Dekadentní Monika Načeva

Texty písní, tentokrát vypůjčené od českých básníků konce 19. století a Williama Blakea, zásadně určovaly tempo celého koncertu. Zpočátku se zdálo, že se Načevě na pódium moc nechce – v rohu pódia se několikrát na krátký moment otevřely dveře, ale nikdy skrze ně nikdo neprošel. Čekání bylo o to netrpělivější, že zrovna probíhalo divoké experimentování se syntezátory, které nutilo lidi zakrývat si uši, zhluboka dýchat, anebo prostě odejít.

O Načevě není potřeba dlouze psát. Základní milníky její hudební tvorby snad musel zaznamenat úplně každý.



Lednička je osamělý místo
Psal se rok 1994, vychází album Možnosti tu sou a do éteru letí věc, která se už nadobro stane hymnou všech odraných duší, vyprahlých poutníků, kritiků českého konzumu, všech pravdoláskařů, odpůrců Klause, příznivců Jáchyma Topola, bojovníků za svobodu a milovníků prázdných ledniček. Udržuj svou ledničku plnou se definitivně zapsalo do zlatého fondu české alternativy a už tam navždy zůstane. O dva roky později se totéž stane skladbě Měsíc z alba Nebe je rudý: dostane cenu za nejlepší české video a nejednomu z diváků Paskvilu se nesmazatelně vypálí do mozku. Načeva se s lehkostí pohybuje mezi žánry a nedělá jí problém natočit i čistě experimentální album Mimoid. Přichází deska Fontanela a spolupráce s manžely Ditrichovými z Hypnotix. Můj osobní vrchol pak představuje placka Mami z roku 2007, na kterém se Načeva naplno opřela do textů Jáchyma Topola a našla si support v turntablistovi, který si říká DJ Five. Neuvěřitelně silná deska, neuvěřitelné provedení, Načeva ve svém živlu.



The Sick Rose
Pokud koncert a křest desky The Sick Rose v MeetFactory něco spojuje s obdobím vytahaného trička, uplých černých džínů a topolovského bdělého blouznění, pak je to živel, který si říká Načeva. Jinak všechno jinak. Aranžmá. Kulisy. Ohoz. Účes. Gesta. Pohyby. Prostor. Dvouvrstvá pavučinová tunika Načevy sloužila víc jako dekadentní kulisa. Vlastně stejně jako její tělo, které si udržovalo od publika odstup a ve chvílích, kdy se Tim Wright utrhl z řetězu a pustil svoje ruce na špacír, vířilo tuniku a vzduch tancem. Tim Wright mezitím ladil publikum: tu ambientně (The Sick Rose), tu tanečně (I Went To The Garden Of Love) a pak zase tanečně (Tančíš sám života tanec).

Vzhledem k tomu, že texty skladeb Načeva z velké části recitovala, jelo se převážně na ambientní vlně (Teskný večer). Nebyla to žádná tsunami, lásku k přírodě a světu nemůžete odříkat na surfovém prkně, takže do toho Načevě lezly hlasy ze zadní části sálu. V tu chvíli jsem si říkal, že na tak pavoučí koncert není MeetFactory stavěná. Zabořený v sedačce nějakého divadla bych si to užil daleko víc. Naštěstí jsem stál v první řadě, padaly na mě barvy z videoprojekce a já jsem nemusel ty kecy vůbec poslouchat. Naštěstí. I tak bych si ale přál, aby se Načeva vrátila k textům svých vrstevníků – jsem z jejich provedení daleko víc zbouraný a Načevě to v džínách a triku sluší daleko líp.