V úterý se v pražském Paláci Akropolis odehrál další z večírků Music Infinity. U této značky jsme si už tak trochu zvykli na to, že k nám vozí mimořádné talenty. Společné vystoupení Nonkeen a Andrey Belfiho patřilo k těm, na které se bude dlouho vzpomínat.
Kdysi dávno jsem četla článek s titulkem 10 důvodů, proč chodit s bubeníkem. Já jsem našla jedenáctý. Jmenuje se Andrea Belfi. Je to horkokrevný Ital, a když si sedne za bicí, na tváři se mu objeví výraz nezkrotného býka. Andrera je průvodce experimentálním ambientem. Svou elektroakustickou show odstartoval zlehka a pomalu. Okamžitě si získal pozornost publika, působil jako šaman z budoucnosti, jenž hypnotizuje své okolí. Zahrál především skladby ze svého posledního alba Natura Morta. Oprášil také starší písně z desky Dubbing & Doubling, kterým propůjčil novou aranži. Jeho vystoupení znamenalo předzvěst kvalitního hudebního večera.
Kdekdo čekal, že po přestávce vystřídají Andreu němečtí Nonkeen. Nebyla jsem výjimkou. Nicméně k překvapení nás všech se na pódium Nonkeen dostavili v doprovodu Andrey a ten večer z něj udělali plnohodnotného člena kapely. Bubenické otěže převzal naplno Frederic Gmeiner, Andrea se změnil v bubeníka-perkusistu. Basovou kytaru uchopil Sepp Singwald a konečně na klávesy zahrál Nils Frahm. A že to byla jízda! S instrumenty zachází, jako by to byly jejich další končetiny – lehce, nenuceně a přirozeně.
Na pódiu se střídal psychedelic rock s noisem, tu s přesahem do jazzu, tu do ambientu. Všechna ta zvukomalba poskytla dostatek prostoru pro improvizace i komediální prvky. Sál se tak chvílemi hypnoticky pohupoval, chvílemi se smál. Jako druhou skladbu nasadili kluci svůj nejnovější kousek – energickou píseň My Circle. V polovině koncertu kluci přestali hrát, hudbu pustili z gramofonu a jali se nalévat lidem v prvních řadách gin s tonikem. Taškařice náramná, žádný div, že se lidé v sálu královsky bavili. U poslední písně se do bubenického sóla opřel Andrea. Celý ansámbl si vysloužil tak bouřlivý aplaus, že nešlo opustit fanoušky bez přídavku.
?CDENTER>
Když jsem pak po koncertě uviděla zástup lidí čekajících na merchandise, bezděky jsem si vzpomněla na babiččino vyprávění o komunismu a banánech. Nekonečná fronta. Music Infinity opět potvrdila svou pověst kvalitní, vytříbené a jímavě zábavné hudební noci, která, i když skončí, nechá na každém z návštěvníků nesmazatelnou stopu. A to nejen v podobě razítka na předloktí.