Pohled první - Lukeso
El Beats, jak jsem si je pro sebe pro tento rok přejmenoval, to měli hned zpočátku podle mě dost těžké. Hlavní dva tahouni, Hot Chip a Ralph Myerz and The Jack Herren Band, plus pojistka v podobě německého dj dua Booka Shade, jsou přece jenom každý z trošku jiného soudku. Jak poskládat něco, co se vlastně dost dobře poskládat nedá? Zpráva o neúčasti Myerza těsně před začátkem festivalu jenom dodala punc letošnímu rozervanému line-up a rozpačité atmosféře. Ne že by mi tam nebylo dobře, ale ve srovnání s minulým ročníkem s Roisín Murphy a The Orb, mlátí letošek hubou o ulepenou podlahu ve Veletržním paláci.
A zmínka o ulepené podlaze vůbec neznamená, že by to byl špatný prostor. Oproti několika škarohlídům mám všechen ten suchopárný veletržní beton rád. Zvuk mě potěšil už minulý rok a světlo mě moc nezajímá, notabene když jdu na razantně odpodlažní internacionálu N.O.H.A., kapelu, která nakonec zaskočila za Ralpha Myerza, anebo na Hot Chip. To taky žádní introverti nejsou. A musím říct, že otvírák v podobě prvně jmenovaných, těsně po nezáživných Turboweekend, mě bavil nejvíc. Breakbeatová čtverylka pěkně od podlahy evidentně zabavila nejenom mě a pokud je řeč o vizuální stránce celých El Beats, musím říct, že mi všechny ty syté barvičky, ve kterých se nožisté koupali, dělaly prostě dobře. Pěkné potančeníčko.
Booka Shade jsem se trošku bál. Nedávno jsem někde četl, že by B&S placka More!, která vyšla ještě před jejich pražským vystoupením, měla aspirovat na odznáček elektronické dospělosti. Nebo aspoň nášivku. Takovou, co nosí Björk nebo Chemičtí bratři v triku. Musíte uznat, že pro čtenáře podobných výroků je pak vystoupení takových aspirantů morálním imperativem. A dvakrát tolik pro čtenáře, kteří ještě BéEsko na živo neslyšeli. Jenže ouha. Po desíti minutách jsem zjistil, že kde nic tu nic. Neříkám, že nálada byla špatná. Tu a tam se pokradmu vplížil do tucingu zajímavý beat nebo dva, ojediněle také náznak gradujícího a postupně se vrstvícího zvuku. Většina těch, co stáli kolem mě do deseti minut minimálně pokyvovala hlavou, ve většině případů to na férovku rozjížděla. Já jsem měl prostě problém s tím, že to prostě vůbec nebyl můj šálek čaje.
Hot Chip pro mě proto byli vlastně takovou předpokládanou třešničkou na dortu. A kdybych do Veletržáku dorazil půl hoďky po začátku jejich vystoupení, asi bych nevěřil vlastním očím. Ty jsem si dvakrát protřel i po prvním pohledu na line-up EB. Hot Chip, B&S a dj Hell v jednom balíčku. Co bylo záměrem šíleného clashe elektropopíku, acid house a minimalu mi unikalo, ale jedno mi bylo jasné. Půlce bude šoufl z Hot Chip, druhé půlce z B&S. Jenže tady padla kosa na kámen: od jedné až skoro do půl třetí to vypadalo, že je všechno absolutně v pořádku a moje srážková teorie půjde tam, kam patří. Před sebou jsem měl týpka, co v kloboučku, bílém tílku a s šálou kolem krku krmil svým tanečním extempore nenasytnou hubu kamery, vlevo tančila jedna a vpravo druhá skupinka evidentně na jedničku se bavících lidí. Já jsem měl nohy bezradně přilepené k podlaze a snažil se taky zapojit. Jenže mi to nešlo. Rval jsem se s otravně ubíjejícím jednotvárným beatem, který doprovázel skoro všechny skladby a ptal se sám sebe, cože to je za elektropop. Až po chvíli jsem pochopil, že to až tak čistá lajna nebude a přestal jsem remcat. Pohled na několik set dost spokojených lidí, kteří se přišli hlavně bavit, mě definitivně uzemnil. Pokud bych se ale měl příště rozhodovat, jestli zariskuju a vyrazím na EB kvůli jednomu oblíbenci, asi bych zůstal doma.
Pohled druhý – Har
Ačkoliv pro mě letošní Beaty byly absolutní premiérou, to, s čím jsem se ve Veletržáku jak po hudební, tak vizuální stránce setkala, se mým představám o pátečních tanečních mejdanech podobalo jako vejce vejci: lidí jak vší, přísní security, megapárty atmosféra, taneční euforie, všudypřítomná hudební energie až zákeřně se šířící s každým nádechem a výdechem.
Záhy po vstupu mě (a věřím že i jiné) do očí praštily poměrně dražší ceny. S tím se ale tak nějak dalo počítat…Co mi ale doteď nejde na rozum - na celovečerní mejdan absence jakéhokoliv chilloutbaru, který by zrovna El Beats tolik slušel a nám přišel vhod. Line-up Turboweekend, N.O.H.A., Booka Shade a Hot Chip představoval dost kontrastní průřez elektronickou tvorbou sahající až do raných 80s. Zde mám hlavně na mysli dánskou čtveřici Turboweekend, která songem „Holiday“ kolem deváté hodiny odstartovala live část noci. Samotný look turbočtverky neměl daleko od začínajících Depeche Mode či Duran Duran. Jejich rock-disco-metalový „set“ však nabyl obrátky až na samém konci programu („Something or Nothing“ „After Hours“) sestávajícího z víc jak 15 kusů! – právem se proto každý návštěvník tázal na konec.…
N.O.H.A. coby rychlý záskok za Ralpha Mayerze představila elektronické prvky v daleko jiném světle, což se rozhodně vyplatilo – sál se začal konečně proměňovat v trsající dav, a to především při závěrečných písních „Dejaló“ či „Tu Café“, které nesměly chybět. Na popůlnoční párty prodlouženou až do dvou hodin v podání anglických Hot Chip však bohužel neměli.
Mezeru mezi nimi vyplnila dvojice Booka Shade, kterou jsem však raději pozorovala z povzdálí. O jejich páteční show lze říci v podstatě to samé, co o turbokvartetu – poslechově až příliš statická, neměnná hudební smršť, která ožila teprve v závěrečných minutách se „Charlotte“ aj. Prvním dvěma hudebním formacím dávám plus za doprovodné vizualizace, ty jsem tak nějak automaticky očekávala i od šokujících Booka Shade. Pódium se však v jejich režii místo toho zmítalo v trhaně házeném osvětlení ještě podpořeným stroboskopem.
Rozhodně však neprohloupil ten, kdo se při show britské elektro indie rockové formace Hot Chip nezalekl davové mánie či ušlapání. Přední řady sálu s sebou házely jako v delíriu, ve kterém by se právem nacházel každý přítomný jedinec. Zařazená hitovka „One Life Stand“ i minimálně do půlhodiny rozvrstvené přídavky udělaly z Hot Chip hvězdy večera, o jehož tečku se pak definitivně postaral Dj Hell, kterého jsem si však již znavená tanečním výkonem při setu Hot Chip nechala ujít.
Pohled třetí – YannD
Do Veletržního paláce jsem dorazil pod extra silným vlivem emocí vyprodukovaných týž večer proběhnuvším vystoupením Lou Rhodes v Paláci Akorpolis. Aneb z paláce do paláce, z jedné hudební lahůdky na další. Díky této menší kolizi mi však uniklo vystoupení Turboweekend. První co se mi vybavilo, byly předešlé ročníky, zejména Underworld, poprvé Born Slippy live, Veletržák jako jedno tělo, celý Trainspotting nacpaný do pár minut a atmosféra nepopsatelná slovy. Něco takového jsem očekával i tento večer. Dopředu jsme se však bál, že tak silný to nebude. Čehož budiž důkazem i to, že letos poprvé nebyl EB vyprodán. Ve finále to však nebránilo pořádně rozjetý noci, a třeba takovej já:-) jsem to nakonec shledal jako pozitivní, poněvadž volnost pohybu oproti minulým ročníkům byla více než příjemná.
Tou dobou končila svůj set N.O.H.A. a parádní hlas Minervy mě okamžitě vtáhnul do EB děje. Přestože N.O.H.A. byla standardně dokonalá, absence Ralpha Myerze byla mínusem, lhostejno zda za něj organizátor mohl či ne. Proč? Protože N.O.H.A. se začíná frekvencí svých tuzemských vystoupení blížit kritické hranici, za kterou když se kapela ocitne, můžou její skladby být sebelepší, přesto budou již působit dojmem ohranosti. A to si N.O.H.A. rozhodně nezaslouží. Faktem však je, že jako náhrada byli výborní a nakopli atmosféru s umem sobě vlastním. A pak, Tu Cafe si dám rád vždy, jen to pivo v ruce se při ní tvářilo trochu nepatřičně… :-)
Celistvost line-up pro mě byla i přes určité rozdíly mezi jednotlivými vystupujícími zachována. Pojítkem byla elektronika a v mých očích dostatečně pevným pojítkem. Co však působilo při zpětném pohledu kostrbatě bylo pořadí N.O.H.A., Booka Shade a Hot Chip. Booka Shade, tedy Walter a Arno rozjeli svou show v ryze tanečním stylu, jejich beat byl nekompromisní, nájezdy skladeb vibrující, světla držela tempo, vše šlo do techna a pořádnýho skákání s rukama nad hlavou a myšlenkami kdesi ve vrcholných dobách taneční hudby. Jejich tracky, třeba taková Mandarine Girl byly spojeny do jednolitého setu, který by po koncertu Hot Chip parádně dokreslil elektorpopovou atmosféru anglických star a připravil tak půdu pro dj-e Hella.
Z mého pohledu tedy, jakkoli byli Hot Chip výborní, rozjetou atmosféru po Booka Shade trochu přibrzdili. Ostatně myslím, že by leckterý z návštěvníků přivítal model, kdy by si nejdříve vychutnal doslova procítěné skladby Hot-chipáků, mimo jiné Over and Over či One Life Stand, jejich koncertní show, dokreslenou všemi těmi projekcemi okolo a po té se již po hlavě pustil do tanečního běsnění Booka Shade a dj-e Hella až do samého konce. Jinými slovy hodnoceno jednotlivě, všechna tři live vystoupení, která jsem shlédnul hodnotím jedničkou. V případě Booka Shade s hvězdičkou k tomu. Přispěl k tomu i parádní zvuk, pocit zvládnuté organizace a punc originálního festivalu, který v Čechách příliš často nevidíme, neslyšíme. Hodnoceno však jako celek, pořadí v line-up skřípalo a je to škoda. Na druhou stranu, onen skřípot se dal velmi jednoduše utopit v drincích, atmosféře a vlastních pocitech, kterých se po takové náloží kvalitní dance music rozličných stylů dostavovalo množství větší než velké. A Hell? To už byla taková příjemná třešnička na dortu, která byla nutně napuštěna alkoholem a tancem až do konce. Za zmínku rovněž stojí supportující dj Gareth Owen, který se svými vstupy mezi jednotlivými koncerty rozhodně nenudil. A nenudil se určitě kdokoli z přítomných, poněvadž ať tak nebo tak, Electornic Beats rozhodně patří k těm akcím, které se v naší kotlině vyplatí navštívit.