snookey z BasSistaz crew se svým neurofunk laděným setem.

Ještě předtím jsem na hlavní stagi zastihnul Chrise Sadlera, který má aktuálně již rok pod palcem svůj vlastní Climax Digital Recording a pod prsty stále stejně dobrý zvuk. Ten se lehce změnil po té, co otěže mixu převzal Luke Sun, přitvrdil a v podobně tvrdším duchu se nesla takřka celá noc. Tam kde začal být Luke Sun až příliš jednotvárný, tam začal Kaisersoze vracet všechny sluchové buňky do hry. Zahrál nejvíc experimentální a zřejmě nejen pro mě i jeden z nejlepších setů večera. Parádní set, co by nahozená rukavice pro Luccu, která ji bez váhání zvedla. Skrze její a Roberta Capuana set vše směřovalo k vrcholu, k headlineru Svojšic v tom nejpravějším slova smyslu. K Džejárovi. Ještě před ním si můžete dát šest minut s Italem Roberetem Capuanem a hned po té se mrknout na okamžik, jehož sílu z videa nepocítíte, ale pochopíte, proč jsme ve Svojšicích všichni byli, a to zdaleka ne jen letos.
 
Děkovačka nebyla překvapením, dala se očekávat, i tak ale byla emotivní a stala se pomyslným mementem festivalu. Okamžik, kdy veškerý zvuk nevydával sound systém, nýbrž lidi, kdy zaznělo ve finále jen pár slov, ale potleskem bylo řečeno vše. Okamžik, který jakoby podepsal celou jednu éru Svojšic.
 
Během intermezza s údajnou bombou v areálu se na malou chvíli stala stagí některá ze zaparkovaných aut před areálem, kam se překvapivě rychle odebrali všichni z areálu, z nějž po té pomalu stoupaly zbytky kouře a působivé divadlo za plotem tak bylo jakýmsi důkazem, že právě tenhle ročník je výjimečný po všech stránkách. A nakonec jsme si všichni mohli ten kouzelný vstup do areálu vychutnat ještě jednou, takže pitomec, co volal, ostrouhal, zatímco my jsme vše zvládli s odzbrojujícím nadhledem.

Pak už bylo jedno, kdo hrál, jedno proto, že všichni zahráli sety, které na sebe dokonale navazovaly, a žádný nebyl slabým článkem. Stál jsem tam, koukal okolo sebe a připadal si jako filtr, v němž se zachytává to nejlepší ze všech předchozích ročníků, stejně jako si musela připadat většina, co nebyla poprvé. „Itinerář“ Svojšic Toky se svými druhy Bossem a projektem Energy X opět předvedli něco sic ne úplně nového, leč nevídaného, co musíte vidět a hlavně slyšet, nápověda budiž žebřík. Na DnB stagi o něco dříve působil podobně extravagantně dj Zardonic z Venezuely, který ovšem hrál na můj vkus až příliš tvrdě, a tak z toho mála, co jsem z DnB stage slyšel, za mě vede na 100% Suki, další z otců festivalu, tentokrát však Let it Roll.

Asi bych neměl zapomínat na Hard Techno stage, umístěnou v sále u vstupu, třeba takový Sepromatiq by si to určitě zasloužil, ale ono se od hlavní stage nedalo moc odtrhnout. Kdo byl, chápe. A to ani na samém závěru, který pro mě nastal o něco dříve, než jsem chtěl, a tak mi techno mág Elektrabel unikl. Opustit areál s vědomím, že se do něj dost možná už nikdy nevrátím, šlo velmi těžko. Naděje ale umírá poslední a příslib, který lze z Džejárových vyjádření ať už před festivalem či po něm, vyčíst je pomyslnou jiskrou, z níž se možná podaří vykřesat Svojšice nové. Už nikdy nebudou takové jako dřív, ale pokud v nich bude alespoň z části figurovat Džejár a místem bude amfiteátr ve Svojšicích, budou mít stále přitažlivost, jaká se neodmítá. Nezbývá než doufat. A rovněž poděkovat. Především Džejárovi, všem okolo něj, kdo zanechali na festivalu svůj rukopis a lidem, že Svojšice neopomíjeli, snad až na jedinou výjimku, a pokaždé dorazili užít si den či spíše noc, kdy slovo párty dávalo opět smysl.