I mužům krvácí srdce: skvělý John Grant

I mužům krvácí srdce: skvělý John Grant

12. 06. 2013  |  Autor: Lukáš Pokorný  |  Komentáře (0)
Vsadím se, že tuhle desku zařadili poradci Miloše pro gender na ten nejčernější list. John Grant se na epické desce Pale Green Ghosts zpovídá ze své nenaplněné lásky k muži a dělá to tak, že div netoužíte zažít to celé ještě jednou s ním. Se vším všudy…
A že toho není málo. John Grant si prošel svým malým peklem potom, co se nakazil HIV a pak se s ním rozešel přítel, o kterém si myslel, že je navěky. Aby bylo jasno: nechci tady rýpat do džendru a tak podobně, ale dokážu si představit, že když si jednou konečně najdete mezi čtyřprocentní menšinou „svého prince“, případné kopačky si za vitrínu nedáte…a to je to, co dělá desku Pale Green Ghosts jedinečným zážitkem – hloubka téhle osobní tragédie se tady mísí s povrchností retro-elektronického žánru a Grantovým širokým hlasem. Deska ale patří do první ligy taky proto, že „Grantovo peklo“ popisuje bez náznaku sebelítosti. Bolest z rozpadlého vztahu (jedna z těch nejhnusnějších, co je) se na Pale Green Ghosts přetavuje ve velký kotel pocitů: zcela nerozlišitelně jsou na ní smíchány obě půlky každé povztahové terapie: pár minut surfujete na vzpomínkách a lítáte půl metru nad zemi, abyste vzápětí dopadli přímo na nos a pořádně si ho rozflákali.
 

Jako každá správná „freudovská“ terapeutická pomůcka, má i album Pale Green Ghosts dvě těžiště: slova a hudbu. Zatímco to první probublává napovrch už na první pohled (např. skladby It Doesn´t Matter to Him, Why Don´t You Love Me Anymore) a při bližším poslechu se dere s patřičnou dávkou rozhořčených vulgarit do popředí, hudba je na desce bývalého frontmana kapely Czars těžce návyková – ne jako heroin, spíš jako nikotin. Jakmile se vám jednou vypálí do mozku, těžko ji odtamtud dostanete. Produkci si na rozdíl od Grantovy soft-rockové prvotiny Queen of Denmark vzal na starost Biggi Viera z GusGus, který se zasloužil o to, že jde o přístupnou a nijak komplikovanou hudbu. I přesto, že si někdy připadáte jako na houpačce a že se Grant vyrovnává s poměrně závažnými tématy, je v důsledku pokaždé úspěšný v tom nejdůležitějším: dokáže do svých povídaček propašovat těžko pojmenovatelné kouzlo, které z obyčejné desky dělá rázem srdcovku.
 

Ano, někomu se na „háčcích“ v každé z 11 skladeb, na kterých se mimo jiné podílí i Sinead O´Connor, může nelíbit třeba ne úplně jednobarevná žánrová linka nebo přesládlost - Pale Green Ghosts totiž někdy zní jako výpravný soundtrack ke slaďáku ze 70. let (třeba skladba Glacier), jindy zase jako dítko LCD Soundsystem či Lindströma, kteří si na pomoc vzali žestě a smyčce. Je zásluhou těchto tracků (úvodní Pale Green Ghosts a Black Belt), že si i přes cukrovou vatu připomínající současnou osmdesátkovou vlnu (Vietnam) anebo Sébastiena Telliera, desku zamilujete. Hluboce a upřímně, protože bolest spojuje a sdělená bolest je poloviční. I love you, John Grant.
 
0 KOMENTÁŘŮ
DISKUZE
Jméno: Email:
Titulek:
Text:
Zadejte číslo 144:
NOVÉ SOUTĚŽE
JE ČAS VYRAZIT NA
MP3 DOWNLOAD
Mastermix #576 (Mixcloud.com)
19. 09. 2018 (119 MB)
Sound of Guy J (SoundCloud.com)
19. 09. 2018 (137 MB)
TIPY NA ZAJÍMAVÝ OBSAH
REKLAMA   |   KONTAKT   |   ARCHIV   |   FESTIVALY 2018   |   RSS
ISSN 1801-6340, © Copyright Poslouchej.net 2003-2012
Webdesign a grafika