Pietní atmosféra koncertu Nine Inch Nails

V rozhodování zdali se na koncert vydat či ne jsem vrávorala mezi přesvědčováním dvou přátel - pravověrných fanoušků, kteří za jejich show už dřív vyjeli za hranice, a mezi některými ne zrovna pochvalnými reporty. (viz. např.FILTER 05/07“ Reznor, tahle kdysi vlasatá smažka, vypadal s namakanými svaly a ježkem na hlavě jako svůj vlastní fotr, a tak jsem se z jeho maskulinního řevu po celou dobu nezbavil dojmu, že jsem právě nastoupil do armádního přijímače.“) Inu, lidé jsou různí, ale při výstupu z tramvaje jsem při pohledu na černočerně oděný dav bezděky posteskla, že tady půjde do tuhého. Zbytečně. Vně i uvnitř haly vládla v podstatě mírumilovná atmosféra. Zvuky kytar předkapely The Dandy Warhols se rozléhaly do blízkého okolí a díky minimální čekačce u vstupů mám možnost slyšet druhou polovinu jejich vystoupení. Rozpoznávám hitovku Bohemian like you a při pohledu na tisícihlavý dav zpoza branky ztrácím svůj doprovod. S touhle partičkou banánů anžto zahřívačů to byl dobrý tah. Nenáročné hudební nápady, rock n roll bez mindráků z Oregonu, který má za třináct let existence na kontě už šest desek mi zpříjemnil snahu najít bar, toalety a nakonec i přátele. Žádný velký zázrak to nebyl, ale samostatný koncert by mohl být nadmíru pozitivní zážitek. Před třemi lety The Dandy Warhols vyprodali Roxy, tak se jejich opětovného pozvání třeba zase dočkáme.



Po zhruba patnáctiminutové přestávce přichází chvíle kvůli které nám všem stálo za to tísnit se vprostřed léta v hokejové hale. Zdvižené ruce jasně poukazují na to, že koncert začíná, a tak využíváme prvních úderů bicích Joshe Freeze a krátké intro v podobě HYPERPOWER! pro návštěvu baru. S nealkem na rozumnou cenu doskáčeme ke zvukařovi a jízda nabírá na obrátkách s dvojkou letošního alba Year Zero – totiž Beginning of the End. Trochu mě mrzí, že z dění na pódiu mám velké kulové, ale od jisté doby nekotlím a hledím si najít fleka pokud možno před zvukařem a od vyvýšených míst pro sezení bezpečně odrazuje počet schodů směřujících dolů - o které by se člověk mohl při divočejším tanci pěkně rozbít.

Od prvního konceptuálního alba NIN a „Roku Nula“ přichází skok do roku 1994 a chvíle pro pořádné pankáče s March of the Pigs. Skladba byla nahrána zhruba v období, co NIN u nás koncertovali poprvé, tehdy prý přežil jen zlomek pódiové aparatury. Po třinácti letech by se vlastně mohli už zklidnit, ale cosi dávalo tušit že autor, který v textech věnuje tolik prostoru (sebe)destrukci si neodpustí nějakou tu srandu třeba v podobě rozmlácené kytary. Atmosféra kolem nás houstne a i v týdenním ohledu do paměti zůstává naprosto perfektní. Jen málo lidí jen stojí a třímá v ruce kelímek, většina lidí má v očích slastný výraz a pomalu se to zvrhává do pořádné tancovačky lehce dekadentního charakteru. Vysmátý chlápek na levoboku své slečně krapet zkrátí vodítko a povolí jí se zavlnit na asi nejznámější pecku z Reznorovy dílny Closer. Duchařsky tranceové samply startují atmosféru taneční párty jak víno. Upřímně - úplně to nepobírám, nicméně mám nutkání skandovat „I wanna fuck you like an animal…you get me closer to god“ s ostatními. Vůbec bych tento zážitek doporučila domnělým i diagnostikovaným agorafobikům, takhle pozitivně stádní prožitek je na to ideálním lékem. Ale musí vás ta hudba bavit a to umí kolektiv Nine Inch Nails po neuvěřitelné dvě desetiletí dokonale.



Světelná show nad pódiem gradovala s písní Gave up, Reznorovo charisma se do nás opíralo s čím dál větší intenzitou a stroboskopy rozsekávaly za asistence breakcoreového nářezu velkolepé pecky The Great Destroyer, který trochu zahladil Trentův nejistý hlas v tuhle chvíli. Nějak se nemohl vpravit do melodie, ale to bylo jediné zakolísání, kterého jsem si během show všimla. Jinak zavěšený do mikrofonu stihl vystřídat krom tamburíny ještě kytaru a klávesy, a ještě k tomu působit jako neochvějný bod kolem kterého se stáčí každý horký dech v hale. Ani toho moc nenamluvil. Ještě dřív si ale hoši připravili pozoruhodnou vsuvku. Padla na nás tma a zavládlo ticho, stavím se co nejvíce na špičky, abych zahlédla tento rok druhou vyvedenou parafrázi na Kraftwerk( o tu první se postarali Midilidi). Poklidná Me, I´m Not dala vydechnout před druhou polovinou koncertu, která utekla se staršími záležitostmi hodně rychle. Poslední píseň Hurt byla dokonalou tečkou, zrnění obrazovky bez signálu umocňovalo takřka pietní atmosféru zpívající haly, ze které jsem se vzpamatovala až cestou domů.

Setlist je perfektně poskládaný, žádné z alb nebylo opomenuto, přirozeně největší počet tracků pocházel z novinkového alba. Když si tracky nacpete v tomto pořadí do přehrávače, možná mi dáte zapravdu v tvrzení o nejlepším koncertu tohoto měsíce. Dřív mi přišla hudba NIN tak trochu nemocná, ale Reznor v ní neukazuje nic jiného, než to co je v tomto světě více, či méně viditelné.


Setlist:

Hyperpower!
The beggining of the end
Sin
March of the pigs
The frail / The wretched
Closer
Survivalism
Burn
Gave up
Me, i´m not
The great destroyer
Eraser
Only
Wish
The good soldier
No, you dont
Suck
The day the world went away
Dead souls
The hand that feeds
Head like a hole
Hurt


www.9inchnails.com