Kdy jsi se Aleši vůbec dostal k elektronické hudbě?
No, když to vezmu úplně od začátku, tak jsem si ve čtrnácti letech na intru nahrál od jednoho kamaráda alba Depeche Mode a Alphaville. Po nějaké době jsem zjistil, že měl jiný kazeťák než já a že mi ti hrálo tak o čtvrtinu pomaleji než jemu. Ale moc se mi to líbilo a úplně jsem se do toho zažral. Nicméně v té době jsem, asi jako každej teenager poslouchal spoustu další muziky a přiznám se, že jsem v tom měl docela zmatek. Pak jsem v patnácti letech začal jezdit na ilegální burzu do Pardubic, vozit si domů kazety a nějak v roce 86 se mi do ruky dostalal kazeta, kde byly tracky od lidí jako Tyree Cooper, Jesse Saunders a třeba i Funky Jackmaster Flash, jmenovalo se to myslím "Jack Your Body". V té době jsem to ale bral stejně jako třeba Modern Talking, Sandru nebo C C Catch, prostě jako muziku na diskotéku. V té době to také ještě nikdo nerozlišoval, ani se nevědělo, že je to house, byla to prostě zajímavá muzika, sháněli jsme jakoukoliv zajímavou muziku, od tý rockový po psychadelickou po elektronickou po jakoukoliv dobrou a nerozlišovali jsme to. Muziky byl tehdy ohromný nedostatek, protože komunisti sem nic nepustili a tak se všechno shánělo ilegálně. Pak jsem si někdy v roce 88 koupil na burze omylem desku The Shamen "Trancedental Love" a tu jsem si mezi těma svýma oblíbenýma The Cure, Psychedelic Furs a Sisters Of Mercy přivezl domů. Když jsem si to pustil, tak jsem se normálně zhrozil a asi na půl roku jsem tu desku regulérně vyhodil do kouta. O něco později jsem neměl co poslouchat, takže jsem si je vytáhl a najednou jsem vyhodil do kouta ty ostatní.
Nebylo to ale jen o The Shamen, bavila mě i o dost jiná elektronika. Na jedný straně mě začaly bavit remixy pro Depeche Mode, díky pár lidem jsem poznal hudbu Kraftwerk, hodně jsem kamarádil s Mirkem Papežem a jeho tehdejší kapelou Gun Dreams, to už jsem se taky dostal k EBM, Ministry, Nine Inch Nails… Zas o kus později, asi v 19 jsem se díky Oceánu, s kterýma jsem byl v roce 89 v Anglii, dostal k Vince Clarkovi, od něj jsem pak dostal vinyly projektů jako Orbital, Altern 8 nebo 808 State. V dubnu 1990 jsem šel na vojnu, kde jsem potkal kluka se kterým jsme makali v kotelně a on vozil na jedný straně Pixies a takový ty věci, na druhý straně Einstürzende Neubauten a nezávislou elektroniku, třeba v podobě Cabaret Voltaire, Art Of Noise, Dead Can Dance.
Když jsem se v 91 vrátil z vojny, začal jsem už hrát jen housovou muziku, kdykoliv to šlo. No hrát, fungoval jsem jako diskotékový pouštěč, protože jsem se musel nějak uživit, ale kdykoliv jsem měl příežitost hrát, jakože opravdu hrát, tak jsem pouštěl věci od KLF, Orbital, Altern 8, Utah Saints nebo právě The Shamen. V té době dokonce i 2 Unlimited nebo Snap, protože v tom 91 roce to byla ještě dobrá muzika, mělo to slušný remixy a prostě se to dalo. Až pak někdy v roce 94 se stali 2 Unlimited sračkou, po vydání desky No Limits, stejně jako jim podobní Snap, U96 nebo DJ Bobo. Něco velmi podobného se dnes děje taky, z určité části taneční elektroniky se opět odděluje komerční sračková diskotéka. Tiesto, Armin Van Buuren, Paul van Dyk… Prostě nová diskotéková vlna, která už pomalu nemá co dělat v naší části scény. Nedávno jsem na Creamfields v Polsku asi hodinu poslouchal Richie Hawtina a pak jsem vylezl ze stanu a normálně jsem dostal ránu, jako když mě praští pěstí! Na hlavním hrál Paul van Dyk, to úplně trhalo uši, strašná hudba.
A už tehdy kolem roku 1991 jsi dostal podnět pořádat nějaké akce? Nebo jak vlastně u Tebe vznikla ta myšlenka dělat akce pro lidi a následně i první ročník Summer of Love? Ono v té době to opravdu asi mohl dělat jen blázen jako ty.
Ono na těch počátcích to bylo ještě trochu jinak. Tehdy pokuď si chtěl hrát svoji muziku, tak sis tu párty musel jednoduše udělat, protože kdyby ses obrátil na nějaký, již existující agentury, které tehdy dělaly diskotéky, vysmály by se ti. Tenkrát to byly opravdu jen diskotéky se C C Catch, Sandrou, Pet Shop Boys a půl večera ploužáky. Tyhle akce jsem hrál jen proto, abych si vydělal peníze. A pak občas jsem si udělal svoji akci pro pár známých, myslím že 29. června 1990 byla první, v malým podniku ROH-Klub Chrudim, to byla moje první house párty. Fungovalo to prostě tak, že jsem pozval pár známých, udělal si sám plakáty, zaplatil si pronájem sálu, domluvil se na tom, aby tam byla nějaká cola, voda a pivo, protože nic víc tenkrát nesmělo být a zato jsem si tam mohl hrát to, co se líbilo mě. Vzpomínám si, že když jsem hrál ve Chvaleticích, Pardubicích, nebo Chrudimi, tak Mobyho, Prodigy a třeba i Marushu jsem pouštěl úplně na konec, protože to mi jediný prošlo od majitele a pamatuji si, jak jsem mu to odůvodňoval tím, že už mu chci do zavíračky vyhnat lidi, což kolikrát přivítal.
Pak se to kolem toho roku 94 začalo všechno transformovat a už se začaly dělat párty v Praze u Melouna, první párty v Radosti FX, na které jsme začali jezdit, s Ritchiem Hawtinem, Westbamem, Carlem Coxem, Joshem Winkem… Začalo se to hodně hýbat, já jsem dělal na Rádiu Life v Pardubicích, pak přišel nápad dělat v pardubickém Life klubu jednou za měsíc house party. Hrál jsem tam od roku 93, ale jen diskotéky, byť ty moje sobotní na velkém sále už byly tak napůl housina. A pak nějak jsem poprvé dostal oficiální posvěcení udělat opravdu House Party. První byla 25. srpna a jmenovalo se to (chvíli přemýšlí) Magic Carneval, o rok později se tahle akce přejmenovala na Sunrising festival. Hned na to v září byl Paul van Dyk a pak už to jelo, protože najednou začali chodit lidi po tisících, bylo to pro ně něco nového a stačilo udělat pár plakátů. Mimo jiné, produkční náklady byli skoro nulový, já tenkrát za Paul van Dyka platil asi 40 tisíc korun, dneska stojí 40 tisíc euro, byla to úplně jiná doba. Tady jsem se vlastně všechno naučil, pěkně postupně, od A po Z. To logicky vedlo k tomu, že jsem o pár let později začal dělat festivaly, nejdřív jako zkoušku Sunrising a od roku 97 Summer Of Love. K tomu jsem měl ještě vlastní časopis Trip2House. Byla to taková ta kombinace nadšenectví s možnostmi, které ta doba nabízela, protože Pardubice nebyli Praha. V Praze bylo klubů docela hodně, Radost, Roxy, Alfa, Ládví, Sluníčko... My jsme do Prahy jezdili pro inspiraci a první svoje párty jsem opravdu dělal sám, jen třeba se dvouma pomocníkama.
Jak jsi vůbec přišel do kontaktu s DJema jako Paul van Dyk, nebo CJ Bolland? Chápu, že v té době třeba PvD nebyl ještě tak slavný, ale přeci jen to muselo dát práci ho na svou párty dovézt.
Tak někde musíš začít. Paul van Dyk tady hrál v roce 94 jako předskokan Mobyho a Inspiral Carpets a já zrovna dělal Mobymu runnera, jako že jsem ho tady provázel celé dva dny. No a s Paulem jsme se dali tak nějak do řeči a postupem času přes Christophera Kluga z Planet Alfa se mi s ním, v roce 95 podařilo uzavřít smlouvu. A jakmile přijel Paul Van Dyk, tak s ním přijel další manažer, který měl další kontakty a takhle se to vlastně začalo na sebe vrstvit. Jezdili jsme do Anglie na festival Tribal Gathering, do Německa na Mayday a tak jsem se vlastně dostal i k CJ Bollandovi, nebo Carlu Coxovi. Možná ani nikdo neví, že jsem měl s Carlem Coxem podepsanou smlouvu už o dva roky dříve, než Lighthouse, jenže bohužel onemocněl a nemohl přijet. Platilo, že pokud byl člověk aktivní, uměl cizí jazyk a měl tu drzost se zeptat, tak to prostě šlo. A výsledek je takový, že v letošním roce tady hrají na Summer Of Love Kraftwerk, protože na ně ti taky musel nějaký ten Anthony Rother dát kontakt.
Tím se vlastně posouváme k letošnímu ročníku festivalu Summer Of Love, teď je necelých dvacet dní před vypuknutím festivalu, jak těchto pár dní prožívá pořadatel Aleš Bleha?
Abych pravdu řekl, tak slovo prožít je v tomto případě špatným slovem, protože tři měsíce před festivalem promotér takovéto akce prostě přestane žít. Život se ti smrskne do toho, že ráno v osm vstaneš, dáš si nějakou meditaci a cvičení, v deset naklušeš do práce, nepočítám desítky rozhovorů do rádií, v deset večer z práce odcházíš, doma si přečteš maximálně pár řádků z knížky, sem tam koukneš na film a spíš. A znova, pořád dokola, o víkendech na akce roznášet letáky. Je to docela hodně adrenalinu a hodně práce, která ale dává smysl, takže pro to člověk hodně obětuje, i když kolikrát se sám sebe ptám, jestli ve svých 36 letech bych neměl přemýšlet o tom, jak to budu zvládat třeba za deset let a pociťuji, že s posledními lety je to čím dál tím těžší zvládnout. Stále to ale ještě, až na občasný zkraty, docela jde. Je toho čím dál víc. Třeba loni jsem si myslel, že mi praskne hlava a ten stav, který jsme měli loni v den festivalu máme v podstatě už teď. Takže si nedokážu představit, jak mi bude bušit hlava za dvacet dní, protože Kraftwerk jsou prostě Kraftwerk a ne třeba Green Velvet, takže ten posun v propagaci a produkci tu je značný a s každým takovýmhle posunem dál té práce samozřejmě přibývá, protože Summer Of Love, narozdíl od spousty jiných českých festivalů nedělá jenom další ročník, který kopíruje ročníky předešlé. A k tomu nám dost lidí háže slušný klacky pod nohy, závidí nám a škodí. Takže o zábavu máme docela postaráno.
Můžeš zkusit nad těmi deseti lety pořádání festivalu zabilancovat?
Summer Of Love je dlouhodobý koncept, který má základní tendenci jít stále nahoru, dospívat s lidmi, vyzrávat a vytvářet trendy, vozit jak nový jména, tak opravdový legendy a dávat dohromady něco, co tady v Čechách není. Legendy jako Kraftwerk, Jeffa Millse, Adama Freelanda, Space Djz a nová jména jako třeba Tigu, Elektrochemie, Murphyho, Martina Eyerera nebo Ban Bana, jen namátkově z těch co hrají letos. Možná i proto je Summer Of Love u nás tak ojedinělý. Za těch deset let se hodně věcí změnilo, byly různé vzestupy a pády, jednou se vydělalo, jindy prodělalo, zažili jsme i povodně, kdy v ten samý den co bylo Summer Of Love v Praze bylo 12 metrů vody a právě se to valilo na Ústí nad Labem… A samozřejmě, festival hodně za ty roky vyrostl. Vzpomínám třeba na ten úplně první rok, kdy hrálo jen pár djů a přišli spíš kamarádi, tak maximálně 600 lidí a pak za rok už to bylo velké se CJem Bollandem a Matthewem Bushwackou a bylo už asi 2500 lidí. Ten první rok byl taková hračka, obyčejný mejdan, ten druhý už pak byl na hranici možností té doby a vedle Jeleního příkopu 98 největší akce tehdy u nás. Však to taky prodělalo tolik, že to dodnes splácím… Pak zase obráceně, na Summer Of Love 2000 na Mácháč přišlo dvakrát tolik lidí, než se čekalo. Poměrně dlouho jsem taky dělal celý festival vlastně sám, pak někdy v roce 2000 se připojil Pavel Žák. Jak to celé rostlo, loni už jsme to moc nezvládali uřídit, hodně lidí nás obralo, prostě využili toho, že s Pavlem jsme nevěděli kde nám hlava stojí. Loni to byl trochu prohup dolů, který nás ale přivedl na novou cestu a tak letos děláme festival poprvé ve čtyřech lidech, s Tomášem Zilvarem a Dušanem Gajdoštíkem a s novou firmou. Když na celých těch 10 let koukám takto zpětně, je to taková zvláštní křivka, která ale jasně vede k dobrému cíli a tím je Summer Of Love zavést mezi nejdůležitější evropské festivaly, což se nám daří.
O Kraftwerk se teď v naší zemi hodně mluví, především pak díky jejich vystoupení na SOL. Co ale oni a jejich hudba znamenají pro Tebe osobně?
Já myslím, že tak, jak je vnímám já, že je vnímá každý poctivý fanoušek elektronické hudby. V historii světový populární hudby 20. století bylo několik jmen, jako byli Glenn Miller a Louis Armstrong pro jazz, jako byl Elvis Presley pro rock`n` roll, jako The Beatles pro rock, Pink Floyd pro art rock, tak byli Kraftwerk pro elektronickou hudbu. Dokážeš si představit, že bys znal jedinou rock`n‘rollovou kapelu, kdyby Elvis Presley nebyl? Nebo jak by vypadala jazzová hudba bez Armstronga a Glenna Millera? Dokážeš si představit, jak by vypadal svět bez Beatles? Asi taková je představa, jak by svět vypadal bez Kraftwerk, protože v jedný době přišli úplně s něčím novým a jejich prvních desek se prodávalo pár stovek kusů. Postupně ale šli za svoji vizí a postupně přesvědčili miliony lidí na světě, že elektronická a robotická hudba, ať už podaná živou kapelou, nebo DJem, je hudba, která baví a lidi se na ni dokážou bavit. Jsou tu i po 40 letech a všichni jim vděčíme úplně za všechno! Nebyly by tady elektronické bicí, samplery, sequencery, různé pady a další nástroje, bez kterých elektronická muzika prostě nemůže existovat. Vymysleli spoustu věcí a to je víc, než samotná muzika. Jejich hudba je jedna stránka věci, druhá stránka je to, co udělali pro technologii. Ono se to dneska špatně představuje, protože to tady všechno už je… A na muziku, kterou kdysi začali dělat dnes chodí milióny lidí po celém světě.
Takže kdyby nebylo Kraftwerk, co bys asi dnes dělal? Byl bys moderátor, nebo bys měl třeba otevřenou nějakou vegetariánskou restauraci?
(smích) I to je možný, ale asi bych dělal muziku. Rockovější muziku se zaměřením na The Cure a Pink Floyd, protože by chyběla ta elektronická větev. Ale je to těžký říct, protože i Pink Floyd, nebo Duran Duran, Alphaville a Depeche Mode byli ovlivněni hudbou Kraftwerk, jestli by vznikli i New Order, kdo ví. Líbila by se mi Garáž a ne Oceán, protože Oceán používali právě sequencery a elektronický bicí. Možná by tohle doba počítačů všechno přinesla jinak a později, ale kdo ví jak a za jak dlouho.
Kromě Kraftwerk, kteří jsou opravdu největšíi z headlinerů festivalu , jsi s ostatními jmény z line upu spokojen?
Ještě řeknu jednu věc, Kraftwerk se sami nepovažují za legendy, nepřejí si, aby byli považováni za největší hvězdy Summer Of Love, považují se za stejnýho, jako ten nejposlednější DJ z line upu, což mě hodně potěšilo a myslím, že k téhle myšlence by se měla elektronická hudba zase vrátit, jinými slovy - trochu punku do toho. Ani Summer Of Love není o jednom headlinerovi. Pro mě je ten letošní line up line upem snů, potože se konečně podařilo sladit jednotlivé stage, je tam dobré techno v podání Jeffa Millse, Chrise Liebinga, Murphyho, CJ Bollanda, dobrý progressive jako Adam Sheridan, Martin Eyerer, je tam kvalitní jungle Simona Bassline Smitha, Ban Bana a Platoon Djs, breakbeat s Adamem Freelandem, výbornej electroclash jako Tiga, Northern Lite a Glamour To Kill, neuvěřitelnej housík v podání Joost van Bellena. Je tam od všeho trochu a to je možná důvod, proč Summer Of Love zůstává v české republice ojedinělým eventem, který lidi pořád baví. Až na určité výjimky typu schranz a shit trance si tam najde každý to svoje. Od extrémů se distancujeme, to bychom tam pak ještě mohli mít soundsystémy a psychadelic trance, reggae a ghetto tech a další stany. Standartní posluchač vždy někam na tom festivalu zabrousí a vždy si najde jméno, které ho potěší, nebo překvapí, aniž by ho předtím znal. A to si myslím, že by měl mýt každý festival, proto se to jmenuje festival a ne jen párty. U nás se bohužel za festivaly vydávají i párty pod širákem, kde jsou dvě, nebo tři pódia a značně omezené zastoupení stylů. Festival už z významu toho slova má být co nejpestřejší přehlídka toho nejzajímavějšího.
Když jsi zmínil styl schranz, o tom se už několik měsíců vedou nekonečné diskuze a ty sám si o něm na diskuzním foru řekl že je to sračka pro děti s dudlíkama.
Jo, dokonce si chci na SOL nechat udělat tričko s nápisem "Fuck Off Schranz Dudliky". Ne, teď vážně, tohle jsou všechno vtipy. V podstatě jsem ten, kdo schranz poprvé do České republiky přivezl v roce 2003 v podání DJe Rushe a tenkrát to bylo něco novýho, bylo to šťavnatý, bylo to super. Jenže pak se vyrojila vlna lidí, kteří se toho chytili a šli do extrému. Pamatuju si, že něco podobného se stalo s rockovou muzikou na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se najednou objevily dobrý kapely jako Antrax, nebo Sepultura, ale během jednoho roku z toh byla podobné shity jako nyní ze schranzu a do toho přišli Cannibal Corpse a smyslem bytí najednou bylo blití, minutový písničky a jenom řvát a blít a o tom muzika opravdu není. A to samý se stalo schranzu, osobně proti tomu stylu nic nemám, ale na kvalitní párty nebo třeba na Summer Of Love už nepatří, už je moc extrémní oproti ostatním stylům. Argument, že se tím připravujeme o lidi, který právě na fórech často zaznívá, mi trochu připomíná, že to by pak na Summer Of Love mohli hrát třeba Scooter, protože na ty by teprve přišlo mega lidí a oni taky hrají techno, ne? Na druhou stranu, slovo schranz je vlastně dost zavádějící. Správně se tomuto tvrdému techno stylu říká Hard Techno, tím je myšlena ta kvalitnější část a jako Schranz se označují právě ti, kdo míchají Boney M se 180 BPM a dělají z toho takový shit. A co se hard techna týče, toho je na Summer Of Love dost, od Chrise Liebinga třeba po Murphyho nebo Space Djz.
Sám jsi člověk, který se na scéně pohybuje hezkou řádku let, bude to znít otřepaně, ale zajímá mě, jakej na ní máš v současné době názor, začíná se tady podle Tebe konečně něco dít, co se týče světové úrovně?
Dle mýho názoru je česká scéna zcela v p****i. Ještě bych to řekl možná jinak, žádná česká scéna nikdy neexitovala a neexistuje. To co je tady a hraje si na ‚scénu‘, je prostě seskupení určitých lidí, kteří dělají něco podobného a mají rádi obdobnou muziku a styl života. Jsou tu určité náznaky, že jsme něco jako scéna, ale moc bych tohle slovo v tomto kontextu nepoužíval. Je tu několik, často na smrt znepřátelených skupin, která si každá jde svým směrem a nějaká scéna jako celek tu skoro nikoho nezajímá. Mám výhodu, že jsem to od úplných začátků až po nedávnou současnost sledoval z povzdálí z Pardubic a většině těch hádek jsem se vždycky akorát vysmíval. Nejvíc mě baví, kolik nejlepších Djů světa tu každý rok hraje, stačí si přečíst několik tiskovek na netu. Je to hodně znát i na návštěvnosti akcí, lidi už nikomu nevěří, na nic se až na výjimky netěší, často už nepomůže ani párty se vstupem zadarmo, všichni už tu hráli. Když na konci 90.let nastupoval boom taneční elektroniky, v Anglii to právě začalo padat, tenkrát k nám všichni z venku jezdili a jásali jak čerstvé a skvělé tu máme publikum, jak je to tu perfektní. To vydrželo tak do roku 2002, kdy už to začal být hodně velký a výnosný obchod, podle kterého se scéna začala otáčet. To je podle mě největším problémem naší scény, protože se z párty stala jen sofistikovaná hospodská činnost. Když jsme začínali dělat párty, tak bary a sponzoři na párty byly to poslední, co se řešilo. Zajímalo nás to, že přijede Darren Emerson, Marusha, Paul Van Dyk, Mr. C, Luke Slater, the Advent a že budou dobrá světla a pěkné dekorace. Hudba byla to nejvíc! A dneska? Bohužel případy mnohých současných párties a festivalů svědčí o tom, že z muziky se stalo už jen torzo, kulisa ke sponzorským logům a barům, a že muzika je už někde jen v povzdálí a jakože hraje, aby nebylo ticho. Podle toho pak vypadají line upy, celý koncept takových akcí. Nejdůležitější jsou sponzoři, aby dali co největší peníze, pak aby se co nejvíc udělalo na barech, k tomu co nejvíc vytřískat na vstupném. Nějací ti DJové se přece zalacino poskládají… A to je hodně špatně. V tomhle souhlasím s Petrem Hookem z New Order, který tvrdí že taneční muzika zanikla v roce 1996, protože pak už to byl jen byznys. Je nejvyšší čas, kdy by se tady měla objevit nová vlna promotérů, kteří příjdou zpátky s muzikou. K tomu samozřejmě budou sponzoři, ale sponzor nemá právo říkat, jaká projekce poběží na hlavním podiu. Hodně jezdím po světě, ale tohle se děje jen tady. Je to tady totálně rozeštvaný, všichni na sebe útočí, hádají se, narážejí jeden do druhého a přitom nikoho z nich nenapadá seriozní řešení jak z toho ven a jestli to bude takhle pokračovat, tak všechny lidi do příštích let totálně zhnusíme a opravdu už pak budou chodit jen na párty za jednu SMS nebo na Czechtek. Myslím, že tenhle rok bude asi nejhorším za celých těch 12 let co to sleduju. Hodně promotérů za posledních pár let díky nižšímu zájmu lidí zkrachovalo, dost DJů už nemá moc kde hrát, vrcholí propad toho, co se před nějakými dvěmi lety nazývalo krizí. Teď teprve jsou znát skutečné dopady, které ta krize měla. Mnozí to museli vzdát a tak závidí těm, kteří přežili a škodí jim. Závist je štrašná nemoc, dokáže z člověka udělat úplného mrzáka.Věřím, že za rok až dva se to tu oklepe, přijdou noví DJové a promotéři, ti, co to přežijou budou mít nové zkušenosti a silnější pozici, zlepší se nálada mezi lidmi a zase nás to bude bavit. Především totiž už budeme starší a vyspělejší všichni.
Česká scéna se podle mého do toho stavu, ze kterého teď tak obtížně vyrůstá, dostala mimo jiné proto, že v jednu chvíli na všechny párty chodilo 80% lidí pod 18 let, často třeba 12 letých dětí, které to pak za pár let přestalo bavit a začali chodit na hip hop nebo na metal. Proto se to před dvěmi lety tak zásadně oklepalo, protože děti šli na jiný styl a jiné párty, takže se ukázala realita, kolik lidí opravdu chodí na taneční elektroniku. A ukázalo se, že když teenageři ze scény zmizí, sice se to nejprve pořádně zaklepe, ale zároveň obrodí. Podobný vývoj proběhl v úplně každé zemi, v Anglii, Německu, Holandsku, všude kde to začalo před náma. Mega akce pro 15 000 lidí v halách jsou dávno minulost, redukovali se na 5 – 8000 lidí a jsou třeba 6x za rok, ne 40x jako to bylo třeba v roce 2002. Lidi začali víc chodit do klubů, vybírat si pestřejší muziku, hodně mých známých si třeba začalo kupovat originální CD. Neodpustím si jedno, hodně velkou zásluhu jak to na české scéně vypadalo a vypadá měl XMAG, protože to dlouhé roky byl strašný a neseriózní shit. Podle toho se pochopitelně zařídila celá scéna. Časopis v každé zemi je moc důležité médium a platí, že dost přesně reflektuje celou národní scénu. A XMAG na titulce s holkou se šlehačkou na kozách, to bylo přesně vystiženo. To se loni změnilo a XMAG se začal ubírat cestou kvalitního evropského časopisu o elektronice. Bylo to velmi důležité rozhodnutí, bez toho by se scéna na nohy nepostavila ještě dlouho. Teď je potřeba, aby po XMAGu s podobnou kvalitou přišly kluby, promotéři, Djové. Pak se to tady rychle změní, podobně jako tomu bylo před pár lety v Německu. Tam zažili úplně to samé, co my tady, jen asi o 4 roky dřív. V roce 2000 byla německá scéna k smíchu a pláči, dnes k ní vzhlížíme. Pár vlaštovek tu už je, převážně mezi producenty, jejichž muzika se začíná velmi často hrát po celém světě od TOP Djů. A stejně tak se občas začíná blýskat na lepší časy, třeba Plastique v Radosti je fajna impresia, Transmission je zase vymakaná halovka, Hradhouse super letní mejdlo, Summer Of Love.
Nemyslíš, že po Summer Of Love se česká scéna právě trochu změní? Vždyť právě SOL tu už několik let určuje trend v muzice a vnímání taneční kultury pro běžného návštěvníka, aspoň mě to tak připadá. Věříš tomu, že má tento festival takový vliv?
Myslím si, že Summer Of Love má velký vliv v jednom směru a to, že je to jedna z posledních akcí, kde hudba hraje prim. Jasně, i my moc děkujeme všem sponzorům, protože bez nich by ten festival dnes nemohl být a jejich loga a i nějaký stánek na SOL potkáte, ale to hlavní, proč jde člověk na SOL je muzika a to, že si jdeme užít mejdan. To je to nejdůležitější, co díky Summer Of Love můžeme dát naší scéně. Udržet tu vibraci a atmosféru, díky které to celé hnutí vzniklo a proč vzniklo. A samozřejmě, Summer Of Love už pár let vrací lidem dobrou náladu a dává energii. Pak je věc druhá a to je fakt, že po každém Summer Of Love se vždycky hodně z těch, co u nás hráli stane velmi oblíbenými a začnou sem k nám pravidelně jezdit. Během let jsme takto úspěšně představili od CJe Bollanda, Matthewa Bushwacky, Danny Howellse, Space Djz, Greena Velveta po Rushe, moje letošní tipy jsou jasné: Tiga, Ban Ban, Murphy a Martin Eyerer. Ve chvíli, kdy takřka všechny další festivaly fungují už jen jako sponzorské bary s hudebním doprovodem, je podle mě nutné tu původní myšlenku pronést celým obdobím krize a vydržet to. Poslední dobou si jezdím zpravovat myšlenky do Polska, kde to ještě není a pak i do Německa, kde to už není, my jsme právě někde uprostřed té cesty. A se všema, co SOL dělám za něj tvrdě bojujeme, protože to je jediná možnost jak ukázat, že to jde dělat jinak než jako obyčejný kšeft. To jsem potom v roce 96 nemusel přestat hrát 2 Unlimited a nepotřeboval jsem hrát Prodigy a Mobyho. Mohl jsem být bohatej, jezdit po diskotékách, moderovat pořady na Primě, být ředitelem nějakýho rádia. Nemá cenu plácat nesmysly, že SOL je nezávislá akce, to už dávno není a takováto akce ani nemůže být nezávislá, z určitýho hlediska jsme také zaprodaní, ale na druhou stranu, ty peníze, které dostaneme použijeme pro to, aby tam mohli hrát taková jména, jaká tam hrajou, aby ten festival mohl mít úroveň po produkční stránce a tak dále. A nikdy nebudeme lepit samolepky sponzorů lidem na čela. i když by to někteří tak chtěli. Pro mnoho lidí je Summer Of Love takovým tím zbytkem, co zbylo z toho prvotního nadšení. Je mi rozně líto lidí, kterým se život smrsknul jen do peněz...
Kolik třeba máš teď zrovna u sebe peněz?
Asi dvě stovky, to je všechno, žádný účet u banky nemám, nechci to, peníze opravdu neřeším, normálně chodím do práce v Xpublishing, mám stejný starosti s placením nájmu jako kdekdo druhý. Třeba Tomáš Zilvar je ze mě v tomhle ohledu úplně naprášky.
Jak se tedy dělá festival za milióny s tímhle přístupem?
Nestarám se o finance, protože to neumím a umět nechci. Dávám festivalu svoji vizi, jsem něco jako jeho mluvčí a starám se o promo, web, rozhovory… Proto, že se Summer Of Love stalo už tak velkou akcí, proto jsem se dal dohromady s Tomášem Zilvarem, který zase umí dobře tyhle věci kolem financí. Možná to řeknu i tak, že se o mě v těhle věcech musí někdo starat, ten průšvih z 98 a 99 si rozhodně zopakovat nechci a i když je to pro mě někdy těžké, musím přistoupit na mnoho kompromisů. Mít nějakou vizi je jedna věc, druhá věc je, že za tu vizi někdo musí zaplatit. Přimělo mě to k tomu, že jsem si rozdělil život na ten soukromý a ten pracovní. V pracovním životě přistupuju na všechno, co nutně potřebuju a musím, ale v soukromém si jdu svojí cestou. Do hrobu půjdeme všichni úplně stejně nahatý, jak jsme se narodili. Přiznám se, že nejsem moc dvakrát fanouškem toho světa, ve kterém žijeme, kde se všechno dělá jen pro peníze a hromadění majetku. To je následek strachu ze smrti, lidi jsou úplně zbláznění strachem a proto takto jednají. Mě se před asi 10 stalo to, že jsem prodělal tolik peněz, že mi nezbylo než svůj přístup k životu definitivně změnit. Zbláznil bych se nebo zabil, kdybych si to nechal naplno v sobě. Víra hory přenáší. Četl jsem v té době hodně o buddhismu, kabale, gnosticismu a najednou mi to začalo měnit život, samo se to stalo, prostě to přišlo a já se jen nebránil. Nejvíc mě ovlivnil buddhismus, hlavně mahajánový. Začal jsem vidět svět takový, jaký je a ne ten přebarvený překrásně iluzorní rádoby svět, ve kterém nás tato společnost nutí žít. Když otevřeš svoje srdce, necháš do něj vstoupit Boha, tak se nemusíš starat o to, co jíst. Musí se ptáci starat o to, co budou jíst? Musí se kytka starat o to, až zaprší? Nemusí a ani já nemusím. Na rozdíl od kytek nebo zvířat mám ale tu výhodu, že si mohu vybrat. Můžu odejít do hor na samotu nebo do nějakého kláštera, ale stejně tak mohu žít tady uprostřed civilizace. Moje volba svobodného člověka mi to umožňuje. Žít jako hluboce zakořeněný strom uprostřed divoce rozbouřené řeky. A tak žiju tady a dělám to, co dělám. Někdy to jde líp, jindy hůř, ale to je život.
Jak jsi se vlastně dostal k buddhismu a víře?
Už jako kluk jsem byl samotář a hodně jsem se toulal s myšlenkami na vesmír a stvoření, a jednoho dne jsem objevil křížek, ke kterýmu jsem se začal pravidelně chodit se modlit. Nemodlil jsem se ale ke Kristu, nebo k ‚bohu‘, ale k něčemu vnitřnímu, transcedentálně esenciálně osobnímu. Hodně mi to pomáhalo stát se tím, kým jsem být chtěl. Pak jsem se v osmnácti dostal k regresím, cestování do minulých životů, to byla moje první skutečně transcedentální zkušenost. Později mě zajímala magie a tarotový karty, ve dvaadvaceti jsem začal číst Buddhu. Nejdřív jsem si říkal, že musel být strašný magor, připadalo mě to jako nesmysly, ale postupem času jsem to začal číst znova a znova, objevil jsem Tibetskou knihu mrtvých, Tibet a Dalajlámu, tibetský mahajánový buddhismus. V osmadvaceti jsem se nechal zasvětit do kabaly a začal jsem nějakým způsobem reflektovat to, že i v tý Bibli je to vlastně správně, i v buddhismu, i v islámu, že je to správně a že všechny náboženství jsou správně a mají ten samý cíl. Že není špatně Bible, Korán, Bhagavad Gíta, že špatně je církev, která si z toho udělala nástroj moci, zisku a ovládání davů. A přitom v Bibli stojí "A Bohové jste!". Kristus tím chtěl říct, že každý jsme bůh sám sobě, že ho máme každý v sobě, že na svět přicházíme sami a sami odcházíme. V buddhismu jde tahle myšlenka ještě dál systémem reinkarnací a různých životů, nemá cenu to tady rozebírat.
Moje poslední otázka bude tedy jasná, když se poohlídneš za svým dosavadním životem, jsi spokojen?
Non Je Ne Regrette Rien. Ničeho nelituji. Obdivuji lidi jako Edith Piaf, slavnou francouzskou šansoniérku, která jako jediná se dokázalal postavit Hitlerovi a to když si ji pozval na svůj koncert do okupované Paříže. Odzpívala, ale na konci koncertu mu plivla do obličeje. Obdivuji lidi jako Salvátor Dalí, velkého malíře 20. století, jako Osho, velkého myslitele a filozofa, jako třeba Kraftwerk nebo Rolling Stones. Obdivuji je proto, že dokázali celý život jít za svým cílem, za smyslem toho, proč je Bůh poslal na tento svět. Víte, není těžké něco začít a krátkodobě to dělat. Těžké je najít v tom smysl pro celý život, který tak dojde naplnění. To umí jen málokdo. Když se ohlédnu sám na svůj život, tak vnímám něco podobného. Ale spokojen určitě nejsem, protože bych mohl dělat ještě mnohem víc. Nejsem člověk který by chtěl něco vlastnit, nic nepotřebuju, proto se rvu, když vidím lidi kolem sebe, jak si z taneční scény dělají byznys a ze mě loutku a proto naopak dělám nepochopitelný a bezhlavý kroky, který lidi pochopí až třeba za deset let. To je můj život a takový vždycky bude. Slovo život je od slova žít, proto žiju naplno. A co je komu po tom, co já dělám. Proto jsem i kdysi mohl udělat svoji první technopáty, protože já jsem blázen, regulérní blázen. Copak bych jinak mohl dělat to, co dělám?