I Love Techno není všechno

Počátek mého vyprávění z výletu do belgického Gentu by jistojistě měl začínat jakýmsi uvedením do děje. Myslím si, že je jen málo technařů, kteří by aspoň nezaslechli něco málo o ILT. Party odehrávající se každoročně ve výstavních halách Flanders Expo. Dlouhou dobu tato party pro mě byla dalším z vysněných cílů. Sen, který chci zažít na vlastní kůži a hlavně uši. Nejen sedět u monitoru PC a koukat na videa, nebo si číst reportáže a přitom poslouchat špičkové výkony djs, kteří na předchozích ročnících vystoupili. První záchvat vyrazit byl loni, ale celý plán ztroskotal. Letos jsme nenechali nic náhodě a již dlouhé tři měsíce před akcí jsme zakoupili vstupenky. Event bývá tradičně vyprodaný a my nechtěli nechat nic náhodě a opravdu se vyrazit podívat. Od zakoupení a vytištění těch pár písmenek a speciálního kódu v podobě ticketu na A4 začalo ono tříměsíční čekání, než přišel 15. listopad. Bohužel jsme dlouho otáleli s nákupem letenek, až nám nezbylo nic jiného, než opravdu nasednout ráno do auta a tisíc kilometrů dlouhou vzdálenost přes celé Německo a velkou část Belgie překonat na čtyřech kolech.

Pojďme už ale k párty. První zarážející věcí bylo parkování. Po špatném sjezdu z dálnice a bloudění v Gentu nacházíme areál Flanders Expo a s tím přichází i první problém. Kde se tu dá zaparkovat? Okolo hal nenacházíme parkoviště, pouze to pro Vip hosty. Okamžitě začíná stoupat nervozita, jak tohle dopadne. Nakonec se nám povedlo zabloudit přes výpadovku na dálnici a vynořili jsme se pouze zastávku tramvaje od Expa. Nervozita opadla a my vyrazili vstříc zážitkům.



Tramvaje měly krátké intervaly a byly slušně přeplněné „technaři“; v tu dobu si vzpomínám na tramvaje v Brně před nějakou techno halovkou. Tady to bylo velmi podobné, pouze ve větším měřítku. Jen pár kroků nám tedy stačilo a byli jsme před halou, na kterou se promítal symbol letošního ILT a také Informace o tom, že je opět vyprodáno.

Stoupneme si tedy do davu k dobře vyřešenému vstupu pomocí takzvaného „hada“, kde byly kolmo k přicházejícím lidem postaveny v řadách zábrany, mezi nimiž byly mezery pro průchod pouze jedno člověka. Dav se nemohl tlačit na vstup a tímto systémem se rozdělil na několik zástupů. Přirovnat by se to dalo k sítu, z něhož vytéká voda v několika proudech. Pak následovalo ověření vstupenky a vstup do haly s šatnami. Honem proběhnout k dalšímu plotu a osobní kontrole.



Na internetu bylo důrazně psáno o zákazu pronášení fotoaparátů s optikou nad 38mm, zbraní, drog atd. Ovšem celá prohlídka proběhla tak, že security se na nás jen usmáli a naznačili, abychom bez jakékoli kontroly pokračovali dál, naopak na nás koukali divně, když jsme přicházeli, zvedali ruce a rozepínali ledvinky, aby se mohli podívat.

Teď už zbývalo proběhnout spojnicí s dřevěnou podlahou mezi halami do vstupních prostor samotné party, zároveň řešených jako chill-out. Pokračováním jsme se ocitli ve velké centrální hale. V jejím prostředku se nacházel Switch room, tedy stage, kam se v pozdějším průběhu večera promítalo z Red room, protože ten byl nejvíce hvězdně obsazen, ale o tom ještě později. Jsme tu I Love Techno! Euforie v tu chvíli byla obří a nadšení nepopsatelné. Zahajujeme procházku po party. (Většinu jsem se snažil zachytit na následujícím videu, takže pro větší představu) Krom barevně označených „roomů“ (žlutá, modrá, oranžová, zelená, červená) byl uprostřed centrální haly umístněn zmíněný Switch room, dále se zde nacházely žetonové směnárny na jídlo a na pití, merchandise, bary, stánky různých sponzorů, vip stage a restaurace.



To bylo naše cirka půlhodinové rozkoukání po centrální hale. Pak už bylo na čase se podívat i na jednotlivé stage. Začali jsme na zelené. Hala line-upově laděná spíše na hard techno, i když začínající djs Matthew Hoag a Umek (nevystoupil kvůli nemoci) nejsou ryze hardtechno dji. Matthew Hoag tedy nakonec vystupoval i v čase určeném mistru Umekovi a pro začátek volil spíš minimalistický sound. Neposednost nás ovšem dlouho na tomto dji neudržela, a tak přesedláváme procházkou do Žluté místnosti. V tu dobu zde vystupoval Audion, pokud tento nick nikomu nic neříká, třeba vás do obrazu uvede jméno Matthew Dear. Pro představu, pokud jste si nestáhli jeho set, hrál minimalistické tracky podobné „Just fucking“ nebo „Mouth To Mouth“. Tento pán nemohl být lepší volba pro chystání půdy pro Marca Carolu. Vyměřený čas pro návštěvu se znovu nachyloval ke konci, protože Dusty Kid a Hot Chip už pomalu začínali svá vystoupení.

Překvapením po východu ze žluté haly byl mnohem větší počet lidí a špalír proudící z vstupního chill-outu. Tvořil jakousi řeku, která se stávala každou chvílí větší překážkou v plynulém pohybu po centrální hale. Poté, co začal hrát Dusty Kid, jsme měli poslední možnost zažít pohodový vstup do červené haly.  Výkon Dustyho mě po několika vteřinách sráží do kolen. Hodně svižný sound, dalo by se říci techno s elektro prvky. Byl jsem v očekávání nějakého slavného hitu, přeci jen jich tento Ital má na svém kontě nespočet, včetně remixu pro velkého Mobyho, hitu „Disco Lies“. Žádného jsem se ale nedočkal. To, co jsem slyšel, byl set postavený na hutné basové lince elektra, nebo techna, chytlavých gradacích a melodických plochách. Vzhledem k tomu, že se jednalo o live vystoupení, působilo velice pestře.



Popojedem! Byl čas posunout se na  o něco klidnější elektronickou hudbu. Hurá na Hot Chip. Hodně jsem o této kapelce četl a slyšel, něco málo i poslechl. Všichni, kteří je slyšeli živě, mi říkali, ať si tyhle blázny poslechnu. Modrá stage, kde právě hráli, byla v době našeho příchodu, do půlky prázdná. Pro mě vyloženě poslechová záležitost, pro mnohé i velký důvod k tanci. Snoubení elektronické hudby s živými nástroji doplněné o vokály. Ze zahraných skladeb jsem rozpoznal „Ready For The Floor“ a několik dalších povědomých melodii, které už teď zpětně nejsem ani při poslechu schopen zařadit.



Kám dál? Sprintem do Orange room, kde končili Crookers. Zastihl jsem necelou půl hodinu v totálně narvané hale. Lidé tu skákali, všichni ruce nahoře, při každém efektu, jež tito pánové předvedli za mixem. Neuvěřitelná atmosféra. Ještě více jsem nechápal hudbu. Dalo by se říct bláznivá směs hip hopu, drsného „skřípavého“ elektra, minimalu, techna v kombinaci nejrůznějšími vokály, hláškami a když jsem se konečně s tímhle smířil, přišel stop time a halou zněl jumpstyle. Lidé šíleli jako smyslu zbavení.

Poté přichází na scénu další z řady pánů na mém seznamu. Bývalý manager mega hvězdného jména Daft Punk, nyní člověk, který stojí za Justice a je významnou osobností Ed Banger Records. Řeč je o Pierru Winterovi aka Busy P. Svůj set začínal vcelku nenápadně, ale neustále se posouval dopředu. Díky slabšímu začátku se hala celkem vyprázdnila, možná i proto, že vedle zrovna hráli Digitalism a Marco Carola, naproti Marcel Dettmann a Felix Krocher. Po nějaké době vyrážím na obchůzku po centrální hale a poprvé vidím, že některé haly jsou zavřené a lidé čekají venku na to, až se trochu vyprázdní a začne se znovu pouštět dovnitř. Je chvíli po půlnoci a z ILT se stává tak trochu zvěřinec. Všude na zemi bordel, lidé močí do rohů hal, protože placené záchody jsou přetížené a nestíhají. Podlaha klouže jakobyste šli po namrzlém chodníku. Až v tento moment se začíná projevovat to, co všechno nemají pořadatelé zmáknuté. V tuhle chvíli bych doporučil jako nejlepší možné řešení vybrat si nejlepší halu a z ní se nehnout.



Jde se na Underworldy! Jen blázen by se ovšem vydal směr červená stage,  která byla už dvacet minut před koncertem uzavřená, proto rovnou nabíráme směr střed centrální haly, Switch room. Kruhová stage obehnaná závěsy, na kterých byla zevnitř zavěšena projekční plátna. Přepojený zvuk a nepříliš kvalitní videopřenos byl aspoň malou náplastí.

Opět jsme vyrazili na procházku centrálou. Jen tak pro zajímavost, než jsem obešel kolečko, zaslechl jsem dvakrát track od Chemical Brothers „Hey Boy, Hey Girl“ a při návratu na Busyho P jsem se dočkal tohoto hitu potřetí. Že by comeback? Zůstal jsem v Orange, kde začínal Feadz. Od začátku se s tím moc nemazlí, seká hitovku za hitovkou, převážně a nečekaně ed banger elektro. Vrcholem byl bláznivě zremixovaný hit „Sress“ od Justice. Posléze se začínala ozývat se svým vokálem krásná, ale nepříliš hudebně zajímavá Uffie.
Party bere rychlý spád, na Oranžové ještě dj Mehdi a po něm neskutečně narváno na Justice, překvapivě usměvavá Magda se standardním výkonem, zato však omračující začátek Richieho Hawtina na Žluté stagei, jenž to vzal hned od první vteřiny řádně od podlahy.



Historicky znějící set Dava Clarka, který předvedl, jak má asi vypadat techno. Pet Duo ukázali, jak vypadá opravdová mlátička na obilí, a to v podání live. Tocadisco, že hraje disco, a pak už bohužel následoval úprk do auta a odjezd domů. Chtěl jsem si poslechnout ještě Dr. Lektroluva, bohužel se mi těsně před nosem zavřely vrata do haly, proto v půl páté nabírám směr východ a opouštím tuto mega halovku.

Moje tradiční hodnocení by bylo možná i na druhé pokračování tohoto reportu. Pokusím se tedy rychle shrnout mínusy a plusy. To, že bylo hodně lidí, s tím se člověk smíří, ale zamrzí ho, když pořadatel po tolikaletých zkušenostech má takové nedostatky, jako malinkatý chill-out a celkově málo sezení, respektive krom pár metrů měkkého koberce v chill-outu nebo laviček u jídla nebylo kde sednout. S počtem lidí souvisí i to, kolik toho vypijí. Zde si zaslouží pochválit bary, nikdy jsem nečekal, ale to nese i druhý důsledek, musíte na placený záchod, a tak nebylo výjimkou, že lidé chodili do rohů. 35.000 lidí opravdu dost vypije. Prodávaly se pouze 0,25l nápoje, všude se válelo mnoho prázdných lahví … Zarazilo mě, že nemají zavedený zálohový systém. Co se týká cen, mohu komentovat, že jsou srovnatelné se západními státy. Moc se nespletu, když řeknu, že za 2 eura koupíte 0,25l nápoj, krom tvrdého alkoholu samozřejmě.

Neustále se nás někdo vyptával na drogy na prodej. V ranních hodinách se ukázalo, že drog v hale nebylo rozhodně málo, o čemž by mohli vyprávět i záchranáři, kteří měli plné ruce práce.. Mínusem byl bohužel i vzduch v halách. Dá se říci, že za všemi věcmi, které se mi nelíbily, stál počet lidí neúměrný prostoru a ochranka u vstupu. Představa, že se v takovém davu objeví nějaký magor, který vytáhne nůž a začne bodat lidi, popřípadě granát nebo nějakou jinou zbraň, není zrovna příjemná, obzvlášť v kontrastu s tím, že policie na místě funguje pouze jako strašák, či dekorace.



Plusy jsem ale také našel. Rozhodně jím byla hudba. Na ILT se většina djs snaží vytáhnout a dostávají ze sebe maxima. Plusem bylo svým způsobem i uzavírání stageí, protože si nedovedu představit tu tlačenku, kdyby se neuzavíraly. Jak jsem již psal. Tip pro další cestovatele je vybrat si nejpozději do jedenácti stage a maximálně si to užít tam a holt oželet to ostatní. Studenou vodu zdarma jako samozřejmost lze považovat také jako plus. Samotná Switch room byla taktéž plusem, protože ti, kteří se nedostali přímo na stage, mohli přijít sem a aspoň z projekcí si vychutnat své oblíbence.

Výlet na ILT je pro mě obrovským zážitkem, to bezesporu, ale hned po party jsem věděl, že podruhé už do Flanders Expo na tento event nechci. Vrátím-li se k mému tradičnímu hodnocení, uděluji party 8,5 z 10 možných bodů.