Buty a Café Industrial v Roxy

Ostrava se se svou jedinečností (nejen kulturní) uchází o titul Evropské hlavní město kultury 2015. To s sebou nese možnosti a i potřebu ostravskou kulturu představit i za jejími hranicemi. Jedním z projektů v rámci této kandidatury je povedená přehlídka Ostrava v Praze. Probíhá od 24.5. až do 10.9. a představí nám divadla, filmové tvůrce, kapely a další umělce spojené s touto černou perlou mezi městami.

Společný koncert kapel Buty a Café Industrial byl jednou ze součástí celé přehlídky a na jeden večer udělal z Roxy ostravské doupě s atmosférou příjemně osobní a nenucenou. Menší vadou na kráse byla pouze nižší účast posluchačů, imitující poloprázdný sál. Ten se ale nakonec zaplnil, ovšem až u Buty. Café Industrial hráli převážně sedícímu u stolků a na gaučích a stojícímu u barů, publiku. Nestává se mi často, že by mě předkapela zaujala. Ne tak Café Industrial. Už předpona před dává tušit, že je to jen jakýsi předkrm před hlavním chodem, ovšem i ten může mít chuť zapamatování hodnou. A přesně takoví Café Industrial byli. Jejich komorní vystoupení s takřka ambientními prvky, výraznými jazzovými prostředky a hravými texty dávalo cítit a vnímat velký potenciál, který doufám budiž v budoucnu využit. Ostatně naplno jej předvedli v jakémsi jamu na tři slova zvolaná na výzvu z publika. Originalita jim rozhodně nechybí a proto nezbývá než doufat, že je v Praze i s jejich předchůdcem facebooku v sešitové podobě, kde své posty mohou psát všichni z publika, brzy zase uvidíme.



Po té již došlo k přesunutí ze statických barových pozic většiny do mírného pohupování v sále při čemž paralelně probíhala zvukovka, tradičně delší a precizní a mohlo se začít. Buty hráli skoro dá se říci na přání a nešetřili hity, byť ty nejprofláklejší typu Mám jednu ruku dlouhou nebo Nad stádem koní nezazněly. Co bylo na celém vystoupení z mého pohledu nejsilnější, byl způsob jakým pánové muzikanti s velkým „em“ hráli. Dnes už tzv. tátové od rodin, co by si klidně mohli sedět v „tych ostravskych hospodách, valet se doma na kanapi, dřístat o politice a jinych zbytečnostech“, ale oni ni. Oni stále hrajou a stále líp s větším a větším umem a nadhledem. Jakoby zkrotili své démony a naplno vyšla najevo jejich muzikantská síla. Zejména u lehce či spíše více smutných skladeb Kočka a Tisíc Korun s nádhernými texty anebo naopak u svižnějších skladeb, jako byla úvodní Jednou ráno či na závěr zahrané Vrány. Nechyběly ani hráčské exhibice, z nich potřeba je vyzdvihnout především ty vyluzované z píšťal a klarinetů Milana Straky či z bubnů Richarda Kroczka ml. Závěrem je potřeba poděkovat všem za přípravu, kapelám za úžasné koncerty a těšit se, zda je potkáme na nějakém z letních festivalů. Nepochybně ano.