Koncert roku je fráze vyčpělá jako pivo v zálohovaném kelímku. Přesto i ona má zbytky svého opodstatnění, a právě ty se v nedělní večer dostaly do přímého světla reflektorů. Ten večer se totiž jeden takový koncert roku odehrál a světe div se, nebylo to nic překvapivého. Pro spoustu fanoušků se jím stal už ve chvíli, kdy se dostala ven informace o tom, že Radiohead se zastaví v Praze. Já si na to raději počkal a teprve s posledními tóny závěrečné, a mnou vytoužené Everything In Its Right Place, si s čistým svědomím tento koncert zařadil právě na tuto příčku nejvyšší. To ovšem neznamená, že koncert nekriticky přijímám jako zásah vyšší moci, před kterým poklekám a děkuji za něj tomu nahoře. Ona je tady krom té spokojené a především uspokojené většiny i malá skupina lidí, kterým ke sto procentům něco málo chybělo a i ta si zaslouží být respektována. A to proto, že i ona byla součástí toho bezmála dvacetitisícového davu a tvořila tak celek, který tomu všemu vdechl originální atmosféru.
Hlavnímu chodu předcházel předkrm z kategorie taktéž lahůdek, přesto svou chutí byl tak nějak mdlý. A je to s podivem, poněvadž byli-li by Moderat v některém z pražských klubů, co by chod hlavní, bezesporu by klub naplnili a kvalitní hudbou jej i uspokojili. Holt hraje-li někdo před Radiohead, bojuje s větrnými mlýny. Nehledě na fakt, že během jejich setu se valná část návštěvníků teprve řadila k tomu správnému vchodu či obrážela některý z přítomných stánků. Nebýt zálohovaných kelímků ať už to mělo jakkoli bohulibý záměr, byl by support návštěvníků takřka bez chyby.
Vratné kelímky budiž ukázkou toho, že nestačí pouze dobrá myšlenka. O kelímky však nešlo, a tak hurá do své přihrádky mezi desítky lidí podobně naladěných a začít hypnotizovat tu obří scénu protnutou od vrchu dolů desítkami tyčí, co se během koncertu rozzářily postupně tak, že šly člověku oči kolem a užil si tak jednu z nejefektivnějších show letošní nabídky. Světla vůbec hrála velkou roli a ostře kontrastovala s projekcí na dvou, po stranách umístěných led panelech. Ty skýtaly možnost shlédnout své hrdiny i těm v zadní části, žel nevyužily jí. Jakkoli barevně korespondovaly se světly na scéně, obrazově byly zcela mimo. Rozdělení panelů do šesti menších obrazců, které zabíraly pouze ruce či obličej a z celkového výrazu neprozradily zhola nic, bylo nešťastné. Zachraňoval to tak alespoň zvuk, což není rozhodně málo. Pomohly tomu i na úrovni zvukaře doplňující reprosoustavy a zřejmě i velmi kvalitní aparát. Čistota zvuku byla přímo krystalická, stejně jako ta Yorkova hlasu.
Poprvé vyšla najevo u vstupní 15 Step z desky In Rainbows, která tvořila jakýsi pilíř celého setu. Což ostatně vzhledem k faktu, že právě In Rainbows je deskou aktuální, bylo vcelku pochopitelné. Přesto byl set list jiný, než se všeobecně předpokládalo. Jiný než na rakouském festivalu Frequency. Jiný než kořeněný profláklými hitovkami typu Karma Police, No Surprises či Kid A. Právě to mohlo být a nejspíš také bylo někomu trnem v oku, že právě ty nej skladby live neslyšel, sklaní fanoušky však muselo potěšit to, že Radiohead české publikum nepodcenili a zahráli i ty skladby, jenž jen málokdo čekal.
Ostatně set list a tím spíše ten z dílny Radiohead by bylo možné převracet stokrát a stejně by se shody pro všechny dosáhlo snad jen tehdy, přehrála-li by kapela na etapy celou svou diskografii. Tak jako tak si koncert drtivá většina užívala a bylo krásné sledovat jaký vliv má podmanivá hudba Radiohead na přítomné. Jedni jakoby kopírovali „oklepávací“ taneční styl Thoma Yorka, druzí jakoby sledovali s hlavou zakloněnou svou vlastní projekci a nechávali se unášet líbivými tóny tak umně skloubenými a i zahranými.
Co však neuniklo nikomu, byla světelná show, která gradovala s přibývajícími skladbami. Proud světel se odrážel v očích všech v davu a rozzářil jejich tváře do podoby šťastného dítěte, které dostalo svou vytouženou hračku. U dospělých se tomu tuším říká splnění snu. A když vám jej někdo splní, jste mu za to vděční. Pro mě byla střípkem ke splnění třeba v základní části zahraná Morning Bell či extatická Idioteque. Dojem kazilo snad jen to, že ze zadní části byl Thom York vidět jen zřídka. Po Idioteque následoval první přídavek, jenž otevřela výtečná Pyramid Song, kterou York věnoval Franzi Kafkovi. Byla to vůbec jedna z mála poznámek, která se nesla davem z Yorkových úst. A právě to mohlo v některých navodit pocit jakési odtažitosti od publika, jakoby se Radiohead až příliš soustředili na své skladby. Jenže k Radiohead to tak nějak patří. Byť se v set listu objevily i kytarovější a především živější skladby, např. z alba Hail To The Thief ( 2 +2 = 5, A Wolf At The Door) jejich zvuk je hlavně pastvou pro na melancholii slyšící posluchače a právě k té směsi melancholie a psychedelie se pohled zabořený do sebe sama prostě hodí. A i přesto, že Radiohead byli zejména chvilkami ve svém světě, s davem nádherně souzněli. A bylo to tím, že český dav svým Radiohead rozuměl a patřičně si koncert s kelímky i bez, s podlamováním kolen i výskoky, pískotem i souzněním, světly i tmou, užil.
Dodejme pro úplnost, že kapela, byť je bezesporu zvyklá na mnohem početnější dav, nic neošidila a přidala i druhý přídavek, který sestával z The Bends, True Love Waits a již zmíněné Everything In Its Right Place a skončila dvacet minut po desáté. Nejednomu návštěvníku se pak ani nechtělo domu. Pod vlivem hudby Radiohead totiž vnímáte jen a pouze emoce a jestli jste zrovna doma ve svém křesle či někde v holešovických ulicích, je úplně jedno.
Set List:
Hlavní část:
15 Step
There There
Weird Fishes/Arpeggi
All I Need
Lucky
Nude
Morning Bell
2+2=5
A Wolf At The Door
Videotape
(Nice Dream)
The Gloaming
Reckoner
Exit Music
Bangers And Mash
Bodysnatchers
Idioteque
První přídavek:
Pyramid Song
These Are My Twisted Words
Airbag
Tha National Anthem
How To Dissapear Completely
Druhý přídavek:
The Bends
True Love Waits
Everything In Its Right Place