Zdárný návrat Planet festivalu doTábora

A právě David Urban stojí za organizací festivalů v Táboře od samého počátku a jeho jméno rovněž mělo co dočinění například s Jelením příkopem. Čtyři proběhnuvší festivaly dávají dohromady solidní potenciál, který byl zúročen takřka na výbornou. Planet festival byl prostě dobrý. A takto jasně a zřetelně se to vždy napsat nedá – víme jistě všichni dobře. O to více je s podivem, že ačkoli pořadatelé byli s návštěvností víceméně spokojeni, bylo lidí spíše méně než více. A tak se nabízí otázka, před níž se nedá schovat. Kde byli všichni ti, kteří naříkají v diskuzích nad absencí kvalitních jmen? Vymlouvat se na počasí je řekl bych scestné, poněvadž komu jde opravdu o hudební zážitek, přibalí si pončo či nějakou tu větrovku a je vystaráno. Jako takové malé corpus delicti může posloužit poměrně solidní návštěvnost konkurenčního Votvíráku. Tento víkend tak jakoby prověřil, zda mají větší váhu piva za ušetřené vstupné či kvalitní jména, kterých je údajně takový nedostatek. Nicméně zpět k Planet festivalu.

Planet festival nabídnul vyváženou kombinaci taneční a rockové hudby, a to s pomocí jmen, která spíše než veleúspěšný počin signalizovala vstup na tenký led. Jedinou výjimkou snad byli Kosheen, kterým komerční nádech obchází kolem prahu. V ostatních případech se jednalo o kultovní či jinak alternativní kapely typu Bad Religion, Beatsteaks ze stáje rockové a Hadouken, I am X či Warren Suicide ze stáje taneční. Po dramaturgické stránce tak byl Planet festival výbornou alternativou klasickým festivalům sázejícím na provařená jména. A komu by se náhodou po nějaké té provařené klasice ve víru tance a dobré nálady zastesklo, měl na výběr z osvědčených českých kapel, jež dokonale doplnili line-up celého festivalu. A slůvko dokonale není použito náhodou. Jeho úkolem je především vystihnout způsob jakým byl line-up poskládán. Jednotlivé kapely na sebe výborně navazovaly, a tak nedocházelo ke krytí dvou kapel podobné úrovně, znamenající zběsilý úprk od stage ke stagi. I za to patří pořadatelům dík.

Když to tak průběžně pročítám, napadá mě, zda té chvály není nějak moc. Pátrám v paměti po negativech, ale nějak se jich nedostává. A vymýšlet je za každou cenu, tak aby se report tvářil skutečně objektivně je myslím zbytečné. Snad jediné negativum, které ovšem pořadatelé nemohli ovlivnit, bylo počasí. Těžko říct, zda bylo opravdu špatné, ono totiž až na pár kapek vůbec nepršelo a zejména v sobotu se dalo užít si trochu toho sluníčka, mínusem však byla zima, která se stupňovala s postupem noci. Pozitivně pak většina účastníků festivalového dění přivítala přehlednost areálu pramenící ze šikovného rozestavění stageí, čistotu toiek, které hrála do karet menší návštěvnost a téměř žádné fronty. Člověk kam přišel, byl rovnou na řadě. K úplné dokonalosti tak chybělo jen o něco více tepla v nočních hodinách a trochu akčnější atmosféra.



Páteční den se nesl na scéně hlavní v punk rockových rytmech. Scéna nesla název podle místní rozhledny Hýlačka a po velmi přesvědčivém výkonu Bad Religion, z něhož sálala jistota pramenící z téměř třicetileté kariéry vtrhli na scénu Beatsteaks. Tahle deutsche parta je momentálně považována za jednu z nejenergičtějších kapel Evropy a podobně jako nedávno v Roxy si téměř okamžitě podmanili fanoušky, kteří svou přítomností pod zábranami takřka úplně vylidnili zbytek areálu. Frontman Arnim Teutoburg-Weiß má dar strhnout dav a přiblížit tak tento hudební žánr ostrých kytar i těm, kteří o něj jinak uchem nezavadí. Velmi vtipná pak byla vsuvka s rapovým vzkazem „Fuck off 50Cent“ vzešlá z nehody s uraženou šlapkou bicích.

Druhou stage nesoucí název po místním hradu Kotnov ovládl trojlístek Ohm Square, Skyline a Kosheen. Vlivem pozdního příjezdu mi unikly výkony kapel Nana Zorin a Hypnotix. Ale především díky Ohm Square jsem na to velmi rychle zapomněl. Ohm Square mají nové album Taking Shape a energie a chuť hrát jim rozhodně nechybí. Dokonce tak, že z tohoto trojlístku vyšli dle mého názoru vítězně. Z nového alba zazněly například skladby Burčák, A Tic´s Tactics či No Shame No Gain a dokázaly, že Ohm Square jednoduše umějí. Koncert působil nenuceným dojmem a postupně rozehříval lehce zkřehlé přítomné. Po vkusném a umném vystoupení Ohm Square se kapku zrychlilo tempo a na pódiu se objevili Skyline. Na jejich koncertě bylo nejzajímavější působení Jitky, která krátce před tímto festivalem oznámila odchod od kapely. A nutno říci bohužel, zůstává-li posluchač pouze z jakési nostalgie a odchází nenaplněn, jen těžko se pak dá mluvit o povedeném výkonu. Více snad Skyline nemá cenu rozebírat. Faktem je, že jejich oblíbenost je stále velká, energie jim stále nechybí a důležité je nakonec to, že lidi se baví. A pominu-li uměleckou hodnotu jejich vystoupení, žánrově se vcelku hodili. Podobně by se teoreticky dalo mluvit i o následujících Kosheen. V jejich případě je problém v nasycení koncerty, řekněme. V ČR jsou opravdu jako doma. Jenže jejich hity jsou hity právem a třeba taková Hide-U, ta se snad ani neohraje. Dá se tedy říci, že jejich působení na scéně rozhodně nepokulhávalo. Na rozdíl od Sian, jež přišla o berlích. Zranila se údajně při fotbale, ale evidentně jí to nebránilo v prožitku a občas tak vykouzlila vtipný pohyb. Páteční večer na hlavní stagi ukončovali domácí Sunshine v čele s na zabrány se sápajícím Kayem a většina lidí se přesunula do stanu, který patřil v tento večer drum and bassu. Hlavní hvězdou byl bezesporu Ed Rush a po něm nastoupivší Shy FX společně se Staminou MC. Support jim obstarala dvojice Babe LN a Katcha a pak už to tam pálil Ed Rush jak je jeho zvykem. Smršť lámaných beatů posléze zpomalil Shy FX, který začal pozvolna, a to tak že mě vkusně odporoučel vstříc zimě ve stanu. Celé dění pak dorazil Ghonzales a my jsme se mohli vrhnout do druhého dne.



Ten se na hlavní scéně nesl v rytmu indie kapel v čele s CZ klasikou The Prostitutes či Roe Deer, jejichž Second floor boy je prostě dobrá skladba. Za zmínku pak stojí ještě vystoupení Southpaw s Gregory Finem a večerní jízda s Tata Bojs. Mardoša svým klukovským přístupem a neskutečnou pohyblivostí přitahuje lidi ke scéně stejně jako místy až dramatický nádech jejich skladeb. Milan Cais aka Bublajs párkrát zabalancoval na stoličce svých bicích a zejména přítomné slečny v chladném večeru roztávaly například při skladbách jako Elišce či Trilobeat. A ono se ani není čemu divit. Tata Bojs mají to správné charisma a třeba taková Šťastnější, jež také zazněla, je po textové stránce skutečným klenotem. Za vrchol se však dá označit koncert zakladatelů EBM belgických Front 242. Ti vydali svůj první singl již v roce 1981, nesl název Principles, a patrný tak byl podobný efekt jako v případě Bad Religion. Front 242 za více než čtvrtstoletí svého působení posunuli a definovali hranice elektronické hudby a industriálu a jakým způsobem nám předváděli oděni červeným světlem s vervou. Na druhé scéně zprvu operovaly Le Pneumatiq a U-Prag, jež hráli spíše pro potěchu, ku poslechu a pivku. Postupně začalo lidí přibývat a Lakeside X tento trend jen podpořili. Kdysi jsem o nich četl, že zní jako to, co vyleze zpod peřiny, pod níž jste pár chvil před tím hodili několik žiletek, řetězů, Placebo a Depeche Mode. Mezi druhým a třetím pivem a mezi třetí a čtvrtou skladbou mi došlo, že tato definice je více než výstižná. Následující koncerty v podání 100 stupňů a Bow Wave jsem musel oželet, jelikož chytlavé indie melodie mě stáhly do svého světa a vypustili až na koncert Zion Train. I když tento žánr není úplně mým šálkem kávy, jejich příjemný mix dubu a raegge mě bavil a rozhodně nejen mě. Ještě rychle Andy, Hamondky a spol, a tedy Sunflower Caravan. A hurá k samotnému vrcholu. Tím se stala mladá pětice z Leedsu říkající si Hadouken! Tak úplně jsem nevěděl, co od nich čekat, ale možná právě ona nejistota je indikátorem kvalitních zážitků. Hadouken!
 

Si velmi rychle strhli lidi na svou stranu a rozjeli mejdan, na který většina jen tak nezapomene. Kapela jakoby si vzala to nej z Prodigy, The Chemical Brothers či Happy Mondays, lehce to upravila a předhodila nám to se slovy: Bavte se! Důležitými přísadami jsou drzost, neotřelost a popové refrény, které tvoří koktejl, který tu ještě nebyl. Skladby jako Liquid Live, Crank It Up a především výborná Leap Of Faith zněly jako balzám pro ucho prahnoucí po nových a neoposlouchaných skladbách a tvoří tak neopakovatelné zážitky z letošního Planet festivalu. A to co Hadouken! nakousli, dokončili I am X. Ti na rozdíl od svých předchůdců v ČR nevystupovali poprvé, i tak jsou ale zatím stále jménem s určitou dávkou přitažlivosti. Oproti Hadouken! výrazně posunuli zvuk směrem k industriálu a upoutali i vizuální stránkou. Jejich dráždivé a provokativní kostýmy v kombinaci s dynamickým a nenapodobitelným Chrissem Cornerem byli tou správnou tečkou za sobotním večerem na této scéně. Večer však ještě nekončil a naopak pokračoval v tanečním stanu. Ten odpoledne okupovaly kapely, z nichž nejzajímavější byli Nemo a z českých zástupců Scissorhands. V případě stanu tak úplně neplatí tvrzení o nepřebíhání, nicméně stihnout alespoň 50% koncertu se dalo vždy. Večer pak byli pro mě velmi příjemným překvapením pánové říkající si Pleas The Trees, znějící jako anglická klasická kytarovka, které ovšem nechybí jakýsi nádech melancholie a lá Coldplay. Výpadek kapel Magnetik a Vladivojny, jež byly jedinými změnami v programu, zastoupili Fakes DJ´s. To jaký styl hrají ví nejspíš všichni a zejména ti co někdy navštívili party T.R.A.S.H. v Roxy. Ovšem Diskohrátky Hanky Zagorové, to už bylo moc. Sranda sice musí být a tím spíše na povedeném festivalu, ale pomyslné hranice by fungovat taky měly. Jejich ztřeštěnou jízdu však vystřídali Warren Suicide a stali se tak dalším vrcholem festivalu. Warren Suicide spojují hudbu s výtvarným uměním a přiklánějí se ve své tvorbě k surrealismu. A dle toho také koncert vypadal. Electro punková jízda plná Nacktových vokálů a hlasu zpěvačky Cherie vyvolávala mrazení a touhu hýbat se bez ohledu na vizuální stránku pohybu. Tohle trio z Berlína tak nad ránem výborně uzavřelo v doprovodu The Scandals a The Voracius Planet Festival 2008. Na závěr zbývá dodat, že brali-li by si z Planetu příklad i ostatní tvůrci festivalů, čeká nás velmi podařená jízda. Planet sice nepřinesl zlomové novinky v pojetí či provedení, ale nabídnul solidní dva dny plné kvalitní hudby, dobré organizace a přístupu, z něhož bylo patrno, že tvůrce tohoto fesťáku to opravdu baví. Důkazem budiž absence jakéhokoli velkého sponzora, což také částečně přispívalo k tomu, že se všichni cítili jako součást tělesa, které je rámováno hudbou, nikoli jako zákaznící, kteří konzumují, co jim promotéři naservírují. A i kdyby ne, stejně mě nepřesvědčíte Takže příští rok hurá do Tábora.