Petr Holman vypráví o vývoji progressive trance

Nejdříve jsem si nebyl zcela jist, za jaký konec toto téma vzít, chvílemi jsem dokonce zapochyboval, má-li to nějaký smysl, zejména když většina lidí hází taneční hudební žánry do jednoho pytle s názvem „techno“. Ale tento stav je asi přirozený ze situace, kdy povědomost veřejnosti o tomto druhu muziky je opravdu takřka nulová. Zkuste se zeptat lidí kolem sebe, kteří nikdy nebyli na žádné party a jsou jen poslušnými konzumenty toho, co jim předkládají počítačovými softwary programovaná rádia, zda jim něco říkají pojmy jako house, trance, progressive, elektro a další. Kdybyste jim pustili ukázky, asi byste se nejspíš dozvěděli, že to je přeci techno. Jenže tento článek budou číst hlavně ti, kteří na party chodí, taneční muziku znají a milují. Tak se tedy podívejme, jak to s žánry progressive a trance (včetně mnohých odnoží) bylo, je a bude. Ještě předesílám, že tento článek si neklade nárok na nějaké definitivní závěry nebo soudy, ale půjde spíš o postřehy, názory a dojmy dýdžeje, který tyto žánry hrál tvrdohlavě i v dobách, které jim zdaleka tak nepřály jako dnes. A vyvolá-li tento článek nějaké reakce, či dokonce polemiku, budu jen rád.

Původ tranceu lze asi opravdu vystopovat v technu. Klasický trance je totiž dost rychlý, ale na rozdíl od techna je zvukově pestřejší, ba co víc, má melodii. A právě ony typické tranceové melodie mohou za to, že trance byl naší poměrně ortodoxní taneční scénou dlouho odmítán a označován za komerci. Svůj podíl na takovémto „image“ měly určitě i nesčetné radioedity různých tranceovek, které se v mnoha případech skutečně staly komerčními hity daleko překračují hranice taneční scény směrem do main streamu. Opravdovým mistrem balancování na pomezí kvalitní taneční muziky a komerce je patrně dodnes největší postava trance všech dob německý Paul van Dyk. Jeho písničky hrála a stále hraje většina komerčních rádií, jeho klipy byly a jsou neodmyslitelnou součástí vysílání hudebních televizních stanic. Ale, kdo byl někdy na jeho živém vystoupení, asi potvrdí, že to je muzika z úplně jiného světa. Paul je totiž vynikající producent a dobře ví, co chtějí slyšet lidi z rádií a co mají rádi ti, kteří chodí na jeho live sety. Svůj význam v souvislosti s touto trance ikonou má jistě i to, že Paul van Dyk je Němec, protože Německo je zemí, kde se tranceu a jeho různým podobám hodně daří a to už dlouho.

Snad ještě větší popularitě se trance těší v Holandsku. Je to vskutku Mecca moderního trance. Tamní jednička a několik let i světová dýdžejská jednička dj Tiesto má s PVD leccos společného. Mám na mysli hlavně jeho producentské kvality. A není sám. Holandsko je líhní vynikajících trance producentů a trance tam má tak obrovskou základnu, že vznik největších světových megaparties (jako např. Sensation White či Black) byl logickým zúročením této popularity.

Vedle Holandska a Německa se chci alespoň letmo zmínit také o ostrovním (anglickém) tranceu, který já osobně mám hodně rád, protože mi nepřipadá tolik euforický, ale má poněkud temnější a typicky zádumčivou ostrovní atmosféru. Anglickou tranceovou tvorbu bych já osobně spíš přiřadil k tomu, co se někdy označuje jako progressive trance, někdy jen progressive. Ale hranice žánrů jsou stále méně zřetelné, žánry se vzájemně ovlivňují a to vše se odráží i v poměrně razantním vývoji producentů a jejich tvorby. Např. Sashovy sety z poslední doby mi připadají daleko více ovlivněné prvky house, než tomu bylo dříve.

Skutečnost, že trance je tak populární v sousedním Německu a jen o málo vzdálenějším Holandsku, jsem považoval a stále považuji za klíčovou pro vývoj na naší hudební scéně. Němci, Holanďané i Češi jsou si přeci velmi podobní. Všechny tyto národy mají velmi podobné kulturní povědomí i tradice a příliš rozdílná není ani jejich mentalita. Nebylo proto důvodu se domnívat, že když trance dobývá v Německu a Holandsku jednu metu za druhou, zůstane česká taneční scéna tímto žánrem zcela neposkvrněna. Vývoj mi dal za pravdu. I naši klubeři už přišli na to, že trance v sobě skrývá neuvěřitelné emoce. A dá-li se jim průchod na velké a dobře zorganizované party, je tady euforická atmosféra, kterou dokáže sotva co překonat. Kdo to jednou zažil, nenechá si podobnou příležitost ujít ani podruhé. Chtělo to jen jedno: odvahu promotérů. Konečně je tady doba, kdy progressive a trance obsazují hlavní pódia.

Trochu jednodušší to měl u nás progressive. Záměrně používám slova „trochu“. Už jen sám název tohoto stylu dával totiž alespoň zpočátku „záruku“, že půjde o něco nového, progresivního, potažmo undergroundového, čili klubového a kvalitního – na rozdíl od euforického a komerčního tranceu. Pokud si dobře vzpomínám, ze svého názvu těžil u nás progressive jen ve svých začátcích. Technem ovládaná česká scéna brzy poznala, že progressive je výrazně pomalejší, temnější a hloubavější, a pro mnohé i náročnější na vnímání. Jen málokdo se dokázal do téhle fascinující hudby položit a nechat se po celou party unášet příjemným, ale pomalejším houpavým rytmem. A tak se progressive party u nás staly výsadou poměrně omezeného okruhu kluberů. V případě progressivu ale promotéři tak dlouho neváhali, jako u tranceu, a začali k nám vozit světovou dýdžejskou progressive špičku – od Sashy přes Digweeda až po mladé talenty jako např. Zabiela. Netrvalo dlouho a progressive u nás nabral druhý dech, a to jak progressive house, tak i progressive trance. V sousedním Slovensku navíc napomohla k vzestupu progressivu i vlastní producentská tvorba reprezentovaná především Tomášem Haverlíkem (uslyšíte ho na Citadele). Ale paradoxně (podle přísloví, že na sousedově zahrádce roste vždycky lepší zelí) Tomáše musela nejdříve objevit a uznat zahraniční scéna, aby následně přišel i úspěch na scéně domácí.

Zatím jsme se drželi hlavně naší scény a scény evropské. Ale při současné globalizaci snad všeho by bylo bláhové se domnívat, že trance a progressive zůstanou omezeny jen na svoji evropskou domovinu. Bylo jen otázkou času, kdy začnou přicházet impulsy i ze zámoří. A nejsou to impulsy ledajaké. Vezměme si za příklad Američany Gabriel & Dresden. Tahle nesmírně populární dýdžejsko producentská dvojice může být dobrým příkladem změn, kterými současný trance prochází. Jejich původně výrazně melodická a euforická tvorba se v poslední době hodně změnila. Je tady znát silný vliv progressive i jejich snaha objevovat nové zvuky a hledat nové možnosti trance. Zajímavý je i pohled na kanadskou scénu, kde se stále více prosazuje Alex Axx Koss (uslyšíme ho také na Citadele), v jehož muzice je znát výrazné prolínání trance a progressive vlivů, ale i vlivů drsného kanadského prostředí. Za zcela mimořádnou osobnost, ale považuji dalšího Američana Markuse Schulze, jehož muzika je úplně jiná, než to, co jsme dosud byli zvyklí považovat za trance. Dokonce si myslím, že Marcus Schulz je jedním z hlavních impulsů, který dal do nebývalého pohybu i tradiční, přeci jen poněkud konzervativní evropskou trance scénu.

Podle mého osobního názoru prochází současný evropský trance nejvýraznější změnou za několik posledních let. Charakteristické je přitom zpomalení a hledání nových zvuků, které by nahradily už ohrané typicky tranceově euforické, či naopak typicky tranceově smutné melodie a zvuky. Kdybych tento článek psal třeba začátkem letošního roku, asi bych dospěl k názoru, že současná produkce přešlapuje na místě a že v nejbližší budoucnosti lze asi jen těžko předpokládat zásadnější změny. Dnes si ale myslím, že trance a progressive nabraly nový dech, neuzavírají se do sebe, ale jsou schopny přijímat vlivy jiných žánrů a hlavně jít dopředu cestami zatím neprobádanými. Dost by mohla naznačit i nadcházející Citadela. Myslím, že to bude úžasné hudební dobrodružství.