Režiséři Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni nás opustili

Ingmar Bergman (1918-2007)
Švédský filmový a divadelní režisér, spisovatel a dramatik, jeden z nejvýznamnějších autorských filmařů 20. století, vyrůstal v přísném religiózním prostředí, neboť jeho otec byl farářem. Jeho dospívání se výrazně později promítlo i do jeho tvorby.
V letech 1937–40 studoval na Stockholmské univerzitě literární historii, ale jeho zájem si postupně získávalo divadlo a následně i film. Po promoci dělal režijního praktikanta v Stockholmském divadle. V té době uveřejnil několik svých novel a napsal řadu her, např. Kašpárkova smrt (Kaspers död, 1942) či Rakel a uvaděč (Rakel och biografvaktmästaren, 1946). Ve věku 26 let se stal ředitelem Hälsingborgského městského divadla a nejmladším ředitelem divadla v Evropě vůbec. Byl i režisérem Geteborgského městského divadla (1946–49), Městského divadla v Malmö (1953–60) a v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu (1960–66, z toho poslední tři roky jako ředitel).
Byl pětkrát ženatý a se svými partnerkami měl devět dětí, dcera Eva Bergman a syn Daniel jsou režiséry, někteří z jejich sourozenců také nezůstávají pozadu a věnují se umělecké kariéře.

Bergmanovy filmy se často zabývají existenciální otázkou, smrtí, osaměním, pravdou a vírou.
V roce 1971 na slavnosti předávání Cen Akademie obdržel Bergman Pamětní cenu Irvinga G. Thalberga. Tři z jeho filmů vyhrály Cenu Akademie za nejlepší zahraniční film: Pramen panny v roce 1961, Jako v zrcadle v roce 1962 a Fanny a Alexandr v roce 1984. Mezi další jeho významné počiny patří snímky jako Žízeň, Prší nám na lásku, Letní sen, Rozvedení, Léto s Monikou, Šepoty a výkřiky aj.
Mnozí filmoví tvůrci po celém světě včetně Woodyho Allena, Roberta Altmana či Andreje Tarkovského uvádějí Bergmanova díla jako významný zdroj inspirací pro svou tvorbu.

"Chci být jedním z dělníků, pracujících na katedrále, jež se tyčí na planině. Chci se věnovat tomu, že budu z kamene tesat hlavu draka, anděla či démona, nebo snad světce - nezáleží na tom, ve všech případech budu pociťovat totéž potěšení. Ať jsem věřící či nevěřící, křesťan či pohan, pracuji s ostatními na stavbě katedrály, protože jsem umělec a řemeslník, a protože jsem se naučil dobývat z kamene tváře, údy a trupy. Nikdy se nemusím znepokojovat, jaký bude soud budoucích nebo mých současníků: moje jméno ani příjmení není nikde vytesáno a zanikne zároveň se mnou. Avšak malá částice ze mne bude žít dál v anonymním a triumfujícím celku. Drak či démon, nebo snad světec - nijak na tom nezáleží!“
Ingmar Bergman 1965


Michelangelo Antonioni (1912-2007)
Klasický představitel staré školy a legenda režisérského řemesla Michelangelo Antonioni se narodil ve Ferraře, městě na jihu Itálie. Kolem filmu se poprvé motal jako vysokoškolák na Univerzitě v Boloni, kde pro časopis Cinema pracoval jako divadelní a filmový kritik. Později začal navštěvovat hodiny na filmové škole Centro Sperimentale.

Antonioni se poprvé do filmu samotného angažoval jako scénárista a pomocný režisér na začátku 40. let, které pro Italskou kinematografii znamenaly nástup neorealismu. Neorealismus je patrný i v jeho krátkomentrážně-dokumentaristické tvorbě, které se věnoval po celá 40. léta. Od neorealismu se odkonil až na začátku 50. let, ve svých 38 letech, ve filmu Cronaca di ne capsle (Příběh milostné aféry, 1950).
Ve svých filmech využíval zejména profesionální herce střední třídy, jejímž prostřednictvím zobrazoval charaktery, kde kladl důraz na osobní a psychologickou stránku, tu sociální mnohdy zatlačoval do pozadí. Po Cronaca di ne capsle následovaly v 50.letech další filmy, k nejlepším z nich patřili jistě Le Amiche (1955) a Il grido (Poprask, 1955). Ovšem opravdový průlom a zařazení do mezinárodního povědomí si získal až začátkem 60. let, kdy natočil své mistrovské dílo L'Avventura (Dobrodružství, 1960). Perličkou k tomuto filmu může být fakt, že na své premiéře na MFF v Cannes byl kritikou přijat bídně, prý kvůli velmi pomalému tempu. Navzdory těmto záporným reakcím se zanedlouho stal favoritem kritiků díky dvou pokračováním Dobrodružství (Dobrodružství byla jen první část předem plánované trilogie) Noc (1961) a Zatmění (1962).

Po prvním barevném filmu Červená pustina (1964) se rozhodl své filmy natáčet v zahraničí. A hned první film byla trefa do černého, Zvětšenina (1966), natočená v Británii, se stala kultem a enormním komerčním úspěchem, který Antonioni už nikdy nedokázal zopakovat. Po Zvětšenině natáčel filmy v Americe (Zabriskie point, 1970), v Africe a Anglii (Povolání: Reportér s Jackem Nicholsonem, 1975). Prozatím poslední jeho film je povídkový Eros, kde režíruje i v neuvěřitelných dvaadevadesáti letech. V roce 1995 obdržel Oscara za celoživotní dílo.

„Hledal jsem stopy bývalých lidských citů ve světě konvencí, skutky a rytmy, pod nimiž byly pohřbeny, aby udělaly místo zdánlivě smířlivému postoji k "veřejným vztahům" a citům. Má práce se podobá práci archeologa na vyprahlém a tvrdém materiálu naší doby.“
Michelangelo Antonioni 1965