Jaro v režii Sázavafestu

Téměř každá taneční akce většího formátu se dnes neobejde bez svého, či svých, warm-upů. Dá se říci, že něčím podobným je i práce realizačního týmu agentury In promotion. Oproti klasickým warm-upům, kde hlavním cílem je především nalákat na akci hlavní, mají menší a mladší sourozenci velkých letních festivalů význam o nějaký ten stupínek větší. Stávají se renomovanými akcemi, které nejsou prostředky pouze podpůrným, nýbrž alternativními. A nejinak je tomu v případě Sázavafestu. Tento větší než malý festival se solidní návštěvností, každoročně plnící okolí Sázavy má sourozence celkem tři. Klubobraní alias Podzimní Sázavafest, Bitvu o Sázavafest a Jarní Sázavafest. Jak to vypadalo na posledním jmenovaném popisují následující řádky.

Jarní i podzimní varianta Sázavafestu (SF) bývá spojována s prostorem Abaton. Jejich návštěvnost však kopíruje letní dění, tzn. roste, a tak se musel jarní SF stěhovat. Útočištěm se mu stal Křižíkův pavilon na pražském výstavišti. Neshledal jsem žádných skutečností, jež by napovídaly že to byl krok špatným směrem. Spíše naopak – vcelku příjemný prostor byl tak akorát zaplněn odhadem přibližně tisícovkou lidí, dokola obehnán bary a vcelku slušně nazvučen. Docela zajímavým kontrastem byly pouťové atrakce v těsné blízkosti pavilonu. Člověk, zpravidla muž, odskočiv si ulevit do nedalekých keřů se souhlasem svých slunečnic a vánků, slovy Rimbauda, poslechl si nechtíc něco málo kýčovitých rytmů, jež ho utvrdily, že na Sázavafestu je správně.

A proč tomu tak bylo je nasnadě. Pestrá přehlídka zahrnující Rock, Pop, Ska i zahraničního hosta v podobě Mattafix byla zárukou příjemného večera doprovázeného deštěm. V tomto směru má jarní SF nespornou výhodu oproti tomu letnímu. Ať si klidně leje jak chce, uvnitř je dobře a hraje-li vám k tomu Peha v čele se sympatickou Katarínou Knechtovou nic vám v podstatě nechybí. Lhostejno, zda se vám Peha zamlouvá či ne. Pro tento případ byly k dispozici stolky v chodbě, kde slovům bylo rozumět v plném rozsahu. Nicméně sotva se Katarína usadila za piano a spustila první tóny skladby Spomaľ, nastal z mého pohledu první vrchol večera. První proto, že Peha byla tím prvním co jsem viděl a slyšel. No a co si budeme povídat. Kataríně to s kytarou v ruce sluší, působí dojmem, že ji to co dělá baví a příjemně odlehčená hudba je ideálním vstupem do následující jízdy.



V této části se kapku přitvrdilo a bez zbytečných průtahů se frčelo dále. Sunshine byli sice oficiálně náhradou za kapelu Gaia Mesiah, která po odchodu své zpěvačky Marky nemohla vystoupit, jejich vystoupení, ale žádnou náhradou nebylo. Nýbrž plnohodnotným hudebním zážitkem, kdy zejména lidi v první části si Kaye užili takzvaně face to face. Zábrany pro něj byly zřejmě výzvou a nutno říci, čelil jí se vší silou a i na sestavu repra si vyskočil, aby tak podtrhnul energii čišící z jejich hudby. Vrcholem jejich vystoupení byl samo sebou hit Victim is another name for lover. Ale to už se pomalu v backstagei chystali Tata Bojs. Po té co se fialová kapuce skrývající Kayovu hlavu odebrala do zákulisí, byl blok Sunshine definitivně za námi.

Na čerstvě upravenou stage tak mohli naběhnout kluci z kapely Tata Bojs a odstartovat tak pro mě vrchol večera. Tedy ne že by Mattafix zůstali něco dlužni své pověsti, ale atmosféra jakou dokáží Tata Bojs vytvořit mě pohltila i se všemi myšlenkami a poprvé v tento večer jsem hodil vše za hlavu a jen a jen poslouchal. Zaslechl jsem po té hned několikrát podobný názor, což mě utvrdilo v tom, že nejdu proti proudu. Ono to sice občas není od věci, ale v případě Tata Bojs by to bylo pouhou pózou, která by neměla za mák smyslu. Krom osvědčených hitů jako např. Elišce, či novější Pěšáci z posledního alba Kluci kde ste? zazněly skladby méně známé, o to více však s takřka mystickým nádechem, kdy postupně gradující výkony zejména Bublajse (Milana Caise) na bicí nástroje strhávaly k maximálně vnímavému poslechu. Kluci přihodili i skladbu Šťastnější, jež i bez Klárky je hitem číslo jedna a opustili pódium. Jejich účast byla z určitého pohledu logická – jejich první, téměř kultovní hit Jaro skvěle zapadal do konceptu jarního Sázavafestu, mínus je že právě tato skladba nezazněla. Tak já nevím. Ale pojďme dále.



Po Tatáčích nastoupilo na stage duo z UK – Mattafix. Pomyslný vrchol večera jenž předchází popularita mega hitu Big City Life. A ten samozřejmě taky zazněl. Jakkoli se vám může zdát tento song příliš sladký, nedá se mu upřít určitá naléhavost, na níž je koneckonců postaven téměř celý repertoár. A ona naléhavost vyšla plně najevo právě při live podání této skladby, kdy reakce ze strany publika byla téměř dokonalá, což vždy tu kterou akci okoření k pozitivnímu výsledku. Mattafix měli vystoupit v metropoli již loni, a to 3. října, tehdy to však nevyšlo, a o to více si to lidé užívali. A nejen při již zmíněné pecce Big City Life. Hudba Mattafix je tak trochu divná a nese se více či méně v pomalejších rytmech. Podaří-li se vám však dostat na podobnou vlnu, jistojistě vás jejich show strhne. Jejich plus ovšem není pouze v pomalejší rytmice, ale také v textech. Upřímně řečeno, na festivalu se jejich rozborem těžko někdo zabývá, nicméně v případě další hitovky Living Darfur je spojitost s textem nasnadě. Mattafix po vydání prvního alba Sings Of A Struggle byli téměř osmnáct měsíců na cestách a možná právě délka turné přispěla k tomu, že jejich následující album Rhythm & Hymns, které přijeli do Prahy propagovat je o kus dále. A to nejen hudebně, ale i textově, a právě skladba Living Darfur se stala nosným kamenem projektu Save Darfur, za kterým stojí právě tohle duo.



Jejich hudba v sobě mísí prvky popu, reggae, dancehallu, hip-hopu a také karibské prvky, kdy si chvilkami připadáte jako na pláži s kýčovitě průhledným mořem, jak hypnotizujete kokos, aby spadnul přímo vám do ruky a během letu se ještě rozpůlil a po dopadu transformoval do Malibu likéru. Kluci tam ještě za doprovodného vokálu zpěvačky šoupli například To & Fro a všichni už pomalu obraceli zrak ke Karlovým Varům a jejich zástupcům v podobě Bow Wave. Jejich vystoupení na Mattafix hezky navazovalo. Při hitu Pašerácká byly opět ruce nahoře a po dvou kilíčkách vážených jsme se mohli vážení odebrat do dalšího vystoupení. Ostré kytary, žádný mazlení, vtipné texty bez vážných tvrzení, tak nějak by se dalo v krátkosti charakterizovat následující hraní. Horkýže Slíže, jsou klasika, kterou může téměř každý, bez ohledu na to co je jeho hlavním stylem. L.A.G. song to nakopnul správným směrem a rozjuchané, v tuto hodinu už řádně prořídlé publikum se mohlo proskákat do drumbassem nasáklé produkce projektu Le Pneumatiq. To už jsem ovšem pomyslně zamával a šel tradičně hledat svou tramvaj do stanice postel. Cestou ještě minout kovové doupě Cross, stojící nedaleko a hurá ponořit se do snů.