Oceansize si za více než 10 let svojí existence vytvořili solidní zástup zbožných fanoušků, kteří na ně nedají dopustit pro jejich umění pohybovat se v žánrově jen těžko vymezitelném prostoru. Jejich hudba je lízlá Faith No More, Mogwai nebo ostrovními kolegy Porcupine Tree (Slayer by k poslední desce možná taky měl co dodat) a když se o hudbě Oceansize mluví ve zkratkách, tak dostane obyčejně nálepku prog-rock. Poslední album s dlouhým názvem Self Preserved While The Bodies Flow Up je asi tím nejtvrdším, co z dílny Oceansize doposud vypadlo – bývalí kolegové ze školy v čele Mike Vennartem omezili délku skladeb a nahradili to razancí a hutností riffů.
Z nového alba zaznělo v Lucerně hned celá řada věcí (Part Cardiac, Build Us A Rocket Then, Pine), včetně hitovky Superimposer a jestli starší, stokrát sjeté věci fungovaly jako katalyzátory, pak novinky spíš atmošku zahušťovaly. Člověk měl někdy pocit, že se v té záplavě kytarových mini cunami úplně ztratí. V takových chvílích většinou dorazilo záchranné lano v podobě starých ojetin: třeba devítiminutová hitovka Music For A Nurse z alba Everyone Into Position (2005) koncert pořádně zpomalila a dopřála chvilku oddechu. I tak toho ale bylo na případného neplavce dost – věci od Oceansize jsou totiž šité přesně na míru. Pokud vám triko jejich značky nesedne, budete se v něm buď ošívat nebo vám bude ležet půl roku ve skříni. To, že jsem pod tlakem kytarových stěn upadl do limba, ve kterém jsem modrošedé jeviště pozoroval vsedě se založenýma rukama, jde samozřejmě na můj účet. Byla to dokonalá kytarová hypnóza, která ale pro fanoušky, kterých se do Lucerny dostavilo tak něco kolem stovky, znamenala malý rituál - chuťovka pro hrstku vyvolených.
Vessels, kteří Oceansize na jejich turné doprovázejí, byli mým překvapením večera. Post-rocková delikatesa založená hlavně na zvucích kytar, kterých se po pódiu válela snad celá desítka, doplněná elektronikou. Vessels pocházejí z Leedsu a používají jednoduchý trik – většinou začnou jednoduchým kytarovým motivem, postupně do toho zapojujou další kytary, pořádně to promažou bicíma a celé to zakončí nějakou elektronickou vlnou nebo loopem. Na té pak dojedou do konce a než se nadějete je z toho hodně doširoka rozkročená post-rocková směs, která vás donutí pumpovat pěstma do vzduchu – vynikající předskokanská volba daleko robustnějších, ale zároveň hypnotičtějších, Oceansize.