LUNO v Akropoli

Mám jednu výhodu: nikdy jsem neslyšel ani Roe-Deer ani Khoibu. Southpaw jsem viděl jenom jednou. Zoufalost. Přiznávám, je to hodně relativní výhoda, ale zároveň osvobozuje od tlaku vzpomínek. Já prostě žádné vzpomínky nemám. Tabula rasa. Podtrženo sečteno, moje nadšení z toho, co jsem v úterý v Akropoli slyšel, může působit trošku dětinsky.

Pro ty, kteří si nechali Emu, Honzu, Šmityho a Martina ujít, je asi potřeba ve zkratce něco říct, aby bylo jasno, o co vlastně jde. Ema zpívala v Khoibě a Roe-Deer a jmenuje se Brabcová. Honza pochází z Karlovic, dlouho bubnoval v Soutpaw a teď do toho řeže v Luno. Šmity to nějaký čas táhl s Prostitutkama. Martin nahradil Mejlu z Vypsané Fixy. Co za tou náhlou změnou stálo, ví jenom Ema a Jan Tleskač.



Ale vážně. Když jsem se po koncertě díval na fejsbuk Luno, stálo v krabičce STYL napsáno: dream pop. Zvětšil jsem si font, abych se přesvědčil, že vidím dobře, ale i tak tam bylo pořád DREAM POP. Nevím přesně, co se tím myslí, těch škatulí je dneska tolik, že jediný, kdo se v tom vyzná je Karel Veselý, ale mně teda to, co jsem slyšel v Akropoli jako dream pop nepřipadalo. A nechci se snažit to za každou cenu nějak pojmenovat, protože mi to sedí, tak, jak to je. Vlastně bych tu otázku týkající se jepic z perexu mohl vypustit. Jestli je „projekt“ dočasné těleso, které může mít svého manažera, ale je v zásadě skládačka osobností, které přesně ví, co dělají, pak je Luno přesně to – manažersky skvěle zvládnutý projekt.

Slečna Brabcová jako úplný manažer nepůsobí, ale jinak je to prostě tahoun. Když stojíte před někým, kdo vypadá jak sousedka, co byla 3 roky zamknutá sama v jednopokojovém bytě, pak vám začíná být divné, že vám vyskakují jména, která byste na koncertě v Akropoli nečekali. Tak třeba Thom York v sukni. Nebo Medúlla (říkal jsem, že to bude působit dětinsky). A to jsem jenom na začátku. Osobně se mi nejvíc zamlouvalo, když se zevnějšek přizpůsobil hlasu a Ema se při jednom táhlém vokálu ovinula kolem mikrofonu jako had a pak se celá srolovala dolů. Úplně patřila tomu momentu, i z dálky vám bylo jasné, jak to s ní mává. Takž asi tolik k té jemnější práci - působila sice trošku zasněně (dream teda možná jo), ale jinak vycházela z dost velké hloubky (pop určitě ne). Hrubý střih měly i zbylé projektové části. Trojce vzadu vévodil bubeník. Určování tempa bylo prakticky pouze v jeho rukou a dost vydatně komunikoval jak se zpěvačkou, tak se Šmitym. Podloží a nejspodnější vrstvu tvořily hodně rozmáchlé kytarové plochy, doplňované hutnou basovou linkou.

Ve výsledku se to celé tvářilo jako titul singlu „Close To Violence“, jenom to násilí nahradit slovem Madness. Z té nelibozvučnosti podloží promíchané s andělím hlasem Emy jsem totiž měl někdy pocit, že zrovna tady a teď by fakt stálo za to přijít o rozum: osvobozující kakofonie.