Bassinfection: Noisia a Bong-Ra jak cukr a bič

Noisia. Moje mladická modla, moji bohové ve věku sladkých 17. Ještě dodnes vzpomínám na kratičký rozhovor usmrkané puberťačky se sympaťákem Thijsem na Take Control v Abatonu, který mimochodem v té době nebyl zase o tolik starší. Tyjo, vždyť on je takovej pohodář a možná i génius! Během těch pár let se dost věcí změnilo a já přestával zbožňovat a začala obdivovat a občas se i některým projektům divit. Jednoznačné však bylo, že 20. Bassinfection jsem si prostě nechat ujít nemohla. Breakcoru jsem přišla na chuť teprve nedávno, ale některé projekty jsou skutečnou lahůdkou, proto není divu, že i Bong-ra byl pro mě velkým lákadlem. Ach reggae scéno a neheadlineři, omlouvám se vám. Mám jen jedno tělo a to tělo nikdy neumělo užívat si věci polovičatě. Není pak divu, že jsem využila přestávek, a proto bližší informace o zbytku dění nemůžu podat. Díky Teczce za Yardcore DJ´s.

Žádné delší rozehřívání neprobíhá, Thijs začíná o půlnoci, jedenáctkový rozjezd se tak stává samozřejmostí. Nestíháš? Máš smůlu. Fronta se kupí už na zahrádce před Faválem, s tímhle jsem počítala. Takové spojení hlavních účinkujících si rozhodně zasluhuje nemalou návštěvnost. Co si ale zasluhuje publikum na podobné akci je rozhodně větší prostor, Tentokrát by Fléda rozhodně nebyla šlápnutím vedle. Máte to, kluci, prostě až moc vymazlený, tohle byl až trestuhodně super výběr účinkujících. Po menších problémech u šaten zkoumám stav WC, kde situace není vůbec odlišná. Fronta tady, fronta támhle, kup mi pivo, drž mi místo, jdu se vydejchat. Prožívám prostě menší „frontální otrávení“ a tak není divu, že prožívám i osobní malé radosti týkající se dostatku ubrousků a toaletního papíru. Big Up!



„No a co. Dobrej line-up, tak se nemůžeš divit, že je zduplo!“ slyším vnitřní hlas nefalšované partygirl, která ve mě pořád žije, a těch „moc lidí“ už vypouštím z hlavy.Hned na počátek navštívím hlavní stage, kde už to solí Mercur se Soldikem. Je to řezanice spojená s již zmíněnou tlačenicí, okořeněná ostrými beaty. Je to rozcvička na partymelu a zabijačku, která má nastat. Ještě nikdo z nás neví a nechápe, co se má odehrát. Někdo to možná dosud nepochopil a já bych mu to rozhodně za zlé neměla. Co se týče zvuku, hned na začátku pocítím, že na Favále, to není se zvukem ono. Tady opět vede Fléda. Tentokrát byl zvuk i dost nepříjemně „přehulený“. Vracím se zpátky do bezpečí za přáteli, kteří ještě nenašli odvahu podívat se dovnitř. Reggae stage vládne láskou, pohodou a klídkem, sama mnohokrát za večer poznám, kde najdu klid. Taky jste si všimli, jak tu bylo celý večer krásně vzdušno? Myslím to tak, že oproti hlavní stagi tam byl skutečně kyslík. Mám prozkoumáno. Teď už jen vlaju po klubu a v hlavě se mi honí, jestli to pan Bong-ra skutečně stíhá, jestli se náhodou někde „nevykrosí“. Klobouk dolů před Bassinfection crew a kýmkoli, kdo Bongrův transport zajistil. Tuším, že Bong-ra přiletěl raketou. Určitě jsem nebyla jediná, kdo vzpomínal na nemalé množství akcí, kde na projekci blikal nápis typu: „Sub Focus se zdržel v dopravní zácpě“, „Andy C bohužel nebude hrát“, nebo kde se (s)prostě nestalo nic a nedobré zprávy se šířily pouze ústně. Každý zná ten pocit, kdy se chce vyhecovat, ale prostě to zklamáním nejde. Tohle nebyl případ infekce, Bong-ra skutečně přijel. Bohužel?! :)

Dav před pódiem se snažím oddálit, co to dá, rozhodla jsem se přijít až na Noisii. Úplný začátek jsem ale nestihla, takže ani nevím, jestli ten pán s narostlou hřívou hrál jako první konfliktního Mesiáše, jak to dělával za starých časů. O tomhle jsem samozřejmě nestihla přemýšlet na Favále, kde jsem měla, co dělat, abych ty masakry před reprákem přežila.



Pokus první: Noisia- Sekaná na cibulce završená útěkem.
Místo děje: pravá strana, trochu za reprákem.
Snažím se najít přátele, staré bardy, se kterými jsme si na akcích lámali duše společně s takovou sounáležitostí, které už pravděpodobně nelze dosáhnout. Koho by na noisiáckých akcích nechytaly nostalgické chvilky. Vidím ruce neovladatelně se zmítající v davu. Vím, že jsem v cíli a zkouším si svobodně tančit bez ohledu na množství lidí. Skutečně to jde a stávám se součástí demolujícího davu pod absolutní nadvládou třetiny uskupení rozkládající naše tělesné schránky přímo na parketu. Padají noisiácké klasiky, obzvláště mě potěšila vykopávka Backdraft, Exodus mě málem stál život. Vzájemně po sobě lijeme obsahy sklenic, zvrhle se usmíváme a snažíme se regulovat elektrošoky probíhající tělem. Dostáváme kopance, šlapeme si po nohách, jsme štastní. Najednou mám pocit, že už to nezvládám a běžím na menší odreaggaeovačku.
Tady je ale krásně. Vždycky při těchhle přechodech mám pocit jako bych podnikala cestu z pekel přímo do nebes. Mám ale už dávno jasno, kam patřím.

Pokus druhý: Noisia- Opepřená šlehačka s bublinkou, uspokojení.
Tentokrát se neženu do davu a za reprákem, spokojím se s prostředkem. Přivítá mě Yellow Brick a první tvrďáci opouští parket. No jo, i partypeople jednou seschnou a stanou se tak nějak „zaprděný“. Já z ní mám radost, ruce si dám klidně bezostyšně nahoru, úsměv našklebím. Líbivá. Nojo, taky se mi líbí. Dost. Pokračujeme dál s dračím tanečkem, otrokem noisií basy. Druhý pokus je pro mě rozhodně úspěšnější a tak parket opouštím stoprocentně mokrá a vtipně zadýchaná. Ještě zaslechnu starou dobrou Lekker a to netuším, že až se vrátím příště, místo usměváčka v mikádu potkám dredaře, který je dozajista poslem pekel. Mezera mezi headlinery mi tentokrát posloužila jako nezbytný odpočinek, je mi to líto, pánové, ale prostě bych nezvládla, nejít si po tomhle aspoň trošku odpočinout. Dávám jedničku barmanům za rychlou obsluhu bez zbytečně stresových situací.



Tanec s démony aneb útěky zpět.
Jestli jsem někdy o Thijsovi řekla, že to je řezník, Bong-ra je pro mě od pátku kanibalem. Kdo by si myslel, že se tenhle člověk bude párat s nějakým uchujemným přechodem, trapně se plete. Ohledy vůči předešlým zážitkům šly úplně stranou. Pomyslela jsem si, že ta rozcvička v Crossu asi udělala svoje, když nás začal okamžitě nesmlouvavě a jednoho po druhém kosit. Část parketu okamžitě odchází. Já sama ani nemám čas přemýšlet, jestli je tohle můj šálek čaje. Jeho vystoupení se pro mě stává střídáním odchodů a návratů zpátky do srdce zla. Raggacore?Potrefený jungle?, Gabba?. Řev, plechy, ruchy, agrese, ne temnota a čistota, je to zvrhlost, největší masakr. Nikdo neví jak se má hýbat a všem je to vlastně úplně jedno. Hrozně bych si přála vidět záběry na lidi tančící na tuhle produkci. Těla jako pod elektrickým proudem, končetiny lítají kolem, v očích zběsilost a všude ve vzduchu přítomná jakási obscénnost. Kdo to doteď nepochopil, dávno už není v sále. Nejsem ale v žádném případě jediná, která dokola přichází a odchází. Když myslím, že dostávám infarkt, běžím ven, abych se zas do těch útrob pekel vrátila a slyšela zase úplně něco jiného než při odchodu. Člověk je to jednoduše variabilní.Po tomhle už to fyzicky nezvládám, pomalu se dobelhávám ke svému konci. Pro mě osobně jeden z nejsilnějších zážitků posledních měsíců. Přijde mi zbytečné rozepisovat se o tom, že se z toho budu dlouho vzpamatovávat. Jak hloupé klišé. Tak snad jen- uvidíme se na Vendetě. Vzdávám ještě poklonu Teczce, která si pár měsíců před touto exhibicí udělala menší rekonvalescenci a během party pila prozíravě minerálku. Mohla mi tak pomoct se zbytkem šílené party s názvem Yardcore DJ´s:

Teczcka:  Je půl páté ráno. Konečně se můžu nadechnout zbytků vzduchu, co tu nechala stáda nadšených tanečníků. Na parketu se dá pohnout i v jiném rytmu, než v tom kolektivním. Navíc v rytmu, který víc než vítám. Přicházejí Yardcore dýdžejs. Mash for crash si přinesl osobní počítač, zatímco Rum kouzlí s vinyly jako Harry Potter v Bradavicích. Tu utrhne kus toho, tu kus oného a nakonec to zní, jako by to myslel vážně. A tak, když venku svítá, Faválem otřásá tu breakcore, tu tekno, támhle jungle. Všechno dohromady v krásném symbiotickém chaosu. Chvíli ještě doufám, že se kluci vytasí s nějakým tím dubstepem, ale marně. Tělo mě zrazuje a otevřeným dveřím ranní 44 v šest ráno prostě neodolám.