Sensation White podruhé

Pozve si s sebou ty nejlepší světové DJ´s, způsobí davové šílenství při obstarávání vstupenek, ohákne vás do bílé barvy, jen tak mimochodem ohromí pyrotechnickými efekty a posadí na zadní část těla svou výpravou. Taková jsou fakta. Co z nich vyplývá, čtěte níže.

Vezmeme-li to od konce, kolem půl šesté ráno O2 aréna vyprovodila tisíce spokojených partypeople do jasného rána, které tak korespondovalo s bílým oblečením. V tento čas už tak trochu sežehleným samotným tancem. Někteří pospíchali chytit taxi mířící na after party, například do Retra, kde probíhala ta největší, ostatní pak mířili rovnou domů. Hlavou jim nejspíš běžely poslední záchvěvy rytmů. Z diskuzí vyplývá, že se našli i tací, jež ale byli spíše zklamáni. Cílem tohoto reportu tedy je najít si mezi argumenty cestičku, která dovede čtenáře k poznání jaké že to tam bylo, účastníky k opětovnému návratu alespoň v myšlenkách a odpůrce k většímu pochopení, co že je na tom vlastně tak fascinujícího.



Sensation se dá přeložit také jako pocit, vjem či vzrušení. Už jen tyto tři varianty dávají tušit na čem bude tato párty postavena. První celistvý smyslový odraz jevu vzniklý bezprostředním působením bílé reality na smyslové orgány jste mohli zaznamenat již v metru a při příchodu k aréně. Má s tímto tvrzením někdo problém? A jak jinak tedy vysvětlit skutečnost, že každý třetí člověk ne-li druhý, si tohle bílé procesí fotil? Je to marné ať se vám to líbí nebo ne, Sensation dráždit smysly prostě umí. A jak, se začínalo projevovat už před samotnou arénou, kde dlouho před spektakulárním zahájením, bylo bílo, jakoby si děda Mráz odskočil z daleké Sibiře, či jakoby Robinson s Pátkem ukamenovali Prahu kokosovými ořechy. Aréna se začala postupně naplňovat, tak aby vše mohlo ve 21:30 začít a postupně pohltila dle údajů pořádající agentury United Music 17,500 lidí. Člověk nemusí být velký počtář, aby si spočítal, že to je o celé 2,500 lidí větší počet než loni. Dá se předpokládat, že 2,500 lidí se mezi těmi 15,000 jen tak neztratí. Bylo tedy nutné vytvořit více prostoru, a to zmenšením stage. Z tohoto vyplývá, že poznámky některých, že letošní Sensation byla co se dekorací týče slabší než loni, nejsou zase až tak neopodstatněné. A to se týká například i laserů či pyroshow. Svou roli v tomto ovšem hraje i očekávání, které, jste-li na takovéto akci podruhé, prostě už nikdy nebude takové jako prvně. Show to byla i tak grandiózní a řekl bych, že minimálně těch 2,500 lidí, co se do arény díky těmto opatřením dostali by hlasitě protestovali.

Celý koncept Sensation vždy vychází z daného tématu. Tím letošním byla Láska. Zde musím říct, že právě tohle téma pro mě mělo spíše odrazující příchuť, ale strávit se dá nakonec vše. Nuže. Mezi pomyslnými větvemi obrovského stromu, který dominoval celé scéně, tak vysela obří srdce a celá architektura byla dokreslena mnohými performancemi či vodními fontánami pod otočným Dj pultem, za který se jako první po zahajovacím ohňostroji a intru postavil Michael Burian. Pustil první track, v němž se dal rozpoznat Sander van Doorn a celá hudební show začala. Michaelův set jsem vlivem několika skutečností neslyšel zdaleka celý, nicméně uniknout mi nemohla variace Smetanovy Vltavy. Byla-li by podkreslena pouze klávesami, dalo by se přemýšlet o balancování na hraně kýče. Jenže Michaela doprovodil houslista, rovněž Michael Hejl a jeho produkci tak povýšil na live act. Spojení klasiky s moderním pojetím hudby to bylo odvážné, ale co, odvážnému štěstí přeje, Michael má novou skladbu a mnozí se tak dočkali prvního vrcholu celé noci.



Další část programu byla vyhrazena rytmům stylově zařaditelným do škatulky house. A první kdo se jal tuhle škatulku hezky přetřásat a sypat z ní jeden track za druhým byl Leidback Luke. Jeho hraní asi nejlépe vystihuje jeho vlastní věta: “Hudba je úžasný nástroj, který vytváří silné vzpomínky a emoce”. Za tímto tak trochu univerzálním tvrzením se však schovává poměrně energický a zábavný set, takže proč mu jeho tvrzení upírat. Za výrazné místo jeho setu se dal považovat remix singlu It´s my life od Gwen Stefani, alespoň soudě dle reakcí v davu. Mě osobně tento track přišel už tak trochu diskofilní, jakoby navracel o rok zpět, na loňskou Sensation.

Pozorný čtenář mohl z poslední věty vydedukovat, že letošní výkony DJ´s byly na vyšší úrovní než loni. Tohle tvrzení se sice zakládá na subjektivním pohledu, ale dívá-li se tímto směrem většina, pomalu se mění v objektivní. A tím kdo k tomu velmi přispěl byl Fedde Le Grand. Autor houseového megahitu z roku 2006 Put Your Hands Up For Detroit, který mimo jiné také zazněl. Účast na pražské Sensation pro něj byla v ČR premiéra a možná právě proto nenechal nic náhodě a ve svém setu dal poměrně velký prostor hitovkám typu klasické Sweet Dreams, Coldplay a jejich Clocks či na závěr Born Slippy. Upřímně řečeno, právě od tohoto DJ jsem čekal více, ale i tak se dá jeho výkon hodnotit jako dobrý. A svou roli v tom hraje i vystoupení dalšího DJ v pořadí – Axwella. Člen Swedish House Mafia svého kolegu chtě nechtě prostě přehrál.



Mezi nimi však ještě dostal svůj prostor Megamix, od něhož většina přítomných očekává určité odlehčení, v podobě performancí zpestření a díky hitovkám i nakopnutí do druhé půlky. Na půlhodinku možná až příliš. Megamix na mě působil tak trochu nevyrovnaným dojmem a z doslechu lidí okolo jsem nebyl sám. Za výrazné skladby se dají označit Hey Boy Hey Girl, vtipná Jump Around od House of Pain či Smells Like Teen Spirit na závěr. S drinkem v ruce, opřený o zábradlí, koukajíc na bílý dav si ale nakonec říkám: „Ale jo, tyhle hitovky si člověk vždy rád poslechne“ a faktem je, že pohled na tu obrovskou spoustu lidí zasněžených bílou barvou, do níž se sem tam opírají barvy různých odstínů a s přibývajícím časem i lasery, je přinejmenším zajímavý, ne-li úchvatný. V případě Megamixu se ještě hodí zmínit průjezd rajského květu davem doprovázený delfíny za zvuků krom výše zmíněných skladeb, ještě například tracky Harder Better Faster Stronger či The Girl You Lost To Cocaine.

Po té ale už do centra dění, mezi rozvášněný dav nastoupil již zmíněný Axwell a hojně využíval své vlastní tracky, což se dá teoreticky říci téměř o všech a jedním dechem dodat, že to je vcelku pochopitelné, jen by neuškodilo vyhnout se občasnému opakování skladeb. Ale zpět k Axwellovi. Zmínil jsem jeho vlastní tvorbu a z ní konkrétně singl I Found You případně Feel the Vibe. Při Axwellově hraní se už na mě ovšem začínal podepisovat „přítel“ alkohol a vnímání dění začínalo pokulhávat.

Co mi ovšem uniknout nemohlo, byl nástup Markuse Schulze. S jeho příchodem se house lámal v trance a rozmanitost akce dostala zelenou. S přibývajícím časem to snad ani nikomu nevadilo, nehledě na to, že spousta lidí se na trance prostě těšila. Markuse uvítal vokál I Feel Love, což se k tématu výborně hodilo a tento americký DJ původem z Německa se pustil naplno do díla. Na rozdíl od Axwella nebyl českému publiku neznámý – poprvé zde vystoupil již před dvěma lety, a tak se dalo předpokládat s čím přijde. A řekl bych že nezklamal.



To už jsem ovšem musel vzít za vděk sedadlům a na chvíli pozorovat dění z tribuny. A zastaví-li se člověk z pohybu, naplno si vychutná všechny ty „maličkosti“ jež dělají Sensation nejlepší světovou párty. A ano, slůvkem nejlepší se sice plýtvá, ale i přesto existují výjimky a Sensation je jednou z nich. Bílá barva tvoří i přes velký počet návštěvníků spojující celek a nutno říci, funguje výborně. Člověku to naplno dojde až když vstoupí do arény a poprvé se rozhlédne po té obrovské mase lidí. A právě to z čeho mnohým jindy není třeba i nejlíp a preferují spíše klubové prostředí, se v případě Sensation mění v přednost. Ovšem těžko to popisovat. Nejlépe je si to zažít a nechat v sobě naplno rozvinout dojmy. Do jedné věty by se to dalo shrnout přibližně tímto způsobem – Sensation nabízí v množství halovek tu, jež dokáže přesvědčit i zaryté odpůrce velkých prostor a okázalých gest. A pokud náhodou ne, alespoň si tak své názory utvrdí. Nicméně nechme snahy o tolerantnější přístup obecně, což platí pro majoritní i minoritní skupiny, a pojďme raději dále.

Na place se prohánějí performeří na lanech, lasery ke konci jedou opravdu naplno a za DJ pult se chystá Marco V, který dopředu avizoval v rozhovoru na našich stránkách, že zahraje tvrději. Ovšem pivka za 35,- což byla vcelku přijatelná cena a množství kouře v prostorách, kde původně kouření bylo zakázáno, dlouhé průchody na ochozy a plac zpestřené prodíráním se nepochopitelně stojícími lidmi na úzkých schodech, dohromady způsobují stav takzvaně out a v podstatě jediné co mi z Marcova setu utkvělo byla opět Born Slippy.

Před půl šestou vše utichlo. Marco se rozloučil právě tím Underworldem a dál už zněl venku jen zpěv ptáků, který jakoby symbolizoval probuzení do nového dne po úžasné noci. Koneckonců láska je-li skutečná, úžasná bývá, a tak spojení této sladké příchutě na letošní Sensation White klaplo a až na pár detailů potvrdilo, že Sensation lidi prostě baví, ať už s o pár lasery míň či víc, housem či trancem, tématem strojů či lásky a příští rok snad ocean of white.