Nathan Fake na hranici poslechu a tance

Nathan se s nějakým rozehříváním fanoušků moc nepáral – už ke konci vystoupení židlochovického Sonority se sem tam shrbený vplížil na pódium, aby spojil všechny drátky a udělátka pro své vystoupení. Na solidní výkon pana Sonority, který byl z Fakeova hemžení trochu nesvůj, tak okamžitě navázal mladý Brit. K ruce si přibral dva VJe a rozjel to tempem zběsilým.



Kdo ale vlastně pan Fake je? Jednoduše by se dalo říct, že farmářský synek z Norfolku, který se na vás z fotek dívá sladce poťouchle s výrazem neviňátka, které jakoby ani nevědělo, co se to kolem dějí za věci. Opak je však pravdou – Nathan ví, co dělá a dělá to s vervou mláděte vypuštěného do světa velkých lidí.



Jeho styl je charakterizován jako inteligentní elektronika či emotivní techno. To všechno bylo na koncertě v Akropoli bezesporu dobře slyšet. Musím se ale přiznat, že té dravosti bylo na mě trochu moc. Pan Fake do toho od začátku „řezal“ jako pominutý a bezpochyby se mu nedá odepřít talent. Po několika úvodních skladbách, vystavěných na neustálém kakofonickém vršení zvukových motivů, se mu však začal ztrácet motiv. Ono rozjet to v několika zvukových rovinách je hodno obdivu, ale každému, kdo se v takových mělkých vodách pohybuje hrozí, že nakonec ztratí „červenou nit“. Nathanovými vzory jsou Orbital, Boards of Canada či Four Tet, což jsou zavedená jména elektronické scény, které se do historie tohoto žánru zapsali svými ať už více či méně přelomovými alby. Nejlepší skladby BOC či Four Tet, o obrazotvorných Orbita nemluvě, jsou charakteristické právě silnou „base-line“, která náladu toho kterého tracku definuje a dává mu „chuť“.



A toto mohlo posluchači, který dílo tohoto laptopera nezná, na Fakeově koncertě v Akropoli chybět: paradoxně nejlepší části jeho vystoupení byly skladby, které se lehce otíraly o kombinaci jasně vymezených hutných basů a vysoko položených tónů (ne nepodobných třeba tvorbě Chemical Brothers). To bylo ale asi tak všechno – pár skalních fandů u pódia vyjadřovalo svou spokojenost pohybem a výkřiky, ale celkově koncert vyzněl (pro mě osobně) nepřesvědčivě. Pohled na statické publikum přede mnou mi to jen potvrzoval: na poslouchání to už nebylo a ještě se na to nedalo tančit.

Jak už jsem řekl, Fake je bezesporu talent a má toho ještě hodně před sebou. Myslím ale, že by mu neškodilo trochu se posunout – opustit nekoncepční zvukotvorbu a dát svým kouskům takříkajíc „ksicht“. Každopádně na to má.

Foto: Jedi
Video: Jervin