Apokalypsa v podání Fuck Buttons

Vezmu to ale nejprve z té horší strany. Nevím, čím to přesně bylo, ale A Sunny Day In Glasgow mě potěšili fakt málo. Teda nepotěšili vůbec. Hlasy uskotačených a hrozně zasněných frontmanek mi trhaly uši, záplatou byly části, ve kterých to kluci s kytarama přebírali do svých rukou. Prostě se mi to nelíbilo a byla to nuda. Nakonec mě to donutilo sednout si na těch pár sedaček u stěny před barem, co nevisely opěrátkama dolů ze stropu. I to se stává. S pivem jsem na tom byl podobně. Nechutnalo mi a fakt by mě zajímalo, jestli jsem tu podivnou příchuť cítil jenom já nebo taky někdo další.

Na svůj malý Olymp jsem začal šplhat těsně po desáté. Asi hodinku předtím jsem se dal do řeči s Andrew Hungem, který úplně v klidu seděl zabořený v křesle před vchodem do haly a s Applem na kolenou nabízel poslední dvě trička Fuck Buttons. Mluvit se mu evidentně moc nechtělo a mě napadlo, že musí být buď tak zpruzený neustálým dotíráním zvědavců všeho druhu, anebo toho má prostě už po x desítkách koncertů plné kecky. Pak jsem ho zahlíd těsně před desátou pochodovat k pódiu. Polokulicha, co měl na hlavě pak nesundal celý koncert. No, abych pravdu řekl, mám se slovem koncert trošku problém. Je koncert něco, kde se už na nic nehraje? Teda kromě jednoho bubnu fungujícího jako náhražka bubnu od pračky, který si s sebou kluci z Bristolu prostě brát nechtěli?

I bez pračky byl ale stůl pro syntezátory, Yamahy, malá dětská Casia a kdoví, co ještě, pastvou pro oči, které si ale taky musely zvykat na hodně agresivní zelené stroboskopy vystřelující do potemnělé haly bývalých jatek. Sorry, bývalé administrativní budovy ČD. Ta mohla být, mezi náma, ještě temnější, protože pak by obrazy, které vám při soustředěném poslechu Fuck Buttons začnou vyskakovat před očima, byly ještě barevnější.



Celé to začalo tím, co si na Tarotu utrhlo největší díl pozornosti. Surf Solar. Rytmická kladiva tlučou do hlav první hřebíky a mě je jasné, že to opřený o přední desku pódia nevydržím. Když nastupujou táhlé drones a hřebíků v hlavě přibývá, přesouvám se do přízdí haly, abych si v samotě a tmě vychutnal bolest a extázi vycházející z těch zkurvených čudlíků na hřišti noisového fotbálku (Andrew a John stojí proti sobě s hlavama svěšenýma na prsou a pohybují rukama). Debutové album Street Horrrsing, ze kterého zazněla mimo jiné skladba Sweet Love For Planet Earth, je daleko syrovější kousek a každopádně se naživo poslouchá trošku hůř. O to víc si ale deformované Johnovy výkřiky a těžko srozumitelná slova uprostřed kaskád hluku užijete přímo z desky. Jinak se to má s Tarot Sport, ze kterého se v Meet Factory hrálo nejvíce – a i přes moji počáteční skepsi to v Praze bez debat tato deska vyhrála. Některé kousky, jako třeba Olympians jsou prostě napsané vyloženě na tělo a pro tělo. A to, že mě to trklo (pořádně trklo) teprve až v Meet Factory, není asi nic nenormálního.



Ta deska prostě patří do klubu. Přiznávám, že se moje teorie může klidně zhroutit jako domeček z karet, protože na nějakou hustou taneční party to v pondělí večer fakt nevypadalo. U zdi na levé straně haly jsem skákal, bořil se, vrávoral, bublal, pulsoval, chytal se za hlavu a vůbec tančil svůj súfijský tanec úplně sám. Nijak se svou samotou netrápím, ale fakt jsem chtěl, aby to ti lidi kolem mě cítili taky. I když, jak někde John s Andrewem řekli, každý jejich hudbu přijímá jinak. Někdo stojí se zavřenýma očima, někdo sebou trhá do rytmu a někdo skáče. A někdo to taky dlouhou dobu nevydrží a po pár minutách odchází. Každému, jak je libo. Pro mě jsou Fuck Buttons tím nejlepším, co za poslední tři roky spatřilo světlo světa. A koncert v Meet Factory mě v tom jenom utvrdil.