Atomic Hooligan: Kvalita na úkor kvantity

Na Muzeu volám já. „Tak kde teda vlastně jste?“ „Na Vodičkový běž doleva.“ ozývá se. Jdu doprava. Sakra. Nervozita činí svoje. Vidím se jak trávím celý koncert uvězněn v temných uličkách, kde z každého okna se ozývá zlomyslný výsměch, dávajíc najevo, že z tohohle koncertu nebudu mít nic. Jasně, že vím kde je Lucerna. To jen sraz je opět na tom nejnevhodnějším místě někde kdesi poblíž… Z těchto úvah mě vytrhuje až pivko na rozjezd. V Lucerně je kolem a kolem docela málo docela dost pozitivně naladěných lidí. Na pódiu se valí pneumatiky a něž si je stačím užít mizí pryč. Škoda. Od vydání jejich debutového alba Beat Safari jsem je neslyšel. Naposledy někdy dávno na jednom z free pondělních večírků v Roxy. Poslední pomyslné mávnutí Popelce Borůvce a s prázdnou lahví mizí i pocit ochuzení se o předskokany. Koneckonců to hlavní má teprve přijít, tak kdo by se vzrušoval?



Odcházíme na balkón a Lucernu máme jako dlani. Dole se plní scéna postupně všemi devíti členy koncertní podoby Atomic Hooligan a spolu s nimi i dosud spíše poloprázdný prostor mezi barem a pódiem. Atomici dorazili ukázat nám live podobu nových tracků v tento čas vycházejících pod názvem Sex, Drugs and Blah, Blah, Blah v podobě nového, již druhého alba. Jako vizitka zvoucí na tuto prezentaci svého pojetí breakbeatu, jim sloužilo nezapomenutelné vystoupení na předloňském Cosmic Tripu a naopak aktuální ocenění v anketě Breakspoll, v níž byli oceněni jako nejlepší breakbeatová kapela roku 2007. Soudě dle reakcí na první tóny, bych řekl, že to ani nikoho nepřekvapilo.

Na scénu se pomalu vkrádá zahalená postava černými oděvy, které se postupně odebírají ku podlaze a z černých barev vystupuje žlutá barva trika s nápisem Atomic Hooligan. Přesně takhle stylově oblečen-sám sebou uveden se zjevil Genesis Elijah, aby to tady rozproudil ještě mnohém více, než co byli sami schopni vytvořit lidi sami od sebe. Za skandování The Hooooollliiigggeeenn jsem pochopil, že zvuk na balkóně je o ničem a atmosféra sem vysílá jen jakési pochybné signály, a tak se odebíráme dolů, a to ve chvíli, kdy se na scénu odebírá hostující zpěvačka Justine Berry. A nástup to byl efektní. Šatičky a lodičky evidentně nebyly překážkou k takřka strhujícím pohybům a gravitace dostávala tak trochu na frak. Justine poletovala po kulaté scéně sem a tam a přítomní si z ní brali příklad. Rozjížděla se totiž první velká pecka tohoto večera. Singl Papercuts byl druhou, v tomto případě neproměněnou, nominací v anketě Breakspoll. Nás ovšem nominoval do pozice tancechtivých a zvuků nenasytných strojů. A nominace to byla úspěšná. Lidi okolo se bavili a skoro by se nechtělo věřit, že právě tento koncert nebyl vyprodán.



Zatímco atmosféra houstla a po kruhu se střídavě pohybovali Justine s Genesisem, další s výrazných postav Elmo Jones se krčil na samotném okraji scény, kde svůj um předváděla jedna ze stěžejních postav uskupení Atomic Hooligan. No jasně – byl to Terry Ryan. Chvílemi jsem měl pocit, že CD přehrávače jsou „jen“ jeho prodlouženýma rukama. Až tak bylo jeho scratchování dokonalé. A aby to bylo ještě více a všem patrné, několikrát přehrávač vzal do rukou v nakloněné poloze předváděl lidem podobnou show jako DJ Marky se svými gramofony. A když náhodou odlepil ruce od mašinek odběhl do přední linie povzbudit beztak už dost rozprouděné lidi na place. A když už zmiňuju je plac, je třeba říci, že nebyl tento večer výsadou „pouze“ partypeople, ale i samotných protagonistů. Mezi dav se odvážil nejdříve Genesis a po něm i Justine.

To už ale nastoupil Elmo Jones a při Just One More se v přední linii sešli opět téměř všichni. Vypadalo to tak jako našláplý koncert, který se zapíše do paměti hezky hluboko. Snad jediným šrámem, který se nedá úplně ignorovat je samotná délka koncertu. Pří závěrečné I don´t care byla atmosféra natolik příjemná, že následný DJ set působil i přes své nesporné kvality jako improvizace. Aby to tak nevypadalo, snažil se Terryho podpořit opět Genesis, který během svých posledních minut na scéně obdaroval některého s přítomných svým ručníkem. Hezký suvenýr po hezkém koncertu. Jak vyplývá z výše uvedeného, k dokonalosti mu scházela jen o něco větší účast a o něco delší trvání. Na druhou stranu nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu, a ta tenhle březnový večer byla dostatečně vysoká, na to abych při setu po Terry nastoupivších The Tchendos Dj´s spokojeně dopíjel kdo ví kolikáté pivko a vstřebával tu jízdu, která právě skončila. Před očima jsem měl divoký nájezd Justine, hru Jamese Pinnocka na perkuse, byť jeho „domovským“ nástrojem byla kytara a spoustu dalších obrazů, které se zařadily do pomyslného archívu do sekce nezapomenutelné.