Report z neskutečné Pohody 2008

YannD:
Na Pohodu jsem chtěl vyrazit už loni. Tehdy, ale na konkurenčním Hodokvase hrálo Placebo, a tím pádem bylo jasno. Letos již Pohodě nestálo nic v cestě. Totiž ano – Pohoda sama. Pověst, jež tento festival předchází má tak obrovskou sílu, že nevím, nevím jak bych sám sobě vysvětloval neúčast. 

Den první
I když jsme tentokrát dorazili už o půl druhé odpoledne a program sotva začal, od parkoviště k bráně je to dlouhá cesta. Navzdory nešťastné předpovědi počasí minulých dnů se obloha pyšní jen několika mráčky. Najít místo pro stan už v tuto dobu není snadné, návštěvní rekord bude letos znovu překonán. Areál byl otevřený už od včerejšího večera, a tak si lidé přijeli zabrat dobrá místa už den předem. Za to, že stavěli v dešti a blátě všechna čest! „Kdepak, na Pohodě je vždycky krásně“ pomlaskávám si u prvního zlatavého Bažantu v ruce. Procházka areálem: dvoje sprchy, dostatek záchodů, dokonce i těch splachovacích, pestrý výběr stánků s jídlem a pitím kam se podíváš (každý měl na čepu pivo a kofolu, i když třeba prodával koblížky). Bungee, lezení, dětský areál. Hlavní stage, poloviční Metoo Stage, stan O2 Arény, dřevěná Magic Mirrors stage, taneční stan Devín FM, divadelní stan a bezpočet stánků lidí, kterým záleží na ostatních: neziskovky věnující se drogám, životnímu prostředí a lidským právům. K tomu dostatek kontejnerů na tříděný odpad, cisterny s vodou a pozorné záchranářské hlídky v dosahu. Cisteren letos nebylo tolik co loni, ale o takto ostrém sluníčku po celé dva dny se nikomu ani nezdálo.

Na hlavní scéně to už roztáčeli britští Subways. Energická kytarovka s prvky britpopu gradovala do řízného rock n rollu. Nás ale nalákala taneční choreografie ke klipu Praise You v Tanečním domě. Ještě nikdy výuka nestrhla tolik dobrovolníků co zrovna teď a tady. Večer s FBS bude tedy určitě velký! O momenty setkání nebyla nouze, festival se stal takovým meeting pointem se starými známými a Čechů tady každým rokem výrazně přibývá. A to

dokonce i mezi stánkaři. Následovala oťukávačka s Tata Bojs. Kluci na Slovensku nehrají často, když si to tak zpětně promítám, nikdo jiný za celý festival nenaplnil O2 stan tolik co oni. Moc jim to přeju a ráda si užiji komornější vydání koncertu někde v Praze.

Večerní program na Metoo stagei uvádí japonské seskupení Gocoo. I když si jednotlivé kusy byly navzájem docela podobné, sledovat převážně ženský ansámbl drobných Japonek bušících do bubnů mohutnými palicemi bylo poutavé nejen pro příznivce world music. Na velké finále nezbýval čas, na hlavní měl každou chvíli začít svou show„talent století“ Matthew Herbert i s vlastním Big Bandem. Těžko říct zda čekající dav opravdu tvořili převážně jeho fanouškové nebo hlavně ti které nalákal post headlinera.

Dav to byl úctyhodný. Chvíli napětí devatenáctičlenný orchestr ještě posílil prvotní změtí tónů. Maestro Herbert, dirigent Peter Wraight a kyprá zpěvačka Eska Mtungwazi se místy zdáli být jediní kdo mají celou show pod kontrolou. Jak může živý orchestr reagovat na Herbertovy nečekané smyčky je mi doteď záhadou. Celé to bylo jako směsice chaosu a dokonalé souhry která pohromadě držela nosníky talentů všech zúčastněných. Přechody se naneštěstí ztrácely v partech dechové sekce, a o ty tady šlo hodně. Abnormálně překombinované, ale pro Herbertovy příznivce nijak nenadálé. Najednou členové orchestru vstávají a začínají trhat velké kusy papíru. Mírný optický klam zafungoval – zdálo se mi že škubou noty, což by vzhledem k Herbertovi nebylo úplně mimo mísu :) ale byly to noviny. V Praze dva dny nato prý škubali Blesk. Dá se předpokládat, že v Trenčíně zatočili se slovenským bulvárním tiskem. Milé. Obecenstvo Herberta přijalo s nadšením, zato zvukaři mu od prvních tónů nemohli přijít na jméno. Škoda, že všechny nástroje jsme slyšeli teprve asi 100 metrů od stage při odchodu na Unkle, a ne blíž. To jsme ale netušili jak doslova brutální zvuk nám nabídne O2 Aréna. Okamžitě nasazuji špunty do uší, síla zvuku byla vysoko nad tolerovatelné maximum. Smekám před všemi kteří tento jinak po všech stránkách špičkový koncert ustáli bez ochrany sluchu. Velké komba od Marshallu, zesilovače Mesa Boogie by rozvibrovaly podlahy obrovské haly. Zvukaři dostali ze špičkového aparátu co se dalo a pouštěli do zbytečně mnoho wattů. Navzdory tomu všemu byli UNKLE zážitkem na který jsme roky čekali. Atmosféra byla v tu chvíli nepopsatelná, stejně jako jejich vystoupení. James Lavelle udělal skvělý job když pro Evropskou tour angažoval jediného pokračujícího člena Queens of the Stone Age Joshe Hommea. Vše se zdálo tak opravdové a současné, že by „strýčkovi“ nikdo nehádal 14 let existence na scéně. Podobně dlouhou řádku let s úspěchem už brázdí také Fatboy Slim. Někdo jeho vystoupení odsoudil jako disko šaškárnu, pro druhé ty to byla znamenitá show. V názorech jsem někde mezi. Jsou djs kteří precizně mixují, jsou djs kteří mají kotel i 120 metrů od pódia. Rozpoznávala jsem asi každý track, a to mi dávalo naprostou svobodu k tanci. A vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem se pak od Jervina doslechla, že před pár dny na Balatonu předvedl identickou show. Muzika burácela až do rána a tak mám pro vás na závěr prvního dne skvělý tip: pro klidný spánek nechte profesionální špunty v krabičce a do uší založte tvárné „voskové“ špunty z lékárny. A chcete-li se dobře vyspat, nestavějte stan na mraveništi :)

Páteční večer plnil mou představu dokonalého line-up, a to ve smyslu jeho poskládání. Chtít, aby na velkém festivale, kde jedna scéna střídá druhou, hráli všichni oblíbenci na jedné, je přímo drzé. Dočkat se však, že vše na sebe plynule navazuje, byť na různých scénách, a tím pádem se téměř nekryje, je příjemným bonusem festivalového života on the road. Navléci na tuto větu jako na nit všechna jména jako korálky, by bylo zdlouhavé. Z pátečního večera vystupují nejvíce dvě jména. Unkle a Fatboy Slim. Unkle byli jedním z nej zážitků celé Pohody, přesto malou mouchu najdu. Většina jejich skladeb na mě při poslechu působí spíše dekadentněji, je v nich určitá naléhavost. A tyto pocit jsem chtěl zažít i při jejich live vystoupení. Měl jsem zato, že jim při live hraní dají ještě větší průběh, že nás zničí obrovskou dávkou pocitů. A ano zničili nás, ale svou show. Těžko psáti, že to bylo špatně. Ale např. Lonely Soul bez svého závěru, jakoby nezazněla. Nakonec ale stejně zvítězil pocit jistého uspokojení, že je konečně sakra už taky jednou slyším. A svou roli v tomto směru zvládl i samotný Fatboy. Davy pobavil, ukázal, že je showman, zahrál spoustu svých hitů, za které dík, ale i spoustu skladeb, pro které je slůvko odrhovačka pomalu poctou. Ne, nemám potřebu prahnout po stále nových jménech a ta stará ignorovat. Naopak – byl zážitek Fatboy vidět, ale zároveň je relevantní chtít po velké hvězdě velkého hraní. Předvést hitovky z aktovky umí nakonec každý, kdo se naučí pracovat s mixákem. A točit nad hlavou sluchátkami uměli už kovbojové, akorát to byl bič.

Den druhý – Václav Havel Superstar
Druhý den nám YannD nadšeně referoval o divadelním představení Audience, a proto jsme si nenechali ujít následný Protest stejného autora. Václav Havel a aktéři zmíněné hry sklidili srdečný aplaus. Letos byla kapacita Tatrabanka Arény opět dost neúměrná zájmu diváků. 

A co nezvládla aréna, zvládla hbitě přilehlá louka v čele s led obrazovkou. Davy lidí poslouchali diskuzi uvnitř stanu, sedíc na trávě a Václav Havel, tak měl jedno z největších obecenstev vůbec. Je pozoruhodné jakou sílu a přitažlivost jeho osoba stále má. A v takovéto chvíli si naplno uvědomíte, že nemusíte mít nutně stejný politický názor, ale tohoto člověka se vyplatí poslouchat. Nemluvě o tom, že v tento světlý okamžik se na povrch dere národní hrdost, která ne tak dávno byla čechům i slovákům hrdostí společnou.

Povzbudivě zapůsobilo vystoupení skupiny Cartonnage. V obrovském stanu stálo jen několik málo zvědavců, ani první minuty vystoupení nenalákaly kýžený dav lidí. Zpočátku mi hudba přišla spíš jako takové roztomilé synth-popové tralalánky, které dobré nápady znehodnotí ve svém neustálém opakování. Časem se ale ukázalo, že vše stojí na pevném základě a vážně to šlape. Tak trochu osmdesátky z jiné galaxie, ale hitový potenciál přichází ze současnosti. Expresivní frontmanka je herečkou divadla Semafor. Zpívá jí to křehce a se svou francouzštinou pro začátečníky, synťákem za krkem (zřejmě má ten nástroj nějaké označení, v Čechách mu ale přistalo pojmenování Michal David) a oblečku jak pro nepozemské parašutisty působí jako alfa omega celé kapely. Prvotní zdání ale klame. Vynikající basák Al-esh a kytarista Armin jsou zvukovými inženýry, Al-esh navíc obsluhuje perkuse, zatímco Armin ještě syntezátory a programování. Uhrančivá Bethany rovněž stojí za syntezátory a tu a tam hraje na housle. Všichni až na basáka zpívají a zvlášť Vanda s Bethany tvoří perfektní souzvuk. Multimediální koncept kapely podporuje výtvarnice Veronika Bakošová, která vystoupení vyzbrojila až hrozivě dynamickou videoprojekcí. Výborně! Pokud se z této kapely stane česká popová špička, pak máme být na co hrdí. Nejen kvůli remixu pro Mobyho.

Největším překvapením se pro nás stali Blood Red Shoes. Při příchodu jsem si říkala: Aha, takže White Stripes po anglicku, jen obráceně. Proklatě sexy kytaristka s nejdelší ofinou na Pohodě a excelentní bubeník, no uvidíme. Po několika málo taktech se z toho stala jedna z nejvíce strhujících show mého života, husí kůže při každé změně rytmu a nejdivočejší kotel.  Zvuk z beden se konečně dal snést, když z něj šly jen dva nástroje a hlasy. Byl to grunge/punk přátelé, ale jaký! Perfektní souhra dvou hlasů a nástrojů, inovativní aranže, hrdost, lesk a po čertech povedené songy. Na živo ještě lépe než na albu Box of Secrets. Nezbývá než doporučit http://www.myspace.com/bloodredshoes

Stejně jako naposledy v Praze chyběl projektu Hexstatic druhý člen Stuart W.Hill. I tak dal Robin Brunson divákům maximum. Na začátku vystoupení byl stan prázdný, ale co se z otevřeného stanu šířilo do prostoru rychle zaplnilo stan. Robin má své oblíbené interprety a taky filmy, ale znovu to podal jinak. Tentokrát si vzal na paškál i George Michaela, Led Zeppelin, Queen, AC/DC a další velikány. Někomu přišly jeho mashupy laciné, já se skvěle bavila a dav burácel i díky zpropadeně junglovému spodku. Robin byl z Pohody nadšený a nechal vzkaz na svém blogu.

Vystoupení kapely Blood Red Shoes jsem bohužel Bůh ví proč nestihnul. Snad jen posledních pár tónů, které nestojí za řeč. Co už ovšem ano, jsou již zmíněná vystoupení Cartonnage a Hexstatic. Obě hodnotím vysoce a pátrám v paměti po těch skvělých momentech protkaných nutkavou potřebou vlnit se do rytmu. O něco hůře na tom byli následující Audio Bullys. Snažili se náramně, ale neudrželi naši přítomnost. Při tak velké konkurenci toto však nelze brát jako kritiku, nýbrž jako daň která se platí za paralelní hraní na několika scénách.

To Lou Rhodes (ex Lamb) přinesla zcela jiný zážitek. Na pokročilou hodinu už velmi intimní. Důvěrně známý hlas si vzal k pomoci několik muzikantů, kteří opětovně díky dost špatnému zvuku téměř nebyli slyšet. Škoda, že ta kouzelná chvíle s ní nepřišla o několik hodin dříve, krátce před půlnocí už uchozené publikum unaveně přešlapovalo a zůstali jen ti pravověrní.

Na Lou Rhodes jsem se těšil zejména proto, že na Colours of Ostrava byla bezezbytku dokonalá. A znáte to, těšíte-li se na něco příliš, výsledek je pod úrovní očekávání. Ale tato očekávání byla natolik vysoká, že i jejich nepřekročení je výsledkem více než dobrým. A tím co Lou brzdilo v překonání mety, byl zvuk a přítomnost spoluhráčů. Jakoby ji jinak tolik volnou lehce svazovali. Její skladby nejvíce vyniknou pouze s kytarou a obrovskou aurou, jež jí obklopuje. Takto byla narušena  a nastalou situaci spravil nesmrtelný hit Gabriel.

Druhý den se vystoupení často kryla. Člověk mohl pobíhat mezi vzdálenými stagei a snažit se slyšet ještě něco ze Zity Swoon, Editors, The Streets a Miss Kittin a dalšími. Nebo mohl litovat že neslyšel Gossip, Mr. Oiza, Speedy J a mnoho dalších. Nebo si užíval přítomnosti a těšil se na jiná setkání s těmito hvězdami na některém z dalších evropských festivalů. V klubové koncerty u nás zatím příliš nedoufám.

Pokud by se některému z čtenářů zdálo, že mé črty vložené do obrazu z dílny kolegyně Obsession jsou kritické, může být bez obav. Ona trocha té kritiky je jako koření, které zmírní příliš výraznou chuť a celé dílo je v konečné fázi mnohem lépe stravitelné. A takto tomu bylo i v případě Pohody. Bezesporu to byly dva velmi produktivní dny uprostřed kulturního dění s neopakovatelnou atmosférou. Ta příští, bude totiž jistě ještě lepší.