Cluster: Jemná a vyzrálá práce

Už když jsem vstoupil do hlavního sálu v divadle Archa a uviděl židličky rozestavěné před podiem, napadlo mě, jak hodně stimulační ten úterní Stimul bude. Jsou koncerty, na které chodí člověk pro to, aby pořádně zapařil, jsou ale i takové, na které se chodí čerpat inspirace. Koncert formace don@u.com bezesporu patřil do kategorie druhé. Jen co jsem se usadil v první řadě a zaostřil na 7 mladých hudebníků na podiu, začala se přede mnou vršit jedna zvuková vrstva na druhou. Klarinet, flétna a příležitostně saxofon na sebe strhávaly svou horečnatou prací pozornost, ovšem pouze do té doby než se do toho zakousla kytara, anebo zařvaly bubny.



To se potom zkouška symfonického orchestru autistů, jak jsem si pro sebe dojem z vystoupení don@u bez sarkasmu popsal, přesunula do sympatičtějších drone poloh. Klavír se držel stranou, kreslil pozadí a někdy se rval se syntetizátory a objekty z různých materiálů, na které hrála jediná ženská členka ansámblu, Judith Unterpertinger. Úvod by se určitě vyvedl lépe, kdyby se tolik neprotahoval. Po koncertě mi ale došlo, že jsem se mýlil, když jsem si myslel, že don@u a Jazkamer jsou „pouhými“ předkapelami. Celý večer byl spíš přehlídkou tří odlišných, ale zároveň na stejných základech tvořících kapel. Prvkem, který všechny tři spojoval, byl syntetizátor.



Jazkamer (Lasse Marhaug a John Hegre plus Robert Piotrowicz, NL-PL) bylo úplně jiné kafe – jestli don@u bylo něco jako akademické presso v kantýně před vchodem do koncertní síně, Jazkamer byl extra silný turek s rumem. Kytara a dva syntetizátory stačily na to, aby mě rozsekaly na maděru. Naneštěstí jsem si u vchodu nevšiml špuntů do uší a navíc jsem si bláhově sedl do první řady. Obojí se ukázalo jako fatální chyba vzhledem k zvukovému tornádu, které se na podiu okamžitě rozpoutalo.

Místy to bylo jako běsnící meluzína někde v ocelovém komíně na okraji města, někdy se to podobalo zvuku tisíců brzdících vlaků. Za chvíli jsem tím byl úplně prolezlý, tolik zvuku najednou mi rozechvělo hrudník a začalo působit překvapivě očistným způsobem. Když jsem se přestal bránit a pustil si tu smršť k tělu, ulevilo se mi – tedy až na bolest v uších, která mě donutila asi po půlhodině vstát a vydechnout u baru. Za chvíli jsem ze sálu uslyšel poslední divoký kytarový riff a nadšený potlesk těch, kteří vydrželi.



Netrvalo dlouho a tři gongy uvedly vystoupení poslední kapely, legendárních Cluster. Ti byli na konci 60. a počátku 70. let vedle dalších německých kapel jako Can!, Faust nebo Tangerine Dream v čele alternativní vlny německého rocku. Dostalo se jí označení Krautrock, který se rychle rozšířil zejména ve Velké Británii, hlavně díky již zesnulému Johnu Peelovi, který pro hudební svět objevil řadu zvučných jmen. Cluster nahrávali například s Brianem Eno, ale ovlivnili svou tvorbou celou řadu známých osobností. Jako jednu z nejzásadnějších zkušeností své začínající hudební kariéry uvádí Alex Patterson z The Orb poslech alba Grosses Wasser právě od Cluster.

V úterý v Arše předvedli pánové Moebius a Rhoedelius svůj ambientní repertoire. S uklidňující projekcí venkovského kamenného stavení za zády odvedli oba skvělou práci. Už jsem někde psal o tom, že taková hudba musela v 70. letech působit extrémně inovátorsky – není divu, že položila základy mnoha moderním hudebním stylům, když si i v tak hudebně rozervané době počátku 21. století stále drží místo mezi tím nejlepším, co v ambientu a blízkých žánrových oblastech vzniklo.

Á propos! Stimul má novou znělku, kterou by si nikdo neměl nechat ujít. Jiří Lábus at his Best!