Malý velký koncert Future Loop Foundation

Devatenáctá hodina úterý 29. 4. byla stanovena jako počátek, který byl z větší části nevyslyšen, poněvadž většina příchozích zvolila už tak trochu automaticky pozdější příchod. Ke vstupu do útrob klubu, kde beztak všichni byli už po sté a první, k ukládání věcí do šatny, prvním objednávkám drinků, hledání přátel a míst k sezení, hrál supportující DJ Tall. Zřejmě díky pomalu se trousícím lidem v množství menším než malém si DJ Tall střihnul set delší než krátký:) a v příjemném downtempu okořeněném spíše věcmi staršího data pokračoval v lákání na tu správnou Barrottovskou notu.



Právě duchovní otec a strůjce celého projektu Mark Barrott si během úvodního setu ještě sem tam něco poupravil na notebooku, mrknul do skupinky lidí, co měla za úkol tvářit se jako dav a zmizel v backstagei. Byl to právě ten Mark, co někdy v roce 1981 v hale uprostřed Sheffildu, uprostřed davu, byl ohromen počítačovými melodiemi a syntetickou rytmikou natolik, že hudba se mu stala životním prostorem, jehož možnosti využívá Mark naplno. Byl to koncert Kraftwerk a právě tato událost bývá považována za start jeho cesty za hudební tvorbou, za hudebním poznáním. Dlouhou dobu pak trénoval hraní na syntezátorech, piloval svou produkci a přes odbočky směrem k technu anebo v té době vzkvétajícímu drum and bassu, se dostal v roce 1996 ke své první desce, vyšlé již pod jménem Future Loop Foundation. A co tahle značka umí nám, již podruhé přijel předvést, a to v doprovodu krajana z UK VJ Myogenica a berlínského Jupiter string quartetu.

Přes malou exkurzi do historie jsme se dostali k začátku koncertu. Předzvěstí startu byl vstup tří mužů a jedné ženy se smyčci v rukách a po té, co se usadili před noty, vstoupili v těsném závěsu dva muži, za dva stoly, za dva stroje s logem ukousnutého jablka. VJ Myogenic spustil projekci a Mark oděn v černé košili s ležérně přehozenou bílou šálou krom ovládání notebooku, mixážního pultu a blikajícího Kaoss padu sem tam zabrousil do dirigentských vod a svými pokyny udával kvartetu pokyny, kdy přidat, kdy ubrat. Tvořili tak hudební těleso sehrané jako celý orchestr.



Nástup to byl komornější, žádného obrovského aplausu jsme se nedočkali, ale melodie doplněné o zvuky smyčců dotýkajících se strun vcelku rychle naladili tu hrst posluchačů správným směrem. Balkon zel prázdnotou, byl zavřen, okolí baru se svými stoly a židlemi rovněž z větší části osiřelo a plac pod pódiem alespoň při letmém pohledu zaplněn plus minus byl. Koncert tak začal fungovat na plný výkon. Skladby přibývaly v plynulém tempu, posluchači se jemně, takřka synchronizovaně začali pohupovat do pomalejších rytmů a projekce strhávala pohledy jinak dopadající směrem ke kvartetu. Z části díky jeho umění, z části díky kráse slečny s houslemi.

Mark Barrott přijel víceméně představit své poslední album z roku 2007 či spíše projekt, Memories From A Fading Room. Album je postaveno na nahrávkách autentických rodinných rozhovoru z dob Markova dětství. Tento nevšední základ umožnil Markovi vytvořit vysoce osobní a organické album složené z elektronických i akustických nástrojů, z něhož vystupuje originalita a vtip jako samozřejmý koncový produkt. Tahle směs výborně vyvažuje magické retrospektivní pohledy do dětství a současnou hudební vizi.

A tato směs tvořila základ i tohoto koncertu. Mark nic zas tak převratného, co se samotného hraní týče, nepředváděl. Pouštěl základy svých skladeb a do nich efektoval. Celý hudební zážitek tak povyšoval smyčcový kvartet. Jakoby Mark poskytoval základ, na němž se hudebně prohání, pod jeho vedením smyčcové melodie. A málo to rozhodně nebylo.

Výrazným prvkem byla rovněž projekce, jež doplňovala záběry exkurze do dětství v podobě hudby. S obrazovou berličkou si pak každý na základě emotivní hudby mohl zavzpomínat na to své dětství a nechat se unášet na vlnách bezstarostnosti a na chvíli přemýšlet jestli sakra tu jahodovou nebo citrónovou… Anebo mohl jen tak poslouchat a přemýšlet. Koncert k tomu dával příležitost, ani na chvíli nestál na místě a s pomocí projekce nás posouval dále. Například i k politickému podtextu obrázků s tvářemi George Bushe, Margaret Thatcherové a dalších. Ale komu by se chtělo přemýšlet nad politickou situací, když ty jemné melodie tolik sváděli k čistému a nefalšovanému poslechu, kdy mozek nepřemýšlí nad tím, jaký pohyb vyloudit ze svého těla, kdy celou svou energii může použít pro dešifrování tónů k uspokojení své potřeby.

Ono při skladbách jako je třeba Sunshine Philosophy, zde lehce upravené či při delší než dlouhé, stále gradující The Sea & The Sky se snad ani nic jiného než poslouchat ruku v ruce s fantazií dělat nedá. Mark Barrott tvoří hudbu již více než dvanáct let a za tu dlouhou dobu už ví co a jak, aby lhostejno jak velký dav dostal do svého područí. A dařilo se mu to přirozeně i v Roxy. Důkazem byl fakt, že i v menším počtu se nám posluchačům podařilo přivolat celý ansámbl zpět k přídavku, který jako třešinka na dortu svým svižnějším tempem definitivně usadil v hlavách přítomných, že tenhle koncert stál zato. Minusem byla délka, kdy táhlé pasáže plné zajímavých motivů a zvratů by si rozhodně více času zasloužili a dovedli by nás do té skutečné hudební extáze. I tak to ale byla exkurze do Markova světa navýsost přijemná a kdo ten večer měl příjemných tónů stále málo, mohl se ještě ukojit s navrátivším se dlouhánem, DJem Tallem.

Foto: MHD