Laurent Garnier vrcholem hudebního podzimu

Asi nikoho nepřekvapí, že je obrovský rozdíl mezi Garnierem DJem a Garnierem co by živým hudebníkem. Zatímco ve svých setech Laurent prezentuje spíše techno či tvrdší house, na koncertech které jsou složeny jen a jen z jeho produkce, zaznívají styly jako Jazz, House či Electro. Zážitek z koncertu je o to větší, že Laurenta živě doprovází saxofonista, trumpetista i pianista. To dává Francouzi větší prostor pro improvizaci a pasáže tracků, které na desce znějí jako poklidné melodie, odstávají náhle nový, svěžejší formát.

Bylo krátce po osmé hodině večer a já se ocitl v davu, který čekal, až se dostane do nitra Akropole. Naštěstí vše proběhlo bez problému a tak jsem nepřišel ani o jediný tón koncertu. Ten totiž začínal v 8 hodin večer a měl končit už v 10. Ptáte se proč tak brzy? Bohužel Palác Akropolis má problém ten, že sice je zde asi nejlepší zvukový aparát, jaký v ČR můžete najít, ale celý objekt není odzvučen. Proto, aby nedocházelo k rušení nočního klidu, musel koncert skončit již ve 22 hodin.



Pojďme ale zpět ke koncertu samotnému. Jak jsem již zmínil, vše začalo krátce po osmé hodině večerní. Rozdíl oproti normální párty byl znát hned na první pohled. Nevím, či to dávat za vinu českému publiku, které, jako by stále nechápalo oč jde a nebo oné netradiční hodině. Ze začátku byla totiž atmosféra na bodu mrazu. Lidé jako by stále nechápali, že tento večer Laurent nepřijel prezentovat sebe sama jako DJe, ale jako živého hudebníka a tak se dalo očekávat, že tracky které zazní, budou spíše s nádechem Jazzu 70. let či house, popřípadě electra. Jako doslova komická mi přišla hláška jednoho „chlapce,“ který stál vedle mne a který do davu volal, že je to pomalé ať tam již Garnier pustí nějaké to techno. Při této příležitosti se mi také v hlavě honila myšlenka, co by asi lidé říkali na to, kdyby se vydali na koncert dánského mága Trentemollera, jehož sláva a umění se v zahraničí doslova hvězd dotýká, ale v naší zemičce zůstává stále nedoceněn.

Za sebe musím říct, že ač jsem fandou house či electro-house music, koncert jsem si náramně užíval. Příjemné bylo také zjištění, že francouzský hudební genius dokázal do publika přitáhnout i diváky o několik generací starší, než jsem já sám. A pak, že je taneční hudba jen pro mladé. Koncert se pomalu blížil ke své polovině a my jsme mohli slyšet na živo tracky, které mapovaly Garnierovu tvorbu od alba „Shot in the dark,“ které vydal již v roce 1994, až po současnost. Publikum se pomalu začínalo probouzet. Najednou se z davu ozvala hláška „Crispy Bacon.“ To Laurenta příjemně rozesmálo. Ujišťoval nás ale, že tento legendární track již nehraje, ale že má v záloze jiné. S tím se ale publikum nechtělo smířit a tak si doslova tento song vymodlilo.

Atmosféra konečně vygradovala na maximum a na zvuku, jakým se Palác Akropolis může pyšnit, vše vyznělo doslova geniálně. Až mi slzy do očí vběhly. Konečně i „chlapec,“ který se před pár minutami dožadoval onoho techna, dostal, co jeho srdce žádalo. Koncerty Laurenta Garniera však nejsou pouze pastvou pro uši, ale i pro oči. Každý track má totiž svou vlastní vizulaci, která je promítána za Garnierem a vše je tak úžasně propojeno v jeden dokonalý celek.

Pomalu se ovšem blížila 22 hodina a s ní i avizovaný konec celého koncertu. Nebyl by to ovšem Laurent Garnier bez svého asi největšího hitu. Ano legenda všech legend „The Man with the red face.“ Celý sál zhasl a na pódiu byly vidět pouze dvě mužské siluety. Laurent Garnier a saxofonista Philippe Nadaud. Ano je to on, kdo vdechl život tomuto hitu. „Do you know this?“ Ozvalo se z reproduktoru a spustila se melodie tracku, který je synonymem pro slova house music. Na obrovském plátně začal neúnavně skákat panáček s červenou hlavou a to mohlo znamenat jediné. Je to zde. Konečně slyším na živo „The man with the red face.“ Popravdě, běhal mi mráz po zádech a husí kůži jsem měl snad všude, kde jen může být. Schválně se zeptejte koho chcete, zda-li zná nějaký track od Laurenta Garniera. V devadesáti devíti procentech dostanete odpověď s názvem tohoto songu. Zážitek byl o to intenzivnější, když jsem mohl slyšet i živého saxofonistu, který si opravdu užíval každý tón.

Bohužel 22. hodina odbyla a to znamenalo i konec velkolepého francouzského večera v Paláci Akropolis. Co říci na závěr? Celý koncert mne náramně překvapil. Ne snad proto, že bych neznal hudbu, jakou se Garnier prezentuje při svém live actu, ale pro to, že z počátku jsem měl trošku obavy o zvuk. Ty ovšem byly pryč po prvních tónech a repro soustava v Paláci Akropolis zvládla i ty nejzáludnější tóny, které se linuly z nejrůznějších Garnierovách mašinek za což skládám obrovskou poklonu zvukařům. Malinko bych si možná dovolil apelovat na české „party people,“ kterým by neškodilo trošinku hudebně dospět, aby nežili jen z jednoho hudebního stylu, ale snažili se prozkoumat i jiné, v Čechách ne tolik „provařené“ interprety.


Další komenty

Obsession: Nikdy jsem si nemyslela, že se mi poštěstí uslyšet Garniera živě. Míra pravděpodobnosti mi přišla asi tak vysoká jako příjezd Amona Tobina, nebo jiného podobně exkluzivního šílence. Hudební sny mi ale pomalu matička Praha začíná plnit. Představa vyprodané Akropole byla pravda trochu mrazivá, ale kam by správný nadšenec kvůli hudbě nevlez že ano...zvlášť, když zvuk v Akropoli patří k těm nejvyhlášenějším. U akreditací byla slušná fronta. Chápu, že si pořadatel musí ověřit naši identitu, ale k čemu je mu číslo mé občanky, to už věru netuším. Než jsem se prokousala přes tuto a pivní frontu, uběhlo dobrých 40 minut. Brát sál útokem hlavním vchodem byl nesmysl, zrovna se o to pokoušel hrozen lidí a jeho součásti se tvářily dost nešťastně. Hluk, pískot a jásot ohlásily začátek. Skulinkou vpravo se mi do sálu podařilo dostat o něco elegantnějším způsobem, i když sama nevím jak to vůbec bylo možné. Zůstala jsem pěkně při zdi a na špičkách spolehlivě přehlédla všechny hlavy před sebou. Bohužel jsem tak úplně přišla o videoprojekci, která byla v zákrytu ohromných beden visících po stranách jeviště. Asi týden před akcí Akropoli odešla ventilace a na mých dojmech z akce se to bohužel trochu podepsalo - nedostatek kyslíku částečně nabourává smysly. Nezávidím Martinezovi, který bude psát report. Jít si pro pití během koncertu mi přišlo jako dost riskantní podnik a nechtěla jsem přijít o jediný tón. Sledovat Garniera „at work“ bylo fascinující. Ukázal se navíc jako vtipný konferenciér, který dal občas nějakou tu historku k dobru. Moje znalosti jeho tvorby začínaly a končily s Unreasonable Behaviour, takže jsem rozhodně nečekala takovou porci drum and bassu. Když jsem to po koncertu zmiňovala, Jedi oproti tomu kontroval, že ho potěšilo jak moc to bylo techno :) A toho jazzu! Housu a elektronických kudrlinek vůbec...O to větší byla moje spokojenost a snaha protancovat se trochu blíž pódiu. Nikdy jsem neslyšela takový dnb, takhle eklektické pojetí zlámanin mi asi neukázal nikdo předtím. Klávesákovi jsem viděla přímo pod ruce, vůbec pohled na celý ansámbl byl pohádkový. Zápal pro věc, uvolněná atmosféra a taková pohoda se nevidí vždycky. Byl to legendární večer.

Ondra: Tohle si snad nemohl nechat uniknout žádný poctivý fanda elektronické hudby. Laurent Garnier a jeho kapela v paláci Akropolis. Osobně jsem moc nevěděl, co můžu od už dnes zasloužilého čtyřicátníka, šéfa kultovního labelu F Comm, DJe, producenta a ikony francouzské elektronické scény čekat. Pamatuji si jeho DJské sety ještě před šesti lety, které byly opravdu precizní a na které snad žádný techno pamětník nedá dopustit. Nepřeháním, řeknu li že v rámci evrospkého i světového měřítka ojedinělý koncert, byl pro mě určitým vrcholem hudebního podzimu a zanechal ve mě jen pozitivní pocity. Kromě techno klasik jako Crispy Bacon, nebo snad té nejznámější The Man With The Red Face, mě učarovala kombinace elektroniky, jazzu, bluesových prvků a celkového provedení koncertu. Laurent Garnier, v očividně skvělé náladě, jasnými gesty korigoval celý svůj "live band" složený z klávesisty, trumpetisty, saxofonisty a VJe. Skrze mikrofon šarmantně komunikoval s publikem a každý tón vycházející z mašinek i živých nástrojů si přirozeně užíval. Bezmála dvouhodinový koncert, bez hluchých míst, absolutně vygradovaný a všemi směry zvládnutý s naprostou profesionalitou. Poděkování z mé strany patří i zvukařům, protože zvuk byl absolutně skvělý. A děkuji i celému teamu Move festivalu za tento opravdu jedinečný zážitek. Smekám a respekt.

Sisi: Asi dvě hodiny před začátkem tolik očekávaného Garniera jsme si šli s přáteli sednout do jedné hospůdky na Žižkově. Již cestou tam jsem přemýšlela, jak to asi bude opět v Akropoli s větou Sold out vypadat. Jen co jsme se ocitli na místě, mé pocity se nemýlily. Spousta natěšených lidí nervózně stepovala před vchodem (našli se i tací, co měli na krku cedulku, koupím lístek - těch mi bylo opravdu líto) či stála frontu na akreditace a šatny. Zkrátka, lidi všude kam se podíváš. Nicméně jsem ještě doufala v to, že miláčka, který má propracovanou a inteligentní hudbu uvidím. Jen tak tak jsem stihla vystát 20 minutovou frontu na pivo a už začal hrát. První půlku koncertu jsem střídavě pobíhala mezi dolním a horním patrem hledajíc nějakou skulinku, kde bych dobře viděla. Když se mi podařilo na půl hodiny se usadit, stejně jsem neměla chvíli nerušeného pohledu. I přesto všechno sem se snažila vnímat jeho hudbu a vrátit se tak i o několik let zpátky při jeho snad nejznámější skladbě. Musím se přiznat, že novější věci znám po málu, pouze z některých jeho současných setů. Ovšem Laurent předvedl i ohromnou emoční show, kdy jsme všichni mohli vidět, jak prožívá harmonizující zvuky. Na závěr bych ráda řekla, že bych určitě nebyla proti, kdyby se ho podařilo do České republiky přivést ještě jednou, aby ti co ho neviděli a ti co se na koncert nedostali, měli ještě příležitost ochutnat tuto skvělou hudbu na živo.

TaZ: Měl jsem obavy z "vyprodáno", ale díky rozumnému počtu vstupenek bylo plno a dýchatelno, ne narváno a na padnutí. Samotnému koncertu nebylo absolutně co vytknout. Garnier je skutečný hudební mág, který dokáže s elektronickou hudbou spojit libovolný jiný žánr a výsledek je vždy fascinující a strhující. Komorní atmosféra paláce Akropolis sice nemile omezila počet "šťastných", ale této mimořádné událolsti jinak naprosto sedla. Sympatický Garnier bez okolků navázal úzký konktakt s bezvadným publikem a v sále tak panovala takřka domácí pohoda. Hudební lahůdku pak po několika přídavcích ve 22 hodin ukončily zákony českého koucourkova. Poděkování patří také zvukařům a osvětlovačům za dobře odvedenou práci.