Fuck Buttons: Acid trip bez acidu

V hlavě se honila změť urvaných citátů o těch dvou noizových buřičích z kdejakých famózních časopisů a mediálních prohlášení, které se občas jevily jako kopírované. Se záměrem držet si odstup a nenechat se jen tak strhnout jsem na Flédě nakonec dostala nebývalou lekci a s konstantní husí kůží a na pokraji transu jsem se podvolila.

I z toho důvodu tentokrát dostanou Kazety, které před Fuck Buttons rozehřívaly, prostor až v závěru reportu. S výše popsanou odtažitostí jsem se rozhodla vystoupení Fuck Buttons sledovat z povzdálí v pohodlí stupňovitých sedaček. Počáteční tóny v průběhu zvukové zkoušky mi vyvolaly první tělesné záchvěvy, proto jsem se rozhodla přistoupit blíž, klasicky do davu. Surf Solar je první pecka. Okamžitě mi vstávají všechny mikrochlupy na těle včetně obličeje. Jdu ještě blíž a nosiové zurčení podlehne krutě pravidelnému těžkému beatu. První minuty tohoto zážitku a oči už se zavírají. Tělo si vytváří vlastní vizualizace, se kterou pomáhají mimořádně agresivní světla pálící sekanou sérii přímo do očí publika. S páteří ztuhlou a srdcem bušícím vnímám tu neskutečnou masu energie a už chápu, proč mě nové album Tarot Sport doma vůbec nebralo.

Soukromý acid trip bez acidu začíná. Hmatatelně cítím jas, záři a slunce představované glitchoidními skřípanci vchází někam přímo doprostřed mě. Ano, mě, je to neskutečně soukromý a intimní zážitek, tak se mi to v tu chvíli jevilo, byť jsem viděla rozličné reakce na tuhle terapii. Nebyla jsem sama s očima zavřenýma, nemálo bylo křepčících, nemálo bylo striktně hlavou kynoucích s očima naopak vytřeštěnýma. Zvláštní stav na parketu a občas se to trochu třískalo. Hrály se především věci z alba Tarot Sportu. Hypnotizující industriální spirála Rough Steez, euforická vyrovnaná Lisbon Maru nebo nostalgicky laděná Olympians. Zazněly ale i záležitosti z debutu Fuck Buttons, alba Ride Horrrsing. Andrew Hung vydávající šamanské skřeky a B.J. Power bušící paličkami při mystické Ribs Out, nebo track, jež svým zvukem totálně ztělesňuje a vysvětluje vlastní název – Bright Tomorrow. Fuck Buttons mě svou osobitostí, svým novodobým hippiesáctvím, svými motory, skřípanci, varhanními tóny, hutnými beaty a podivínskými vokály a výkřiky nakonec přikovali k zemi a způsobili nejsilnější hudební prožitek tohoto jara a možná i víc. Po návratu domů z přehrávače jejich hudba už zdaleka nechutná tolik, proto jsem ráda, že zvědavost zvítězila nad skepsí.

Fuck Buttons byli úlet a skvost, Kazety byly hrozně fajn. Skupinka v sestavě Johana Švarcová (klávesy, zpěv), David Doubek aka Ventolin (el. kytara, samplery) a A schwarz (vizualizace) svůj čas na pódiu načali ochutnávkou vlastního zvuku, bezeslovnou písní 13. Dalším trackem Necítím nic se započala ochutnávka Kazetího minimalismu při tvorbě textů. Písně Smutná, Depilace a Necítím nic nebo Řekni jsou zdařilou sondou do života obyčejných žen. Těch pár slovíček umí vyjádřit obavy, nihilismus, problémy ve vztazích a přitom ještě zůstává místo na sebeironii a vtip.

Jiné skladby, jako Love Song, Dist nebo Country zas trefně naráží na malost a obyčejnost lidského počínání, popisují jednoduše co se děje, co člověk chce a kde je problém. Všichni žijeme písně psané Kazetami! Když se tohle podloží postpunkovým aranžmá, trochou ruchů a hloučků, těžce tanečním beatem a všechno to v rukou má skupinka progresivních postaviček, nemůže to znít špatně. Pravda, publikum v očekávání bylo trochu chladnější, s tím se však možná dalo počítat, v hlavní roli hrál tu noc prostě někdo jiný.