Vidět The Subways a zemřít!

6. duben 2009 byl prostě příjemný den – jenom v triku jsem z tramvaje zamířil směrem k Lucerně a užíval si jeden z těch jarních, teplem prosycených večerů. Bylo těsně před devátou a podle velikosti těkajícího hloučku před vchodem do klubu jsem odhadoval, že se dveře ještě neotevřely. Chyba lávky! Důvod byl daleko prozaičtější. Na skleněných dveřích totiž visela velká cedule s nápisem „Prosíme, na přání kapely v sálu nekuřte“. Jak moudré. Jak progresivní! A jak ohleduplné! Hlavně vůči frontmanovi The Subways, Billy Lunnovi, který prodělal vážnou nemoc hlasivek a zřejmě pochopil, že když ztratí hlas, ztratí sám sebe. A nejen to. Jak se ukázalo o hodinu později, to, co předvádí Billy s Charlotte Cooper není jenom jakýsi ušmudlaný teenage-rock pro puberťáky. Hudební svět by s The Subways přišel o extrémně nadané a hlavně nadějné hudebníky s dost čitelným, ale zároveň doširoka rozkročeným repertoárem.

Začátek to byl více než slibný – když jsem scházel po schodech, doléhaly ke mně už divoké zvuky kláves, kytary a ostré bubny kapely Sunflower Caravan. Už prvních pár šílených kousků, které zběsile provětraly hudební proudy posledních čtyřiceti let – tak nějak zádumčivě působící klávesy mě odnesly k Riders On the Storm, jindy jsem měl zase pocit, že jsem kousek od koncertu Animal Collective a „taneční nakonec“ mi zase připomněla The Presets – mě přesvědčilo o tom, že se na Caravan a Southpaw za dva týdny do Roxy určitě podívám.

“Mini line-up“, který visel u vchodu mluvil jasně. 21:00 až 21:40 - Sunflower Caravan. 22:10 až 23:30 - The Subways. Do avizovaného „výkopu“ sice po poslední skladbě předskokanů zbývala ještě dobrá půlhodinka, ale před dřevěným pódiem ve tvaru půlměsíce se to už docela solidně zahustilo. Všechno to divoké těkání, které jsem viděl před vchodem v „kuřárně“, se teď přeneslo do sálu a každý pohyb na pódiu si vysloužil nadšené ovace. A nebylo jich málo, protože ti, co se mají o Billyho, Charlotte a bubeníka Joshe Morgana starat, to dělali na 150 %. Vyzkoušet oba mikrofony a obě kytary, mrknout, kde bude nejlepší místo pro ručníky, rozestavit flašky s vodou a nalepit seznam skladeb metr od okraje, kde začíná podium. Postarat se o to, aby reflektory auta The Subways (SPZ: All Or Nothing), co se řítí z obrovského plátna na zdi za jevištěm, pořádně svítily. A pak už jen: uklidit se a čekat.

Vkrádá se do mě pocit, že taková péče a oko na detail patří přece jen spíš někde na Strahov nebo do Edenu, a ne do malého Lucerna Music Baru. Čekám proto velký nástup. 22:06 zhasínají všechna světla v sále, pár sekund je ticho a 22:07 na pódium vbíhá nejprve polonahý Billy a pak i Charlotte, která má na sobě černé šaty nad kolena a na hlavě husté, černo-žluté háro. První tři skladby (Kalifornia, Young For Eterninty a Holyday) stačí nejen na to, aby se těkání změnilo v nepokryté punk-rockové běsnění, ale musí stačit i pro fotoreportéry, kteří to před koncertem dostali jako rozkaz. Tři písničky a utrum. Ani o fotku víc.

Billy na podiu působí neskutečně uvolněně a totálně si to užívá – v černých džínách a kytarou přes rameno chválí krásnou Prahu a fanoušky, kteří mu doslova leží u nohou. Když se po All Or Nothing na podiu objeví první postava z kotle, vběhne doprostřed podia a vystřihne masivní „stage-dive“, nikomu to nevadí. Netradičně akustická a zpomalená „Mary“ přechází brzy do svého původního rytmu a strhává s sebou i lidi kolem mě, kteří zatím jenom stáli a pozorovali to absolutně dech beroucí divadlo pod sebou.



S „With You“ už jsem v tom až po uši. Řvu kolem sebe „I live my life walking down the street / Meet the faces of the people I see / All the time I see your reflection“ a bourám židličku před sebou. Nejlepší skladba z celého vele-podařeného debutu „Young For Eternity“ (2005) doplácí sice maličko na ne zrovna ideální akustické podmínky v Lucerně (asi ten nízký strop, říkám si), ale i tak je to brutální nášup. Jeden „stage-dive“ za druhým jenom přilívá olej do ohně a já někdy s obavou lehce přestárlého fanouška sleduju, jak se do běsnícího hlediště vrhají i urostlejší kousky…Ovšem vrchol přichází po klidné Strawberry Blonde v podobě Rock´n´roll Královny. Billy dává českým fanouškům – prozatím nejlepšímu publiku na celé šňůře - 10 bodů z 10 a o chvilku později nebo dřív (přesný časový sled mi uniká) se na ně s mohutným rozběhem, začínajícím na druhém konci podia, třikrát vrhá.

Rock N Roll Queen končí svou zběsilou vládu posledním divokým riffem a tak rychle, jak koncert začal, i končí. Co dodat? God Save The Subways!