Apokalyptická mise: Techno versus Schranz!

( aneb reportáž psaná mezi čtyřma očima: Sonja versus YannD )

Sedím ve vlaku směr Brno. Po zastávce v Pardubicích, se šedé obrazy za oknem mění v barevnou směs slušivých oblečků. Začíná být jasný kam tenhle vlak směřuje :) Později, již v útrobách Boby centra si říkám při pohledu na záplavu podobných kreací, že ač to na fotkách vypadá občas ulítle – takhle v reálu je to docela příjemný. Kolik to dá asi práce? A vůbec- co by to bylo za karneval bez barevných oblečků co zdobí tenhle prostor jako baňky vánoční stromeček. Ale zpět na začátek. V mém případě je tahle Apokalypsa s pořadovým číslem jedna a hned ze stratu se (raději) přiznám, že techno sound není přesně tím na čem si frčím. Ptáte se proč jsem tedy jezdil? Protože Eddie, John a Joris. Tato tři jména v kombinaci s potřebou poznávat stále něco nového byla jako příčina, jejímž důsledkem je má účast na 28. díle Apokalypsy. Ti co nabyli dojmu, že se tento report ponese v negativním duchu, však můžou své dojmy uklidnit a v klidu se pustit do čtení dalších vět.

Klasický trojlístek – wc, šatna, bar. Jediné u čeho se při zpětném promítání má mysl zastavuje, je plechovka plzně za pětatřicet. Ceny jinak v pohodě, ale co je to za akci bez točenýho? Vypadá to, že ostatním je to fuk, fajn, mě to kazí jinak příjemný start. Lidí tak akorát, světla dokonalý, později přibývající lasery a vkusná projekce jen dokreslují podtitul akce. Mačkám plechovku a za zvuků Dejana Milicevice se odebírám okouknout Mentos stage.

Dejan Milicevic, chráněnec Kne'Deep Berlin, začal vládnout na hlavní stage bezmála okolo deváté a hned od prvních beatů muselo být všem jasné, že veškeré obavy můžou hodit za hlavu. Před jeho vystoupením kolovaly zvěsti, že nás tenhle chlapík obdaří minimalem. Kdepak! Velmi barevná směs hardgroove techna bavila již pěkně zaplněnou stage od první do poslední minuty. Na začátek to byl nečekaně velmi slibný rozjezd.

Na Mentos stage se mezitím za bublavých zvuků electra v podání Martina Franka snažím proplout spletí teras a jeho sound si užít pěkně zblízka. Lidí je tady prozatím po málu, místa spousty. Nacházím své sofa pro tuto chvíli. Takový malý relax, jako když jedete po route 66 a máte chuť pustit volant a dát si ruce za hlavu, protože to co z ní z reproduktorů si to žádá. Poslouchej, vnímej, nic jiného nedělej. Přemýšlím jestli si můžu zajít pro další plechovku. Abych nepřetrhnul nit hudebního poznání.

Na hlavní stage měl na Dejana navázat zástupce Holandska: Joris Voorn. Nikdo ale předtím netušil, že Dejan nastaví laťku tak vysoko. Joris hned od začátku nestačil tempu a energii Milicevicova setu.


Carl Cox označil Jorise Voorna „za budoucnost techno music“ a s nadsázkou lze říci, že vše co je nové je přijímáno s určitými obavami. Můžeme zde vést sáhodlouhé debaty o tom, zda byly plané či ne. V obou případech je totiž možné najít rub i líc daných mincí. Tempo sice neudržel, ale tolik obávaný minimal ve své ryzí podobě prostorem Boby centra přece jen nezněl. Naopak, za pomalejším obalem se schovávaly nájezdy s postupnou gradací, při níž už zvuk dosahoval typického techno soundu. Jeho styl je možné bez okolků označit za experimentální, a takový taky byl. Jedněmi zatracovaný, druhými vynášený do nebes, téměř všemi nakonec ale povzbuzován. A to je dobře – dát šanci i tomu co se nám nemusí na první poslech líbit je znakem určité vyspělosti.

Po "experimentálním" setu Jorise Voorna nastalo náhlé probuzení v podobě výborné Clodagh. Bylo to velmi energické, pumping a hlavně velmi taneční. Irská DJane splnila do puntíku vše, co před svým vystoupením slíbila a přidala ještě o mnoho víc navrch. Clodagh si očividně užívala svůj set naplno společně se skandujícím davem, který byl ochoten vyslechnout každé přání této krásné Irky za odměnu v podobě každé další nádherné funky – groovy – pumping minuty navíc. Funky groove techno tu noc tedy rozhodně zabodovalo, po bouřlivém loučení s Clodagh, kterou by osazenstvo nejraději vidělo ještě za mixážním pultem ale pomyslný „vrchol“ noci měl teprve přijít….

...a dost možná přišel o nějaký ten čas dřív právě v něžné podobě drsné Clodagh. Docela mě mrzí, že zrovna tento set jsem neslyšel v celé své kráse. Zpětně jej totiž i tak hodnotím jako největší plus celé této Apokalypsy. Když jsem zaslechl první tóny závěrečné Smells like teen spirit samozřejmě v jednom z četných remixů, málem mi ta věčně zmiňovaná plechovka (svůj ke svému) vypadla z ruky. Pěkná ukázka toho, že když si to Dj umí užívat naplno, tak je fuk, zda hraje dokonale či skoro dokonale:-) Byl to takový kontrast, tihle dva – Jorisovo čisté skoro až sterilní, spíše poslechové hraní, a proti tomu tahle dávka energie s Irska, co ji ze sebe dostávala skoro zrcadlově s těmi, její zvuk si užívajícími, dole.

Téměř každého asi muselo zajímat, co předvede DJ, který hraje techno, trance, electro na techno halovce, kde se těžko zavděčí s „měkkým“ repertoárem. Devízou Eddieho Halliwella měl být tedy především jeho drive a feeling, který z něj „prý“ vždy vyzařuje a čímž lidi baví.

Co říct k Eddiemu. Absolutně šílené mixování, scratche, loopovaní, cutovaní. Je úplně jedno jak moc těmhle pojmům rozumíte. Během jeho hraní téměř stoprocentně. Suché slovní výklady však hezky v klidu spí, jako ti co přebrali a rozbor těchto pojmů probíhá skrz uši a zvuky. Jeho set vcelku zapadnul do koncepce Apokalypsy a nějaká ta tranceová melodie tak byla spíš takovou malou exkurzí, díky které si uvědomíte proč jste vlastně šli na techno. Jeho občasná a zdánlivá monotónnost, lhostejno zda skutečná či pouze podvědomá, se díky tomuto tripu vytrácí a tělo začíná znovu naplno přetavovat zvuk do pohybů. A o to vlastně šlo. Eddie ukázal, že prostě umí. Ještě si pak odskočil skočit do lidí a unášen davem, nechávajícím se unášet jeho zvukem, dorazil do cíle svého času, který se neúprosně stal minulostí s dovětkem – příjemná.

Když se posunula hodinová ručička o další dvě hodiny vpřed, změnila se i do té doby pohodová, střízlivá a příjemná atmosféra Apokalypsy Electronic Carnival v hrůznou, na 150 BPM a výš zrychlenou Apokalypsu ve znamení hard techna. Zběsilé tempo nedalo nikomu vydechnout téměř až do samotného konce. Bod varu nastal snad od prvních beatů brazilských Pet Duo. Na první pohled to může znít romanticky: Dva mladí lidé se vzali, začali spolu vystupovat pod líbezným nickem Pet duo a začal je stíhat jeden úspěch za druhým. Jenže tuhle romantiku rozsekne v jednom momentu ostrý beat: láska je přece jenom krutá, zapomeňte na trance či electro! Tenhle pár si to užívá zcela jinak. Jeden track se podobá druhému jako vejce vejci. Někteří návštěvníci vypadají dosti znechuceně, druzí jsou naopak velmi spokojení a čím víc to valí dvojice do rudé, tím lépe. Ana a David splnili vesměs to, co se od nich očekávalo – jakožto zástupci této odnože techna si klasicky „odbouchali“ své a uspokojili tím minimálně tu „druhou“ půlku návštěvníků.



Jedna půlka uspokojena nebyla, druhá ano a ta třetí:-) se věnovala poslechu Johna B na Mentos stage. Přebral žezlo od dua Bontrip, které se na pár úseků noci rozdělilo a pánové Bon Finix a Tripmain hráli i sólo, každý za sebe, každý pro všechny přítomné. A pokud někdo ze současných Dj´s dokáže plynule navázat na electro a ještě plynuleji přejít do vln zlámaných beatů, tak je to právě John B. Ono to zas tak plynulé nebylo, ale v textu to tak zní lépe a lépe to přibližuje jeho originální styl. Dal by se označit jako ElectroRockDrumAndBase syntéza. Prostě směs barevných zvuků, tvořící příjemnou alternativu oproti hutnému technu kralujícímu na hlavní stagei. Přítomnost DnB na Apokalypse zasvěcené technu byla mnohým trnem v oku, ale větší cenu na pomyslném hodnotovém měřítku, má vůle experimentovat, a zkoušet něco nového, než staticky setrvávat na svém místě, byť je pozicí silnou. Johnovi to však bylo beztak fuk a věnoval se svému hraní, nutno dodat s mnohem menší dávkou energie než jsme u něj zvyklí. Budiž mu omluvou, zhoršený zdravotní stav a taky fakt, že zahrál obě nedávno vyšlé vypalovačky Mr. Freud a později i Red Sky (feat.Shaz Sparks). Jo, tak přesně tyhle pecky mě pozitivně naladily do dalšího poslechu Im Cyber, nastoupivší po Johnovi a D.A.V.E. The Drummera na scéně hlavní, takzvaně na střídačku. Prostě chvíli tady chvíli tam a už na tramvaj utíkám :-)

Ten, kdo byl trpělivý a vyčkal do čtvrté hodiny ranní, si měl možnost poslechnout pravé londýnské techno a s ním chlapíka který si říká D.A.V.E. The Drummer. D.A.V.E. naštěstí mírně zpomalil a utančení partypeople mohli nasát atmosféru s nádechem acid soundu a hardgroove. Set byl sice o dost tvrdší, než se od něj původně očekávalo, ale jeho umění se projevilo ve výborných a hutných gradacích a atmosféra prosakovala z každého tracku po celé dvě hodiny. Navrátivší se utečenci, kteří se schovávali před štiplavými Pet duo, se tak radovali a děkovali za znovunavrácení pravého techna. Všechny beaty zapadaly nádherně do sebe a Drummerovo unikátní dílo bylo dotvořeno v 6:00. To ale ihned zničil DJ, který se nechal slyšet, že svým hard technem zabíjí – a měl pravdu: Killswitch.

Zástupce NGoHT z Maďarska se vřítil do davu doslova „rychle a zběsile“. Beaty se do publika sypaly ze všech stran a nebylo možné se před nimi nikde schovat. Někdo se nad situací na hlavní stage smál, jiní si z posledních sil dávali do těla jeden ostřejší beat za druhým. Tento nekonečný stereotyp neúnavně trval do půl osmé a teprve poté byl DJ ochoten propustit i své nejvěrnější domů. Jeho zařazení na závěr eventu bylo vcelku pochopitelné, a z hlediska líbí/nelíbí se tu jedná především už o otázku vkusu jednotlivých partypeople.

Electronic Carnival byl tedy dalším rozporuplným apokalyptickým dílem, jehož stylový rozsah se pohyboval od minimalu přes našláplé funky techno, DnB až po schranz. Klasičtí technaři si tudíž rozhodně přišli na své stejně tak jako oddaní fanoušci rychlého schranzu. Technické problémy byly, jelikož jsou ale každým dílem menší a menší, stává se Apokalypsa jednoznačně tou nejlepší halovou akci podobného druhu u nás. A do budoucna se můžeme těšit nejen na klasickou červnovou Apokalypsu, ale navíc i na její premiérové oper air provedení, které se připravuje. Tak tedy Let´s go ...techno!