Kostky v zadku: Stimul v Arše.

Baví vás ticho? Bude vás bavit i hluk. Tak jsem si to sám pro sebe definoval, když jsem 22. dubna stál uprostřed sálu v Arše před trojicí soustředěných týpků, co si říkají Black Dice. Stál jsem tam uprostřed změti zvuků a na první poslech se zdálo, že to, co tam předvádí, je fakt jen hluk v hluku: skřípění brzdícího vlaku, zvuk talířů dopadajících na vykachličkovanou podlahu, ohlušující údery tunového bucharu. Pod agresivním povrchem jsem ale brzy objevil daleko přívětivější a lépe rozeznatelnou tvář ryze postmoderního noisového hudebního výrazu. Nemám rád deformované vokály, šílené kytarové kreace a protivně vtíravé zvuky syntetizátorů jen tak nadarmo. Líbí se mi nejen jako výraz té přiblblé postmoderní doby zahlcené informacemi, ale líbí se mi taky proto, že si při jejich poslechu připadám jako kdybych plaval v želatině.

Bratři Bjorn a Eric Copelandové, působící v Black Dice už více než 10 let, si na své fidlátka mohli za tu dobu přilepit už kdejakou nálepku. Od disco-punku až po noise, od hardcoru k čistému experimentu. Při poslechu jejich kousků v Arše jsem měl pocit, že se mi to snad ani celé do hlavy nemůže vlézt. Bylo to, jak by vám chtěl někdo uchem protlačit obrovskou zmuchlanou hadrovou mičudu. Že to zní jako nesmysl? Ale prosím vás…

Kde bychom byli bez nesmyslů? Někdo po nich touží, někdo se jim vyhýbá. Butthole Surfers patří určitě do první skupiny. Jestli se kluci z Black Dice do svého středečního vystoupení ponořili natolik, že jim z vody nečouhala ani špička hlavy, BS byli tak zválení, že jim z bazénku, ve kterém plivali na všechny okolo, nezbylo vůbec nic. Co nejvíc vyčuhovat, co nejvíc se předvést. Ale vždyť to jsme čekali.

Abych se přiznal, těžko něco o tom koncertě napsat. Extrémně dekonstruktiví a bořitelské mi to nepřipadalo. Oplzlé a hulvátské také ne. Hudebně úchylné? Asi ano. Nejpůsobivější byly skladby, ve kterých Gibby Haynes, zpěvák BS, vyléčený alkoholik a profesionální budižkničemu, popadl tlampač a začal to na podiu rozjíždět ve stylu policejního zásahu. Líbily se mi také dvě soupravy hodně divokých bicích a vynikající kytara Paula Learyho. Líbil se mi konec přídavku, kdy jeden ze šlapáků zmizel v rozpogovaném davu, do kterého sem tam zahučela postava nebo pět (ochranka se zapotila). A nejvíc se mi líbilo divadlo, které Gibby předváděl při komunikaci s publikem. Člověk by si řekl, kretén jeden, ať už drží hubu a hraje dál. Gibby ale ne: „Cigáro, nemáte někdo náhodou cigáro?“, pobíhá zmateně po podiu a gestikuluje do prvních řad. Za pár sekund je podium poseté cigárama, Gibby se pro jedno shýbá, ale chybí mu pro změnu oheň. Fuck that. „Víte, že je Praha hrozně nudná?“

Po ódách v médiích, které vystoupení Butthole Surfers předcházely, lehké zklamání. Bývalo by lepší naposlouchat, trošku si ty Sjížděče osahat, dostat se jim na kobylku. Jelikož žádné příště už pravděpodobně nebude, není na co čekat. Slyšel jsem, že Locus Abortion, deska BS z roku 1987 za to opravdu stojí.